Vnuk Václava Vydry, někdejšího ředitele Národního divadla a znamenitého herce. Syn Václava Vydry, herce a režiséra, a Dany Medřické, báječné a diváctvem milované herečky. I on sám je hercem. A miluje koně. Moc. Herec s duší koňáka. Nebo koňák s duší herce…?

Když se narodil, bylo jeho otci čtyřiapadesát let a mamince třicet šest. „Měl jsem úžasné rodiče a byl jsem šťastné dítě. Miloval jsem je a oni milovali mě.

Doma jsem se setkával s naprostou otevřeností, nezáludností a vzájemnou úctou,“ vzpomínal jednou Václav. „Máma mě nevychovávala. Ona žila tak, jak žila, dělala to, co dělala. A já jsem žil s ní. Něco jsem pochytil, něco nepochytil…“

Nic rozumnějšího ho nenapadlo

To, že si ho v souladu s rodinnou tradicí přitáhlo divadlo, nebylo nic překvapivého, i když k herectví dlouho nijak zvlášť neinklinoval a ani doma ho k němu nijak nesměrovali.

Byli by prý spokojení, kdyby byl šťastný v jiné profesi, on si však po základní škole vybral konzervatoř. „Mě nic rozumnějšího nenapadlo. Rodiče moc dobře věděli, co znamená být hercem. A že hranice úspěchu je velice tenká. Ale velmi mě podporovali.

Hlavně máma se mi snažila pomáhat. Byla skvělá a moudrá. Dobře věděla, že kritika může herci zejména v jeho začátcích srazit sebevědomí, takže mě vždycky spíš pochválila.

Řekla, co bych mohl udělat jinak, líp, ale když jsem se ptal, co konkrétně se jí líbilo, tak mi to neřekla. Že bych se na to místo pak moc soustředil, opřel se do toho a ono by to ztratilo tu bezprostřednost, to, co to právě posouvá někam dál.

A kdybych se do toho podvědomě položil, zabil bych to. Máma vždycky říkala: Vašíku, hlavně nehraj!“

Třetí herecká generace

Václav Vydra nejmladší vystudoval herectví a první angažmá a tedy i prvé jevištní zkušenosti pak získal v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně. Hrál i v Mladé Boleslavi a od 1979 byl členem souboru Městských divadel pražských.

Tam ale na rozdíl od Kladna herecky moc šťastný nebyl. Navíc mu v té době po dlouhé nemoci zemřel otec a za čtyři roky po něm naprosto nečekaně i maminka. Infarktu podlehla v pouhých dvaašedesáti letech…

Jana a Dana a Jana

Václav Vydra se do spolužačky Jany Bouškové zakoukal už ve druhém ročníku na konzervatoři. „Snažil jsem se, jak jsem nejlíp uměl, dát jí svou lásku najevo, ale říct jí to rovnou jsem se styděl.“ Bylo mu sedmnáct, Janě o necelé dva roky víc.

Dlouho jí tajně v noci nosil květiny za okno. Když to pak na něj prasklo, řekla mu jasně, že jsou a budou jen kamarádi. Jana hrála už během školy v Národním (a hraje tam dodnes) a Václav na ní mohl oči nechat. „Miloval jsem její Natašu ve Vojně a Míru.

Byl jsem do ní zamilovaný a chodil na ni do divadla, co to šlo.“ V Národním divadle se ale Jana Boušková sblížila s kolegou Petrem Svojtkou a záhy se vzali. A za čas se oženil i Václav – vzal si kolegyni herečku Danu Homolovou.

A pak přišel rok 1982. Petr Svojtka tragicky zahynul pod koly tramvaje a Václav chtěl Janě pomoci… Jeho paní Dana to později komentovala: „Vašík jí tak dlouho pomáhal, až tam zůstal.

Odešel za ní na Štědrý den v roce 1983… Řekl, že mě má stále rád, ale že Jana ho potřebuje.“

Taťka Vašek

Společného potomka Janě Bouškové a Václavu Vydrovi příroda nedopřála, přesto vychovali dva. Jan Svojtka se stal Václavovým nevlastním synem, Václav ho naučil lyžovat, později ho bral na koně.

Do rodiny pak přibyla i Janina neteř Terezka, jejíž maminka vážně onemocněla. Václav s Janou se ale vzali až v červnu 2007, v kostelíčku v Nezabudicích na Křivoklátsku. S nimi byli jen oddávající pan farář, dva svědci, varhaník a tehdejší boxer Ferda. Kytku prý Václav natrhal při ranní vyjížďce s koňmi, prstýnky uvázal z trávy…

Byli jsme amatéři…

Bavila ho romantika kovbojů. Rád četl příběhy a fakta o první světové válce.

„Nás kluky to přitahuje, i když by to člověk asi nechtěl zažít.“ K tomuto zájmu patřily i zbraně, a tak Václav Vydra spoluzaložil zbrojní firmu a v 90. letech pět let v tomto oboru podnikal. „Ze začátku to šlo fantasticky.

Strefili jsme díru na trhu a při troše dobré vůle to mohla být největší zbrojní firma v Čechách.“ Jenže místo toho za čas skončila. „Byli jsme amatéři a příliš jsme se rozmáchli. Navíc vyšel zákon, který obchod na půl roku znemožnil.

Za náš krach mohly, stručně řečeno, změny zákonů a naše neschopnost…“ Zůstaly dluhy.

Vaše Dana Medřická…

Václav jednou vyprávěl, že kdysi maminku vyzval, aby o svém životě napsala knížku. „Jenže umřela po asi dvaceti stránkách…,“ povzdechl si.

