V seriálu Ulice hraje už přes deset let prodavačku a vyhlášenou drbnu. Moc ráda vaří. A jak jen může, ujíždí z města na chalupu, kde si vybudovala druhý domov. Rozčílit ji prý dokáže nespravedlnost. A potěšit? Hezké počasí.

Pochází z Prahy. Rodiče se záhy rozvedli, navíc její tatínek po pár letech zemřel – rodinu pak tvořily spolu s ní jen maminka a babička, byly si velmi blízké. Jako maličká viděla balet, zalíbilo se jí to, a tak ji maminka přihlásila do baletní „školky“.

„Pak jsem se dostala do baletní přípravky Národního divadla a tamodtud už nás brali na představení – balety, opery…“ Na slavném jevišti tak stála už jako sotva školou povinná.

Skutečně se chtěla se stát baletkou a prý jen nešťastnou náhodou se nedostala na konzervatoř. „Maminka byla tenkrát ráda, ale já jsem plakala.“ Zpětně připouští, že to dopadlo správně. „Baletky mají krátký profesní život. A je to strašná dřina. Navíc:

já jsem nikdy nebyla úplně ideální typ na baletku. To jsou takové křehotinky, a to já rozhodně nejsem.“

Natáčela už na škole

Bavila ji čeština, ráda recitovala. Po střední škole proto byla jasnou volbou DAMU. Už během studia se stala skutečnou filmovou hvězdou – škola jí povolila natáčení, což se v té době stávalo spíš výjimečně, a ona ztvárnila hlavní roli ve filmu Souhvězdí Panny.

Jejím hereckým partnerem byl její tehdejší chlapec, studentská láska, Josef Čáp. Na internetové filmové databázi se lze dočíst:

„Ve své době odvážné milostné scény proslavily studentku DAMU Jaroslavu Obermaierovou jako jednu z nejerotičtějších hereček poloviny 60. let.“ „Styděla jsem se, ale tak hrozné to nebylo. Na rozdíl od toho, co se točí teď.

Ty holky se musí svlékat skoro v každém filmu! Já jsem vlastně ráda, že už mám svůj věk.“

Byla příliš krásná…

Po škole získala angažmá v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně. Současně s ní tam v té době byli například Oldřich Vízner a nebo Michal Pavlata, její tehdejší partner. Spolu pak přešli do pražského Divadla E. F. Buriana.

Tam se potkali se Slávkou Budínovou, Josefem Větrovcem, Josefem Langmilerem, Jiřím Holým, Luďkem Kopřivou, Violou Zinkovou a dalšími. „Ona hrála víc než já, protože ona byla lepší než já!“ vzpomínal jednou Pavlata. A také dodal:

„Jarka Obermaierová byla příliš krásná holka na to, aby mohla chodit jenom s jedním klukem… Já jsem s ní chodil pět let, z toho ona se mnou tři…“ Jaroslava Obermaierová byla v Divadle EFB v angažmá přes dvacet let, do r.

1991, poté bylo zrušeno. „Byla jsem z toho hodně smutná. Syn byl tenkrát ještě dost malý, starosti mi dělaly i peníze, protože jsem ho vychovávala sama. Bylo mi pětačtyřicet, a přiznám se, že jsem se o nové angažmá vlastně ani nepokoušela.

Spíš jsem si začala zvykat na život na volné noze…“ Od té doby hrála na mnoha pražských scénách a s Divadelní společností Julie Jurištové navštívila kdejaké jeviště v republice…

Osudová zvědavá bába

V poslední době ji zaměstnává hlavně natáčení nekonečného seriálu Ulice. Hraje v něm už od začátku – přes 10 let! Ztvárňuje jednu z hlavních postav, prodavačku a spolumajitelku pekařství Vilmu Nyklovou.

„Potřebují někoho, kdo propojuje děje v různých rodinách a prostředích. Někde mají třeba pošťáka, tady prodavačku v konzumu, která je prostě drbna a všechno, co se dozví, pošle dál. Lidi takové figury baví. Snažím se do toho dát taky humor.

Hlavně ale chci, aby to bylo pravděpodobné.“ To už je, v nadsázce řečeno, jako angažmá. „Všichni jsme se tam, dá se říci, skamarádili. Nevidíme se samozřejmě denně, ale je to příjemné.“

Vždy si uměla poradit sama

Dlouho se nechtěla vdávat, netoužila zakládat rodinu, žádné biologické hodiny netikaly. „Představa, že mám doma manžela a dvě děti, mě nelákala.“ Nakonec si krátce před pětatřicítkou vzala číšníka a příležitostného taxikáře. Nerada na to vzpomíná.

Ztrácely se jí peníze, pak šperky. Po dvou letech ho vyhodila a požádala o rozvod. To už ale měli syna Jaroslava. Manžel na něj platil sporadicky, a protože už neměla ani maminku, postarat se musela sama.

„Naštěstí jsem si vždycky uměla poradit sama, uživit sebe i syna. Já jsem kamarádka se všemi bývalými partnery, kromě mého exmanžela. O tom ani netuším, kam ho vítr zavál.

To byl opravdu darebák.“ Syn Jaroslav si nejdříve, jak to šlo, nechal změnit příjmení z otcova na Obermaier. „Stává se, že člověk vybírá, vybírá, až přebere. To je, co se partnera týče, můj případ. Já jsem nikdy nebyla dlouho sama. Řekla jsem si třeba:

tehle pije – pryč. Přišel druhý, jenže ten zase kradl.“ Dnes už dávno nikoho nehledá. „To, co jsem si vybudovala, bych s žádným manželem neměla. Nemohla bych si žít tak, jak potřebuju.“

Vybudovala si domov na vsi

Dnes žije herečka napůl v garsonce na pražském Žižkově – to když má zrovna natáčení nebo divadlo, a napůl na chalupě ve vesnici na Žďársku, kterou několik desetiletí dávala do kupy. „Jak to jde, mizím z města.

