Mohou, ale jen částečně. Geny nerozhodnou o tom, že budeme mít nadváhu, ale jak snadné nebo obtížné pro nás bude udržování váhy. Spolu s hormony řídí geny chuť k jídlu a metabolismus i způsob ukládání přebytečné energie.

A stačí malá mutace, například genu pro produkci hormonu sytosti leptinu, a budete mít neustálý hlad.

Podobně silný vliv má například také gen označovaný šifrou MC4R. Objevuje se ve dvou mutacích. Nositele jedné z nich poznáte podle toho, že si na jídlo sami ani nevzpomenou, je třeba jim ho připomínat. Jedí proto málo a zůstávají štíhlí.

U druhé varianty je tomu přesně naopak, pro takové lidi je obtížné přestat na jídlo myslet.

Změn v genech, které působí ve prospěch štíhlosti nebo naopak snadného tloustnutí, je ovšem daleko víc a vyskytují se v rozmanitých kombinacích, jejich počet jde do milionů.

Léčení obezity by proto ideálně mělo probíhat ve spolupráci s genetiky, kteří by přesně zjistili, jaká porucha vede k nárůstu váhy.

Jenže k takovému vývoji medicíně ještě pár kroků chybí, a tak pořád platí, že jedinou cestou ke štíhlosti je udržování rovnováhy mezi tím, kolik energie přijmeme v jídle a pití a kolik jí spálíme pohybem.