Temperamentní Yvetta Blanarovičová je ženou mnoha talentů. Zpívá, hraje, moderuje, řídí nadaci, cestuje, ale na své blízké si čas vždycky najít dokáže. Pohledný mladý muž, se kterým se čas od času objeví na veřejnosti, její milenec ovšem není.

Neplánuje z vás syn udělat babičku?

Zatím ne. Vysvětlovala jsem mu, že děťátko tvoří vazbu a myslím, že si tu zodpovědnost docela uvědomuje. Ví, že nejdřív musí najít svoje místo na světě, pak teprve může zakládat rodinu.

Jak vzpomínáte na své dětství?

Rozhodně jsem ho nestrávila u televize. Od malička jsem měla spoustu aktivit. Starší bráchové sportovali, takže jsem pochopitelně chtěla taky.

Uchvátila mě voda a plavání, takže jsem začala ráno tréninkem v bazénu, po škole balet, atletika, ZUŠ, později i volejbal.

Tatínek chtěl, abych hrála na housle, jenže při tomhle nasazení mi nezbýval čas na nutné cvičení, takže to jsem pak musela dohánět, když jsem dělala zkoušky na konzervatoř. Od nejútlejšího dětství jsem byla v pohybu.

Maminka říkala, že kdykoliv viděla, jak jde zástup dětí ze školky, bezpečně poznala naší třídu, protože odtamtud vyskakovala metr nahoru moje čepice.

Vídáte se s rodinou na Slovensku?

Ani jeden z mých bratrů už nežije, z tatínkovy strany mám naštěstí ještě milovanou sestřičku, která žije v Bratislavě. Jinak jsme rozstrkaní po celé Evropě, tak se nám to příliš často nedaří, ale letos se snad zas jednou u společného stolu sejít zvládneme.

Do rodné Prievidze se vracím moc ráda. Jakmile se objevím ve městě, všichni mě vítají, zdraví, tak se stavím tu na trhu, tu pro chleba nebo na kafe, takže máma ví, že jsem doma mnohem dřív, než tam zaparkuju. Taky pořád střeží můj pokoj, aby zůstal tak, jak byl, když jsem se odstěhovala.

Zůstali vám tam také přátelé?

S nejlepší kamarádkou z dětství Vandou se znám od čtyř let. Patří k mým nejstálejším a hlavně nejupřímnějším přítelkyním. Když přijedu, zapadneme ke mně do pokoje, já jsem v teplákách, s plyšovým medvědem na klíně a povídáme a povídáme…(smích).

Obecně těch pravých přátel nemám mnoho, ale zase je neznám rok, dva. Berou mě, jaká jsem a toho si nesmírně vážím.

Samozřejmě řada lidí se mnou jde posedět jen proto, aby se ukázali s někým slavným, naštěstí však svou kariéru neberu vážně, tudíž ani přátelství založené na něčem tak mělkém mi nic neříká.

Jaký typ dárků vás potěší?

Nepotrpím si na nějaké přehnaně drahé, spíš mě baví ty netradiční. Kdo mě zná, ví, že miluji Řím, proto jsem třeba na Vánoce dostala koláž fotek nejkrásnějších míst Říma a na zadní straně bylo napsáno:

„Výběr datumu je na tobě.“ Syn Matyáš mě zase zásobuje technikou, prý abych šla s dobou (smích). Moje manažerka mi věnovala album fotek z dětství, které ji dala moje maminka. A taky mám ráda slunečnice, tulipány a čokoládu s lískovými ořechy.

V důsledku mne ovšem nejvíc potěší, když mám kolem sebe upřímné lidi. Je to kumšt, ale zase největší výhra.

Vyhýbáte se nějakým materiálům?

Nesnáším umělou hmotu. Může být stokrát nezávadná, stejně mi není příjemná. Vybírám si věci kolem sebe i podle vůně, takže u mě vítězí příroda, dřevo, kámen. Moc třeba nemusím řezané květiny, připadá mi, že koukám, jak umírají.

Obecně mám ráda, když jsou věci živé. To mám odmalička. Nikdy mě nenapadlo bořit mravencům domeček nebo trhat mouchám křidýlka.

A váš vztah k „normálním“ zvířatům?

Od dětství se mnou byl nějaký pes, takže tomu jejich světu tak nějak rozumím. Loni umřel můj gordonský setr Buddy, a i vzhledem k tomu, že pořád někde cestuju, vystupuju, tak dalšího teď ani neplánuju. Zvířecí společnost mi dělají aspoň ptáčkové.

Občas je ráno vynesu na terasu, popíjím kávu a když zavřu oči, ocitnu se díky jejich zpěvu v Karibiku.

Kam se při svých cestách ráda vracíte?

Oblíbila jsem si Řím, se vším, co k němu patří. S bláznivými pokřiky Italů, hospůdkami, špínou zapadlých uliček, ale hlavně tou historií. Kumuluje se tady silná energie z antického bohatství, renesance, to všechno na mě úžasně působí. Zbožňuju moře, sluníčko, občas vyrazím i na vysokohorský trekking.

Kde má původ vaše záliba v cestování?

V dětství jsem nikam cestovat nemohla, měli jsme problém se dostat i na Balaton. Ale máma vždycky večer vytáhla velkou mapu a o těch zemích vyprávěla podle toho, co četla, což jsem začala pak dělat taky.

V jedenácti jsem s baterkou pod peřinou hltala Tajemství Paříže nebo Bídníky. Vůbec jsem byla náruživá čtenářka. Jen paní učitelka se pak bála ukázat můj čtenářský deník (smích). Od jedenácti si píšu i vlastní deník, zatím v něm ale zpátky nelistuju.

Je to minulost. Ta se změnit nedá. Žiju teď, a to mne právě baví.

K jakému typu kuchyně tíhnete?

Rozhodně dávám přednost domácím surovinám a farmářským produktům. Modifikované potraviny to není nic pro mne. Třeba jen jablka z volně rostoucího stromu. Možná jsou trošku kyselejší, ale mně chutnají.

Byla doba, kdy jsme jedli čerstvou zeleninu, která měla chuť. Dneska to všechno krásně vypadá, ale v puse pomalu nerozeznáte okurku od mrkve.

Občas se bojím, aby nezvítězil nějaký ten globalizační lobbismus, který nám nutí různé modifikované zázraky místo toho, co je opravdu zdravé. Ale pořád jsem optimista a věřím, že cokoliv se nám zakazuje, k tomu si spíš najdeme cestu a nenecháme si to vzít.

• Narodila se ve znamení Váhy, ve slovenských Bojnicích. V 11 letech vyhrála konkurz na hlavní roli v TV filmu Ivana Baladi Prázdniny.

• Studovala státní konzervatoř ve slovenské Žilině (obor zpěv a hru na housle) a poté Státní konzervatoř v Praze. V současné době připravuje nové CD, na kterém se autorsky podílí.

• Je zakladatelkou a ředitelkou správní rady nadace La Sophia, jejímž cílem je podpora vzdělání hudebně a sportovně talentovaných dětí z dětských domovů a sociálně znevýhodněných rodin.

Text: Andrea Primusová, foto: Dan Zahrádka, za líčení děkujeme vizážistce Daně Bárové (www.facebook.com/barova.dana?fref=nf)