Kdo hledá, je očekáván, kdo čeká, je jen nalezen. Tento citát Jaroslava Seiferta provází herečku Zdeňku Žádníkovou Volencovou, matku čtyř dětí, která se současně pokouší prostřednictvím svého nadačního fondu rozzářit život dětem ve zdravotnických zařízeních.
Mezi oblíbené věci jste dala i kameny. Máte ráda všechny?
Mám ráda polodrahokamy a drahé kameny obecně. Prokazatelně mají i léčivé účinky – některé kameny jsou studené, a když je máte na těle, zahřejí se a jsou teplé. Lapis Lazuli mám nejraději, je historicky považován za velmi mystický kámen. Navíc mám ráda jeho barvu – modrou.
Jsou Lapis lazuli a růženín nějak spojeny s vaším znamením ve zvěrokruhu?
Nemám to přes Štíra. Kameny se mi líbí podle toho, jak mě energeticky a barevně zaujmou.
Ráda čtete. Říkáte, že kniha Johannese Maria Simmela Láska je jen slovo vás baví pořád. Máte to tak i s jinými knihami?
Když můžu, tak čtu, a je pravda, že čím dál víc se vracím k autorům, které četla moje maminka. Ty knížky pocházejí z edice Světová literatura. I když toho před rokem 1989 moc nevycházelo, věci od Simmela nebo Williama Styrona vycházely a okamžitě byly vyprodané. Mít kvalitní knihu byla forma luxusu, dnes už je knížek mnoho, vycházejí denně a trh je nasycený.
Vracíte se k autorům nebo i ke konkrétním knížkám, které jste přečetla už mockrát?
Spíš k autorům. Ale třeba Sto roků samoty od Marqueze, to je držák, to mohu číst opakovaně. Existují ale i autoři jediné knihy – jednu věc mají výbornou, často hodně autobiografickou, ale když to má být nějaká kontinuální tvorba, už se vyčerpají, omílají to samé dokola. Autorům, které mám ráda, se to nestává, ti zrají.
Sama se věnujete psaní. Píšete fejetony…
To je taková radůstka. Fejetonky píšu, když mám čas a energii. Nyní je budu psát pro společnost Dermacol, která se letos stala generálním sponzorem našeho nadačního fondu. S majiteli firmy spolupracuji přes deset let, stali jsme se přáteli a mám radost z jejich rozhodnutí vstoupit do našich projektů. Dnes je to obzvlášť chvályhodné, doba charitě tolik nepřeje, na druhou stranu se tříbí, co má a nemá cenu podporovat.
Všimla jsem si, že máte ráda přísloví. Je v nich moudrost?
Určitě, nejraději mám klasická česká přísloví, třeba že jablko nepadá daleko od stromu. S Benjaminem Kurasem jsme pro nadační fond dokonce vytvořili celou sérií fejetonů. On je mistr slova, ten pán mě hrozně baví a baví mě i jeho knížky. Je roztomile zaměřený na ženy, na lásku, je velmi chytrý, sečtělý a navíc zábavný společník, což u mužů není úplně časté.
Zmínila jste váš nadační fond na podporu projektů zpříjemňování prostředí dětských zdravotnických zařízení. Můžete o něm něco říci?
Vznikl v roce 2007, máme za sebou hromadu projektů, nesoustředíme se jen na Prahu, pracujeme i v regionech, třeba loni jsme dělali dětskou ambulanci ve Strakonicích, dětské oddělení v Žatci a podobně. Nyní před sebou máme sérii psychiatrických klinik. V této zemi jsou psychiatrické kliniky pro děti v Liberci, v Havířově, v Lounech a v Praze. Po start-upu v Liberci nás všechny ostatní kliniky, nezávisle na sobě, oslovily. Velmi mě to zajímá, protože tam naše malby mají nejen výtvarný, ale i terapeutický účinek. Fond se prostě posouvá, cizeluje.
O jaké kresby jde?
Pracujeme s originálními nástěnnými malbami, které jsou pokaždé jiné. Jsme schopni dodat oddělení kompletní výtvarný koncept na klíč, včetně tapet, štítků na dveře, orientačního systému… Máme dvě provedení – jedno je v režii výtvarníka Libora Škrlíka, druhé jsem ve spolupráci s výtvarnicí Magdou Veverkovou vymyslela já. Inspirovala mě série poezie v metru. To bylo jen pro úzkou skupinu, já si naopak přála oslovit co nejširší věkové spektrum. A tak vznikl projekt Přísloví pro potěšení.
Můžete to přiblížit?