Domeček byl hodně starý, takže postupně prošlo rekonstrukcí úplně všechno. Střecha, fasáda, okna, podlahy… Opravovalo se průběžně, zhruba třicet let, takže to obnášelo nejen spoustu času, ale i peněz.

Teď už se ale jenom kochám, jak se to všechno povedlo.“ Tam také prakticky trvale žije její syn Jaroslav, který má zdravotní problémy týkající se dýchání a na Vysočině je mu lépe.

Stavení je už dnes uzpůsobené k pohodlnému trvalému bydlení a ona počítá s tím, že se tam také jednou zabydlí nastálo.

Vaření je balzám

Zatímco doma má malou kuchyňku s běžnou sektorovou linkou a sporákem, na chalupě si zařídila kuchyň pořádnou, o jaké dlouho snila. „Tam se vaří jedna báseň a taky tam víc chutná!“ Kuchyň má velké okno, velkou dřevěnou linku, spoustu šuplíků a dvířek.

„Po ruce tak mám vše, co k vaření potřebuji, včetně spotřebičů, trouby, myčky.“ Nejraději vaří českou klasiku: „Nejvíc si na ní pochutnám, dobře se mi připravuje, nemusí se shánět žádné speciální koření, ingredience nebo extra přílohy.

Nejrůznějších exotických jídel jsem ochutnala spoustu, ale dozlatova usmažené řízečky, propečené kuřátko s nádivkou nebo poctivý hovězí guláš, to jsou pro mě vždycky ty nejlepší mňamky.

Nebo takový domácí králíček na česneku a slanině, s hromadou špenátu a krásně žluťoučkých brambor…“ Prý moc ráda vaří pro návštěvy. „Kamarádům se jen dělají bubliny za ušima! Vaření je mým balzámem na duši.“

Bez truhlíků v oknech by to nebylo ono

Balzámem jsou pro Jaroslavu Obermaierovou i procházky s pejskem, houbaření a nebo knížky. Není prý žádná velká zahradnice, ale květinový záhonek, čerstvé bylinky a fazole do polévky, to musí být.

„A od jara do podzimu mám v oknech truhlíky s petúniemi a těší mě, jak krásně kvetou.“

Jednoduchý koláč s ovocem

Smíchejte 2 hrnky polohrubé mouky a 1 hrnek cukru s ½ prášku do pečiva se špetkou soli. Pak přidejte 2 vejce, 250 ml smetany ke šlehání a 3 lžíce oleje a opět dobře rozmíchejte, aby se cukr rozpustil.

Vznikne řidší těsto, které nalijeme na hlubší plech vyložený pečicím papírem. Na povrch rozložíme ovoce a pak posypeme drobenkou. Koláč pečeme při teplotě 180 °C asi 25 minut.

Jaroslava Obermaierová ve zkratce:

– Narodila se 10. dubna 1946 v Praze, 1968 absolvovala herectví na DAMU

– První angažmá v Divadle J. Průchy na Kladně, 1970-1991 členkou souboru Divadla E. F. Buriana v Praze. Od té doby na volné noze.

– Filmy a tv: např. Souhvězdí Panny (1965), Žert (1968), Kladivo na čarodějnice (1969), Radúz a Mahulena (1970), Babička (1971), Robinsonka (1974), Marečku, podejte mi pero (1976)

– Seriály: např. Byl jednou jeden dům (1974), 30 případů majora Zemana (1975), My všichni školou povinní (1984), Synové a dcery Jakuba skláře (1985), Přítelkyně z domu smutku (1992), Ulice (2005), Náves (2006), Bastardi (2014)

– Rodina: syn Jaroslav (a fenka pražského krysaříka Paris)

– Kde ji lze vidět: www.i-divadlo.cz/profily/jaroslava-obermaierova

Co řekla o…:

… o roli v seriálu: „Když se mě někdo zeptá, jak se vám hraje baba Nyklová v Ulici, tak říkám: ,A jak vám se chodí do práce?ʻ Je to prostě moje práce.

Přijdu, zahraju, co tam mám napsané, zahraju to tak, aby mi lidi věřili, abych byla přesvědčivá, a zase odejdu.“

… o natáčení: „Je to příjemná práce. Baví mě to víc než například práce na jevišti. U seriálu si přečtu, co tam na ten den mám, naštěstí mám fotografickou paměť, takže si to hned zapamatuji. Co neumím, to si vymyslím, a hned druhý den to můžu zapomenout.

Nemusím to držet v hlavě jako u divadla. Film je zdlouhavější, v seriálu ta práce víc ,odsejpáʻ, a to mě na tom baví. Já mám ráda, když to odsejpá, i v životě.“

… o sobě: „Mně ani nepřipadá, že bych byla nějak zvlášť krásná. Byla jsem prostě takový český, nebo spíš slovanský typ. Hodila jsem se jim do těch krojů, na takové ty české klasiky. Ale všechno přejde…“

… o hraní: „Jsou herci a pak nositelé textů. Naučí se je a odříkají. To je ale hrozně málo. Poznám to hned podle toho, že má ta kolegyně nebo kolega prázdné oči. Myslí totiž jen na to, aby tam byla všechna slovíčka. Jede text, ale nevytváří situaci. To mě vytáčí, protože pak hraju sama.“

Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, Nextfoto