Báječný a oblíbený herec, který jde i po sedmdesátce z role do role, neúnavně natáčí. Má rád dobré víno, výtvarné umění, baví ho američtí komici Laurel a Hardy. Jak relaxuje? Prací!
„Já jsem ostrovní Pražák, rozený na Štvanici, v té dnes již neexistující porodnici,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru Václav Postránecký. Rodina bydlela na tehdejším okraji Prahy, ve Strašnicích, v ulici Na Hroudě.
To podle Václava bylo velké štěstí, protože už šlo vlastně o venkov. Před domem bylo obrovské pole, které místním klukům skýtalo prostor pro řadu všelijakých povyražení…
Místo zlobení umělecký soubor
Malý Vašík asi vyváděl pěkné vylomeniny už jako pětiletý. „Byl jsem velmi zlobivé dítě. Mně nic jiného nezbývalo, já jsem byl odjakživa všude nejmenší. Tak jsem si své místo na světě dobýval spíš energií.
Říkali, že jsem nevychovatelný.“ Václavův bratr Jan už tehdy chodil do Dismanova rozhlasového dětského souboru a jejich maminka prý jednou navrhla, ať ho vezme s sebou, že bude doma alespoň na chvíli pokoj.
Tak se stalo, že Václav ještě nechodil do školy a už dostal v rozhlasové hře roli Smolíčka Pacholíčka. Ještě neuměl číst, a tak se musel roli naučit nazpaměť. Jelena se zlatými parohy hrál slavný Otomar Korbelář.
„Stál jsem na stole, abych byl stejně vysoko jako on a abych dosáhl k jedinému mikrofonu, který byl ve studiu!“
O hraní nikdy nesnil
Brzy se začal objevovat na jevištích divadel i ve filmu. „Nejsem z herecké rodiny.
Tatínek byl obchodní příručí, pak skladový hospodář, maminka prodavačka a mně to dlouho přišlo mnohem zajímavější než herectví.“ Chodil do souboru, zkoušel, hrál, ale byl to pro něj jen únik, třeba ze školy, nebral to jako práci.
Dokonce prý je to i dnes takové. „Nikdy jsem k té profesi nenašel nějaký sentimentální vztah, nemůžu říct, že si plním dětský sen.“
Z kostela k ochotníkům
To však neznamená, že by divadlo neznal. První divadlo, které navštívil jako divák, bylo malinké strašnické divadélko Mento. Před ním byly cítit stáje ze statku a člověk musel dávat pozor, aby neuklouzl po kravinci.
Hráli tam ochotníci a Vašík s maminkou se na ně pravidelně o nedělích – hned po kostele – chodili dívat. „Byl jsem šťastný. Vůbec jsem nechápal, oč jde, ale ta atmosféra mě fascinovala.“
Pokus o DAMU
Během dětství a puberty už Václav Postránecký natáčel filmy a hostoval v pražských divadlech. V roce 1960 se poprvé a naposledy pokusil dostat na DAMU, když mu kolega v divadle vnutil přihlášku. Bránil se, že na zkoušky nic neumí. Tak mu přinesl ještě monolog.
To bylo někdy v úterý a v pondělí byly zkoušky. Sotva se to naučil nazpaměť. Básničku z Rudého práva nadřel až těsně před zkouškami. Řekli mu: „Vašíku, ty se lépe připravíš a zkusíš to za rok…“
Z Prahy do Liberce
Nezkusil. Místo toho se vyučil zámečníkem v karlínské Tesle. A pak, když zjistil, že v libereckém Divadle F. X. Šaldy hledají eléva, odjel z Prahy. Jenže tam to nebylo tak jednoduché.
Ředitel divadla se dozvěděl, že má Václav Postránecký coby čerstvý zámečník svářečské zkoušky, a řekl mu, že by ho potřebovali víc v dílnách než na jevišti.
„Ale to já nechtěl.“ A tak jsem za zlomek honoráře, který by dostával jako svářeč, raději dělal jevištního technika s právem vystupovat v epizodních rolích nebo v komparzu. „Byl jsem například 10. hasič v pohádce…“
Do Brna kvůli vojně
Po roce v Liberci se technikář a komparzista Postránecký přemístil ještě dál od Prahy, do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Tam už dostal smlouvu jako elév. Ještě si hrál s myšlenkou, že by mohl studovat na UMPRUM, ale to nakonec zavrhl.
„Umprumka po mně peníze chtěla a divadlo mi je dávalo, a tak mi připadalo rozumné být v divadle a pokusit se to nějak skloubit.“ Jenže pak už nic nekloubil. Volba padla na to, co uměl a za co mu byli ochotni platit.
Když po dvou letech z Hradiště odcházel, mohl si už vybrat z pěti nabídek. Zvolil atraktivní pražské Divadlo na Zábradlí. Potřeboval ještě od nového zaměstnavatele zařídit odklad vojny, která už klepala na dveře.