„A tak jsem se zařekl, že to dopíšu.“ Trvalo to dlouho, ale nakonec kniha skutečně vznikla – má název „Vaše Dana Medřická“. Když pak hledal nakladatelství, nenašel žádné, které by bylo ochotno vydat víc než 10 000 výtisků.

Tak si nakladatelství založil a knížku o mamince vydal sám. „Domluvil jsem si půjčku, vytisklo se to, distribuovalo – a dřív, než byla splatnost faktury z tiskárny, přišly peníze z prodeje, takže jsem tu půjčku ani nepotřeboval.

To bylo moje nejúspěšnější podnikání. Díky mámě.“

To už ho chytli koně

Na koně si poprvé sedl někdy ve dvaceti, ale léta si koníky na projížďku jen půjčoval. Až v roce 1998 si prvního koně koupil. „Pak se mi stádečko trochu rozrostlo.

Potom začali mít problémy s kopyty a pohybovým ústrojím, tak jsem se začal zajímat o péči o kopyta a o koně celkově. Pečlivě jsem to studoval.“ Jak říká, přál by si, aby nejen jeho koně byli šťastní, spokojení a zdraví.

Proto je neková, prý je to pro ně nezdravé, dokonce je v péči o koňská kopyta školitelem. Málokdy používá sedlo a nikdy nedává koni uzdu („Nebudu přece svým koním dávat do huby železo! Můj impuls pro koně by neměl být přímo bolestivý.

Že zatáhnu za nějaký kus železa, který má v hubě, a on uhne před tou bolestí, to není komunikace!“) ani ohlávku. Jen provaz kolem krku. „Jedu tam, kam chci já, ale ten kůň si myslí, že jedeme tam, kam chce on.

A to často na jednom jedu, z jedné strany s námi běží jeden, z druhé druhý a za námi třetí…“

Kapitáne, ahóój!

Václav Vydra je, co se dopravních prostředků týče, všestranný – nejen auto, motocykl nebo kůň, ale i loď! Už asi dvacet let má například i kapitánské zkoušky! „Před časem jsme třeba o prázdninách vyrazili do Chorvatska s docela velkou lodí. Měli jsme i vnuky, a tak jsme si to chtěli užít.“

Blíž k přírodě

Před zhruba deseti lety se Václav s Janou odstěhovali z Prahy na Slapy. Václav je tak blíž u svých koní. „Člověk je více v přírodě, a hlavně blíže k přírodě. A bydlím kousek od statku, kde mám koně, což je pro mě obrovsky výhodné, protože mám svůj klid.

Můžu tam být, kdy chci. Nebo spíš, kdy mohu.“ Čas dělí mezi hereckou práci, které má naštěstí hodně, koně a rodinu. „Naštěstí s Janou i hrajeme, a když nehrajeme, tak spolu trávíme alespoň večery.“

Václav Vydra ve zkratce

Narodil se 7. ledna 1956 v Praze

1977 absolvoval Státní konzervatoř v Praze

První angažmá v Divadle J. Průchy na Kladně

1979-94 Městská divadla pražská

Od r. 1995 členem souboru Divadla na Vinohradech

Filmy: např. Královský gambit (1974) S čerty nejsou žerty (1984), Tankový prapor (1991), Zámek v Čechách (1993), Peklo s princeznou (2009)

Seriály: např. Bylo nás pět (1994), Život na zámku (1995), Gympl s ručením omezeným (2013), Policie Modrava (2015)

Rád: sportuje – dříve plavání, lyže, tenis, dnes sportovní střelba a honební ježdění; pravidelně se účastní memoriálu generála Custera a také rekonstrukce bitvy u Hradce Králové.

Rodina: manželka Jana Boušková (63, herečka). Nevlastní syn Jan (38) s rodinou. A koně. A psi-boxeři.

Co řekl o…

… o vojně: „Vojna byla šok. Tam mizí jakákoli individualita, tam byl člověk helma a mundúr. Najednou jsem byl nikdo. Nebyl jsem na něco takového z domova vůbec připravený, nebyl jsem ani nikdy na žádném táboře a najednou tohle. To mě docela sebralo…“

… o koních: „Je potřeba se neustále vzdělávat v tom, co je pro koně dobré, učit se je chápat, učit se je vnímat a učit se mluvit jejich řečí.

Pak je to úžasný kamarád a partner na celý život a myslím, že to dá moc i do života a do vztahů, které prožíváme mezi lidmi.“

… o mamince: „Nebyla na mě přísná. Když jsem něco provedl, tak posmutněla. To mě strašně mrzelo a byl to pro mě nejhorší trest…“

… ještě o koních: „V momentě, kdy je začnete brát jako partnery a kamarády, a taktéž i oni vás, a snažíte se jim vytvořit co nejpřirozenější prostředí k jejich koňskému životu, vznikne mezi vámi a koněm časem neobyčejné napojení. A to je ta skutečná mystika.

Nebo třeba moment, kdy se odhodláte koni sejmout ohlávku, nechat mu úplně volnou hlavu a on vás akceptuje i přes to, že na něj nemáte žádnou páku. Jen svou hlavu, své tělo a mysl. A ono to funguje. To je neskutečná euforie.“

… o povaze: „Myslím si, že zlobit se na někoho je zbytečné plýtvání energií. Vždycky je lepší se domluvit v klidu, bez zbytečných emocí. Všechno se přece dá nějak vyřešit. Chce to jen dobrou vůli na obou stranách.“

… o důvěře: „Dát i dostat důvěru je zavazující.“

Text: Helena Leitlová

Foto: Herminapress, Česká televize, CSFD, Bontonfilm