Na hypochondrii se většinou neumírá a není nakažlivá. Je to ovšem nemoc se vším všudy a léčení patří do rukou odborníka

Hypochondrie, známá též jako hypochondrická porucha, je úzkostný stav, zaměřený na vlastní zdraví. Název pochází z řeckého hypochondrium, tedy podžebří, až 90 % hypochondrů totiž pociťuje své počáteční problémy v oblasti pod žebry.

Hypochondrii má asi 1–2 % celkové populace, někteří doktoři však říkají, že v ordinaci tu bude spíš 10 % pacientů. Přesné statistiky neexistují a ani nemohou, jen si vzpomeňte, jak často třeba o někom řekneme, že je hrozný hypochondr.

Jak se pozná hypochondr?

Znáte to asi sami. Přečtete si nějaký článek o nemoci a hned na sobě začnete pozorovat její příznaky. Mluví-li někdo o vyrážce, začnete se škrábat.

Tak nějak podobně to funguje u člověka trpícího hypochondrií, s tím rozdílem, že on k přesvědčení, že je nemocen, nepotřebuje žádný zvláštní impuls. Jeho utkvělá představa, že má smrtelnou nemoc, z něj dělá postupně trosku a jeho okolí trpí.

Hypochondr navštěvuje svého lékaře rád, protože doufá, že on konečně odhalí, co mu schází. A lékař, aby něco nezanedbal, pošle samozřejmě pacienta na všechna potřebná vyšetření. I když nic nenajde, člověku trpící hypochondrickou poruchou se neuleví.

Dál přehnaně pozoruje všechny funkce svého těla, například polykání, dýchání, tep nebo funkci svalů.

A protože hypochondrie je psychické onemocnění a psychika má vliv na srdeční činnost, zažívání, pocení či bolení hlavy (což zná každý, kdo měl někdy před zkouškou, vážným rozhodnutím, nebo se dostal do traumatizující situace), nakonec se hledané změny opravdu projeví a koloběh může začít nanovo.

Od lékaře k lékaři

Nezřídka se stává, že hypochondrií postižený pacient, který už vyčerpal všechny možnosti vyšetření, začne hledat spásu jinde, nezřídka objíždí různé specialisty, mnohdy cestuje mnoho kilometrů, protože doktorovi, který žádnou nemoc nenašel, nevěří.

Mnohdy jde tak daleko, že si představuje, že před ním lékař závažné onemocnění schválně tají, aby ho šetřil. On totiž je opravdu přesvědčen o své nemoci a má strach. Hypochondrie není simulování. Simulant předstírá nemoc vědomě a za jasným účelem.

Člověk trpící hypochondrií skutečně trpí a je přesvědčen o svém špatném zdravotním stavu, který postupně povede k jeho smrti. Hypochondrie je vlastně projevem nějakého vnitřního psychického problému. Zabývání se tímto problémem je ovšem pro psychiku obtížné a velmi nepříjemné.

Nedostatek sebevědomí?

I ten může být prvotní příčinou hypochondrie. Člověk neumí přijmout sám sebe takového, jaký je, a má panickou hrůzu z toho, že ostatní objeví jeho nedostatečnost a neschopnost. Překonat ale strach je pro jeho psychiku natolik těžké, že raději utíká do nemoci.

Věnuje se stále řešení svého fyzického zdraví a nemoc mu vlastně přináší úlevu. Dá se na ni leccos svést a mnohdy z ní plynou i jisté výhody. Přinejmenším okolí má tendenci se k hypochondrovi chovat s jistou ohleduplností, vždyť jde přece o nemocného člověka.

Nemocný tak dokáže někdy manipulovat rodinou i zaměstnavatelem. I tady je možná skryt důvod, proč si pacienti s touto diagnózou nechtějí přiznat, že nemocná je jejich duše a odmítají se nechat vyšetřit psychiatrem či psychologem.

Jak poznat hypochondra?

Dlouhodobě a to i v době, kdy je objektivně zdráv, sleduje s podezřením svůj zdravotní stav.

Snaží se získat co nejvíce informací ať už z internetu, časopisů nebo z knih, aby se ujistil o tom, že je vážně nemocen.

Nevěří ani opakovaným výsledkům lékařských vyšetření ujišťujících ho o pevném zdraví.

Přeceňuje banální a drobné zdravotní problémy a přisuzuje je výhradně vážným onemocněním.

Jeho podezření na vážnou nemoc je většinou zakrýváním jiného trápení nebo neřešeného problému.

Zaměřuje se na onemocnění tělesné nikoliv psychické.

Rád podstupuje rozličná vyšetření zaměřená na diagnostiku chorob, o nichž se domnívá, že jimi trpí.

Do lékárny chodí jako ostatní lidé do cukrárny. Rád si kupuje volně prodejné léky či doplňky stravy. Nelituje peněz, které za ně vydá, ať již mu pomáhají, nebo ne.

Jak jednat s hypochondrem

Ono je vlastně jedno, jestli je hypochondrovi třicet, což bývá podle průzkumů nejčastější případ u mužů, nebo o starší ženu. U žen je diagnostikována hypochondrie většinou až kolem čtyřicítky. Jednání s hypochondrem vyžaduje takt a aspoň trochu diplomacie.

Pokud nevěříte, zkuste hypochondrovi říct, že mu nic není a jenom simuluje. Rázem z vás bude necitlivý sadista a po tomto poučení už něco takového nikdy neuděláte.

Nezlehčujte hypochondrovy potíže. Pamatujte, že nemáte před sebou simulanta, ale nemocného člověka, i když je nemocný jinak, než si myslí. Zlehčováním dosáhnete pouze toho, že vás zařadí mezi ty, kdo mu vůbec nerozumějí.

Vyslechněte ho, protože každý si rád postěžuje, ale nenechte se zatáhnout do debaty o nemocech a jeho stesky s ním dále nerozebírejte. Svou pozorností byste ho jen utvrdili v tom, že hypochondrie jako metoda získání pozornosti se opravdu vyplácí

Snažte se ho přivést na jiné myšlenky, třeba navrhováním zajímavých aktivit, které určitě zvládne, mluvením o jeho koníčcích a nezapomeňte ho chválit. Vždyť to je to, co jeho nemocná duše potřebuje, když žebrá o trochu pozornosti a o vaši lásku.

Pokud ale porucha dostoupila do té míry, že pacienta omezuje v jeho aktivitách (například mu nedovolí pracovat), snažte se ho dostat k psychologovi nebo psychiatrovi.

Pak už se nejspíš jedná o hypochondrický blud, jenž bývá součástí jiné psychiatrické diagnózy.

Víte že?

Moliére popsal poměrně trefně osobnost hypochondra v komedii Zdravý nemocný

Ve světě filmu se můžeme s onemocněním hypochondrií setkat například ve filmu Hana a její sestry Woodyho Allena, který je známým hypochondrem, nebo v komedii Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem v hlavní roli

Hypochondrií trpěly také některé známé osobnosti, mezi nimi i novověcí filozofové René Descartes, Voltaire, Immanuel Kant, Arthur Schopenhauer i Karl Marx.