A to v Praze nedokázali, prý je slabý válečný ročník. Naopak ze Státního divadla v Brně mu napsali, že se jim pro něj podařilo vyjednat výjimku, a že tedy u nich může nastoupit. „Takže jsem před prázdninami nastoupil do Brna.
Jenže pak si to na ministerstvu asi nějak přepočítali a všechny výjimky zrušili. A tak jsem na tu vojnu musel, ale už jsem měl podepsanou novou smlouvu.“
S Moravou pod kůží
V Brně nakonec zůstal do roku 1969, kdy získal angažmá v Městských divadlech pražských. Po deseti letech potom přešel na prkna Národního divadla, kde je doma dodnes. „Z Prahy jsem odešel jako kluk.
Všechno, co chlap potřebuje umět, co potřebuje k životu, jsem se naučil na Moravě.
Taky jsem se tam oženil.“ Možná proto byl Václav Postránecký tak přesvědčivý ve filmech z vinařského prostředí Bobule a Bobule 2. A je možné, že i proto mu nyní opět nabídli, aby si zahrál vinaře.
Seriál s chutí vína
Od prázdnin se Václav Postránecký objevuje na televizních obrazovkách coby svérázný moravský vinař Bedřich Pavlíček. Herec přiznal, že je víno skutečně jeho nejoblíbenější nápoj.
„Docela slušně se v něm vyznám, i když mé vědomosti, které se kdysi zdály vrchovaté, se dnes ukazují jako nedostatečné…“ Možná se trochu podceňuje, vždyť byl před několika lety přijat do Evropského řádu rytířů vína, který navazuje na středověký rytířský řád sv.
Jiří, založený ve 13. století k obraně Evropy a jejích kulturních tradic. Základní myšlenku ušlechtilého rytířstva vína vyjadřuje věta: Až zvítězíš nad závistí a začneš jiným nezištně pomáhat, staneš se skutečným rytířem. Vhodnějšího představitele vinaře Pavlíčka mohli filmaři sotva najít.
Zase bydlí na venkově
Václav Postránecký vystřídal během svého hereckého putování republikou spoustu adres. Dnes má dům kousek za Prahou. Je to náhoda, ale svým způsobem uzavřel kruh – tak jako kdysi v dětství má zase před domem pole…
Václav Postránecký (71) ve zkratce:
Narodil se 8. září 1943 v Praze, Protektorát Čechy a Morava.
Od pěti let hrál v Dismanově rozhlasovém dětském souboru.
První film v devíti letech, od r. 1956 hostoval v pražských divadlech.
1960 – neúspěšné zkoušky na DAMU, vyučil se zámečníkem.
1959–60 jevištní technik s právem vystupovat v epizodních rolích nebo v komparzu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.
1960–62 herecký elév ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.
1962–69 v brněnském Státním divadle.
1969–78 angažmá v Městských divadlech pražských.
Od r. 1979 až dosud členem činohry Národního divadla v Praze, natáčí v rozhlase, režíruje, moderuje.
Učil na FAMU, od 90. let činovníkem a 2005–2011 prezidentem Herecké asociace.
Filmy:
např. Konec strašidel (1952), Po stopách krve (1969), Princ a chuďas (1971), Jak se budí princezny (1977), Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (loutkový, 1981), S tebou mě baví svět (1982), Černí baroni (1992).
Seriály: např. Byl jednou jeden dům (1974), Nejmladší z rodu Hamrů (1975), Cirkus Humberto (1988), Vinaři (2014).
Dabing: např. Dustina Hoffmana v Tootsie (1984), Jacquese Villereta v Zločinu v ráji (2005 – Cena F. Filipovského za nejlepší mužský herecký výkon v dabingu)
1994 – Cena Thálie za roli Podkolatova v inscenaci Gogolova Revizora.
Aktuální role: 1789 aneb Dokonalé štěstí, Naši furianti, Pán z Prasečkova, Tartuffe Impromptu! a 1914 na scéně Národního divadla, Štika k obědu v agentuře Harlekýn.
Co řekl o …
…o ochotnících: „Pocty a tituly se u onoho posledního soudu nepočítají, o ně nejde. Vždycky kráčí o to, co prospělo někomu druhému. Ochotníci tohle bezezbytku splňují. Všechno, co dělají, dělají pro lidi.“
… o začátečnících: „Nehrají. Oni účinkují. Ne ještě jako herci, jen jako účinkující! To si řada lidí plete.“
… o svém lyžování v komedii S tebou mě baví svět (se smíchem): „Jenom skutečný mistr si může dovolit takové kaskadérské výkony!“
Text: Helena Leitlová; foto: archivy Národního divadla, agentury Harlekýn, České televize a TV Prima
