Euforie, elán a spousta energie. A najednou je všechno naopak. Vyčerpání, pocit opotřebení a celková únava…
Je vám už pár roků přes čtyřicet, práci zvládáte bez zádrhelů, děti odrostly a vy byste se konečně mohla začít věnovat sama sobě. Ale i když jste se tolik těšila a spřádala plány, všechno je jinak. Najednou se vám do ničeho nechce a jste věčně nespokojená, i když vlastně nevíte proč. S blížícími se abrahámovinami doléhá na spoustu žen často i v důsledku nastupujícího přechodu tzv.
krize středního věku. V tomto hormonálně rozbouřeném období bývají některé z nás bezdůvodně smutné, apatické vůči okolí a bezdůvodně se trápí.
Zdá se nám, že už máme život za sebou a že jsme si ho vlastně neužily…
Krize středního věku Podle psychologů si ženy po čtyřicítce skutečně připadají zbytečné, cítí se osamělé, přestože mají životního partnera, a jsou zklamané z toho, jakým směrem se jejich dosavadní život ubírá. Podle průzkumů se toto rozčarování nejvíc projeví kolem 42. roku. Ještě v roce 2000 to bylo kolem 48. roku.
Ale vzhledem k hektickému způsobu života se tato mez posouvá dokonce víc a víc ke třicítce. Nabízejí se dvě možnosti: buď se budete chovat jako „puštěná ze řetězu“ (podstupovat plastiky, výstředně se oblékat, shánět milence) a budete se snažit honem dohnat ztracené mládí, anebo rezignujete.
Obojí je špatně.
Jak se s ní vypořádat Proti krizi středního věku je však možné bojovat. Najděte si třeba nějakého koníčka, věnujte se umění, čtěte, vrhněte se na sport, který vás navíc dostane do kondice. Prostě začněte s něčím smysluplným. Důležité je, abyste si udělala čas jen pro sebe a věnovala se aktivitě, která vás bude bavit a při které třeba i navážete nová přátelství.
Nic nepodporuje krizi víc než přešlapování na místě.
Syndrom vyhoření Jiná situace nastane, pokud se u nás vyvinul tzv. syndrom vyhoření či vyhasnutí (anglicky burnout). Označujeme tak ztrátu zájmu o profesi, kterou jsme původně vykonávali s velkým nadšením. Nejde o nemoc, ale o psychický stav, kdy lidé silně zaměření na nějakou ideu či úkol ztrácejí původní zájem.
Vyskytuje se u profesí, kde se pracuje s lidmi, nebo u profesí vyžadujících stálou komunikaci. Vyhoření postihuje lidi z tzv.
pomáhajících povolání, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, ale i manažery, policisty, novináře, programátory, …
Kdo za to může? Syndrom vyhoření má na svědomí chronický stres. Ten sice v počátku vyvolávají problémy v práci, ale často i v soukromém životě. Typické je nasazení a vysoké nároky na pracovní výkon, bez možnosti delšího odpočinku. Navíc jde o velmi zodpovědné zaměstnání (často vnímané jako poslání) s vážnými následky – pokud dojde k pochybení.
Vyhoření vlastně nastane, když se v rámci profese nesplní naše očekávání.
Může se zhoršovat?
Vyhasnutí má několik fází. Začíná plíživě a postupuje jen pozvolna.
1. Předchází mu varování, kdy přestože pracujeme s plným nasazením a co nejlépe, máme pocit, že úkol nelze zvládnout a naše snahy nejsou dostatečně ohodnocené.
2. Přetrvává pocit, že nic nestíháme a naše práce ztrácí řád.
3. Začínají se projevovat úzkost a napětí, s pocitem, že musíme stále něco dělat, ale výsledkem je chaos.
4. Místo nutnosti za všech okolností něco dělat, se projevuje opačný pocit – že se nemusí dělat nic. Zároveň nás dráždí přítomnost ostatních kolegů a klientů, naprosto ztrácíme zájem a nadšení, převládá únava, zklamání a vyčerpání.
Jak se projevuje? Stále se vracíme do minulosti, co bylo lepší a co se nám teď nedaří. Ztrácíme zájem nejen o práci, ale i o osobní rozvoj, uchylujeme se k rutinním stereotypům, vyhýbáme se problémům a jen přežíváme – zkrátka na jakékoli snahy rezignujeme. Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky: • únava a pokles výkonu • úzkosti a trudomyslnost • poruchy paměti a soustředění • poruchy spánku • fyzické potíže (poruchy trávení, časté respirační nemoci, hubnutí nebo naopak nadváha, vysoký krevní tlak aj.) • nespokojenost, neschopnost se uvolnit • tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, drogy) • snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích
Jak „nevyhořet“?
Prevencí proti vyhoření je náš vlastní postoj, jaký zaujmeme k práci. Musíme v ní hledat a nacházet smysl, ale určitě by neměla být jediným cílem našeho života. Současně s prací bychom měli mít čas na rodinu a přátele, na koníčky a záliby, odlišné od pracovní náplně.
Dá se vyhoření zbavit? Syndrom vyhoření má svůj původ v osobnosti člověka. Proto je vždy potřeba začít u sebe. Uvědomme si: • naše přednosti a rezervy • jaké máme plány, ambice a možnosti • jaký je náš žebříček hodnot Pokud však se už u nás syndrom vyhoření plně rozvinul, svěřme se do rukou psychologa, případně psychiatra (přidruží-li se silnější deprese nebo sebevražedné myšlenky).
Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese.
Text: Marie Šrámková, foto: Shutterstock
Komentáře