Jsou to velkoformátové plnobarevné obrazy Magdy Veverkové s fejetony, které píše Benjamin Kuras. Abyste si to uměla představit, jsou to třeba obrazy metr na dva metry, které jsou dělané jako komiksy. Na každý obraz musíte nějakou dobu hledět, abyste vychytala všechny vtipy. Výborně tato tvorba rezonuje na geriatriích, je to výtečný aktivizační prostředek.
Je to vhodné i pro děti?
Vyrobili jsme i sérii pro základní školy, včetně štítků na dveře a orientačního systému. Jen si musíme dávat pozor, protože máme dvě přísloví, která rozhodně nemůžeme mezi děti dávat. Jedno z nich je Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Tam jsou totiž vyobrazeny všechny možné nectnosti, pro školáky v první třídě to opravdu není. Čím víc se snažíme, aby se ve školách neobjevilo, tím víc se nám tam při realizacích zatoulává, museli jsme ho už odšroubovávat.
A mají doma vymalovaný pokojíček vaše děti?
Jasně. Tak jsme se s Liborem Škrlíkem seznámili. Viděla jsem jeho vystavený malovaný nábytek, láska na první pohled. Mým dětem maloval pokojíček, tím jsme spolupráci rozjeli.
Do svých oblíbených věcí jste nezařadila žádnou vyloženě praktickou. Třeba něco na zahradu. Zahradničíte ráda?
Zahradničím moc ráda, čímž jste mi připomněla, že když nekoupím granule proti slimákům, během tří dnů přijdu o salát. Je to hrozné, vysázíte rukolu nebo cokoli jiného, a slimáci si to najdou. Moje děti na ně pořádají hony, nakládají je do soli.
Vystudovala jste loutkoherectví. Hrajete ještě s loutkami?
S loutkami jsem naposledy hrála asi před deseti lety – v našem Dejvickém divadle. Pak jsme s představeními pro děti skončili, protože jsme chtěli mít volné víkendy.
A máte doma nějakou loutku?
Na památku mám doma loutku, se kterou jsem hrála Marušku ve Dvanácti měsíčkách. Mám ji schovanou, hrají si s ní děti, a když vykazují likvidační tendence, seberu jim ji.
A jak vlastně všechno zvládáte – děti, domácnost, hraní, nadační fond, psaní…
Je to o organizaci, schopnosti dělat víc věcí najednou, což je někdy zároveň prokletí. Závidím mužům jejich jednostrannou hemisféru. Musíme mít doma řád. Proto se vždy těším na prázdniny, kdy žijeme v totálním neřádu, děti mohou vstávat, kdy chtějí, a být v pyžamu do odpoledne. Jen nesmějí mít nazdařbůh puštěnou televizi, to hlídám fest.
Mandaly pro děti
„Když se děti nudí nebo jedeme v autě, jsou pro ně trhací mandaly zábavné. Trvá dlouho, než je vykreslí.“
Johannes Mario Simmel: Láska je jen slovo
„Dílo, které mě hodně baví. V devatenácti i ve čtyřiceti.“
Flétna
„Můj celoživotní profesionální koníček.“
Paletka na líčení
„Namalovat se? Rychlovka!“
Jemný nosní olej Nobilis
„Ten nosím pořád. Záchrana.“
Just Guduchi
„Dárek od kamarádky – Když mě něco rozčílí nebo jsem hodně unavená, dám si ho pod nos, je to dobrý bio-nakopávač.“
Lapis Lazuli, růženín
„Mám ráda polodrahokamy a drahé kameny.“
Hity Joni Mitchell
„Spolehlivě potřebuji ji a její písničky.“
Pexeso
„Dárek, který mám vždy v pohotovosti. Pexeso našeho nadačního fondu. Je tam krásně vidět, jak to po našem vymalování vypadá ve Fakultní nemocnici Motol.“
Náušnice
„To jsou berušky pro štěstí.“
V kostce
Zdeňka Žádníková Volencová
Narozena 25. října 1974 v Ústí nad Orlicí.
Česká televizní a divadelní herečka.
V roce 1988 vystudovala loutkové divadelnictví na DAMU.
Od roku 1996 je členkou souboru Dejvického divadla.
Je známa například z televizního seriálu Rodinná pouta (Velmi křehké vztahy).
Napsala knížku pro děti Ve znamení motýla, s kolegy z Dejvického divadla vydala stejnojmenné CD pro děti.
V roce 2007 založila Nadační fond Zdeňky Žádníkové na podporu projektů zpříjemňování prostředí dětských zdravotnických zařízení.
Je vdaná, má čtyři děti.
Text: Andrea Cerqueirová, foto: Dan Zahrádka, Wikimedia Commons
Komentáře