I se šesti křížky stále krásná žena. Vystudovala operní zpěv a pak to ve Slavíku dotáhla až na „bramborový“ stupínek. Její hity Koukej, se mnou si píseň broukej nebo Náklaďák zná snad každý. Zpívá stále, ale také si užívá čas s rodinou, s vnučkou. Co schází? No, přece Saxana!

Jako malá bydlela v Praze v Holešovicích, v činžáku poblíž nádraží. „Dodnes mám ráda ten lomoz kolem vlaků. Když někdy nocujeme někde poblíž dráhy, všichni jsou vzhůru, jen já spím jak zabitá.

Připadám si jako doma.“ Maminka byla úřednice a otec právník, má o pět let staršího bratra Pavla. Její dětství bylo poznamenáno faktem, že maminka byla vážně nemocná, trpěla srdeční poruchou, často byla v nemocnici. A když bylo Petře devět, zemřela.

„Tatínek se staral, dělal, co mohl, ale…“ Za čas znovu oženil, vzal si řidičku tramvaje. „Byla jsem ve věku, kdy mi bodlo, že přišla, a měla jsem ji opravdu ráda.“

Od Rusalky do Semaforu

Umělecké sklony v Petře Černocké možná probudil starší bráška, který se brzy nadchl pro bigbít. Byl svého času zpěvákem skupiny Donald (a v letech pozdějších prvním zdejším diskžokejem).

Petra ráda zpívala, hrála na klavír, a tak si na konci základní školy podala přihlášku na konzervatoř. Vzali ji.

„Usoudili, že jsem dost muzikální na to, abych se stala studentkou oboru operní zpěv a klavír.“ Ne, že by tak tíhla ke klasice, ale tehdy se jiný pěvecký obor na té škole neučil. Už v té době si psala písničky.

„Můj absolventský koncert, na kterém jsem zpívala třeba árii kuchtíka z Rusalky, byl mým posledním živým kontaktem s klasickou hudbou.“ V tu dobu už byla v angažmá v divadle Semafor.

Mimochodem – ještě před Semaforem si přivydělávala v Kabaretu u Fleků. „Myslela jsem si, jaká jsem úžasná, a tam jsem se srovnala! Tam byli staří rutinéři, opravdoví mistři, úžasní machři. Já tam přišla s despektem – kabaret, no a co? Ale byla to těžká dřina a hodně jsem se tam naučila.“

Léta mezi kardinály

Po 68. roce u nás neměly bigbítové kapely zrovna na růžích ustláno a namále měli i jistí The Cardinals. Pokud chtěli dále hrát, museli si počeštit jméno i repertoár. Když si navíc pořídili zpěvačku, měli skoro vyhráno.

Petru do Kardinálů angažoval Jan Vaculík, její budoucí první muž. Zanedlouho „do party“ přibyl i muzikant a skladatel Zdenek Merta, který se ujal role kapelníka, a dlouhá populární éra mohla začít.

Saxana sháněla ucho…

Nepominutelným bodem Petřiny kariéry je nepochybně pohádková komedie Dívka na koštěti a její čarodějnice-žákyně Saxana. To prý jednou do Semaforu na představení Čarodějky přišel režisér Václav Vorlíček a Petra, která ve zmíněném kusu hrála, ho zaujala.

Natolik, že ji pozval na konkurz na hlavní roli v připravovaném filmu. „To, že bych měla hrát, mě nikdy nenapadlo, ale když přišla nabídka, řekla jsem si, proč ne?

Jsem docela pragmatická, tak jsem už věděla, že mi to v rozjezdu zpěvačky třeba pomůže.“ Roli dostala a zvládla ji báječně, dokonce získala v divácké anketě titul Herečka roku 1971! Navíc nazpívala i píseň Saxana, která zní ve filmu při závěrečných titulcích a dodnes v rádiích.

Zpívá celá rodina

Jak už bylo řečeno, poprvé se Petra vdala za zpěváka a později manažerem Kardinálů Jana Vaculíka. Manželství vydrželo dvanáct let, ale dodnes zůstali přáteli. První dítě, syn, jim zemřel krátce po narození. Po šesti letech se pak narodila Barbora.

Vystudovala sociální vědy, ale zvolila si dráhu zpěvačky. „Řekla bych, že zpívá líp než já, ale dneska je těžké se prosadit. Je úžasná, chytrá, když se potřebuju poradit, tak jdu za ní,“ přiznává maminka Petra. Díky Báře je už sedm let babičkou.

Občas i hlídací babičkou. „Sice jsem léty zlenivěla, ale ne natolik, abych kdykoli neotevřela náruč vnučce, zatímco její matka vyrábí ve studiu kulturní hodnoty,“ uvedla v jednom rozhovoru.

A dodala: „Dcera si mě nikdy tak neužila jako teď, když hlídám. Zpočátku jsem si říkala: nebudu hlídací babička! To by se jim tak hodilo!

A teď už dolejzám, když Coco dlouho nevidím.“ Druhým, nynějším manželem Petry Černocké je od roku 2004 kytarista a zpěvák Jiří Pracný. „Druhý platný a definitivní pokus. Jirka je normální, hodný chlap. Takový bonus na závěr…“

Domov s atmosférou

Zpěvačka bydlí v Praze už léta v řadovém domku postaveném krátce po válce. Mírně ho zrekonstruovala, ale jen tak, aby netratil atmosféru. Té pomáhá i nábytek, zvlášť kusy, které se s Petrou kdysi, než tu zakotvila, stěhovaly.

„Jsou to spíš starožitnosti – třeba psací stůl. Je dost nepraktický, ale moc krásný. Dovedu ocenit krásný moderní interiér, ale stejně bych v tom žít nechtěla. Staré kousky prostě mají svoji minulost a duši.“

Chalupa od Bródi

„Chalupařím doslova od kočárku,“ prohlásila jednou. Chalupu poblíž České Kamenice údajně pořídili rodiče na popud příbuzného, slavného českého herce Vlastimila Brodského, který byl Petřiným bratrancem.

„Táta se sem k stáru nastěhoval a chalupu sám přestavěl. Nic jsem tady od té doby neměnila.“ Zpěvačka s manželem tam pravidelně tráví léto. „Nezahradničím. Jsem tu na údržbu interiéru a přes kuchyň.

Co ale miluji, je sedět večer na zápraží, s kočkou na klíně a jen tak si přemýšlet.“

Vaření je intuitivní proces

Zpěvačka si o sobě nemyslí, že je bůhvíjak skvělá kuchařka, ale její muž prý chválí. „Jirka je naštěstí nenáročný. O každém jídle, které udělám, prohlásí, že ho má nejradši.

To se mi to pak krásně vaří.“ Říká, že důležité je zvolit zdravé suroviny a mít fantazii. „Nikdy nepostupuju podle nějaké kuchařky, vždycky je to intuitivní práce. Občas váhám – mám to tam prsknout, nemám to tam prsknout?

Každopádně používám jen samé zdravé věci, přičemž se často snažím opominout maso.“ Třeba takové těstoviny s orestovanou zeleninou a žampiony, to celé zapečené a posypané strouhankou s česnekem a parmazánem – dali byste si? „A dá se to jíst jen vidličkou! Miluju jídla na jedno nářadí.“

Není nad přirozenost!

Věřili byste, že Petra Černocká hrávala kdysi basket? „Byť jsem výškově podměrečná! Byla jsem rozehrávačka. A to jsem náturou pořád.

Když všichni stojí a nic nedělají, tak vždycky jako první rozrazím dveře a zahájím k akci.“ I dnes se snaží udržovat se fit – hodně chodí pěšky, cvičí, v létě jezdí na kole. „Nekupuji drahé krémy. Jsem příznivec přirozené krásy lehce domalované barvičkami.“

Text: Helena Leitlová