Miluše Šplechtová žije ve více než třicetiletém manželství s Janem Hrušínským. Herecká tradice pokračuje díky jejich nejstarší dceři Kristýně, mladší Barbora je součástí divadelního světa raději v zákulisí. Díky synovi Nikolovi z předchozího svazku je novopečenou babičkou.
Co vaše babičky?
Babička z maminčiny strany zemřela, když mi bylo pět. Vzpomínám si jen mžik, kdy mě česala a říkala: „Abys měla dlouhé vlásky, musíš držet.“ Druhá s námi byla déle, takže si ji pamatuju lépe. Byla to krasavice, obdivovala Hanu Maškovou – mám dokonce její podpis – a chtěla ze mě mít někoho slavného.
Kvůli ní jsem chodila na krasobruslení, naučila se „medvěda“ a přešlapovat, ale vydržela jsem to jen rok, pak mě to přestalo bavit.
Jak vzpomínáte na své dětství?
S prvním vnoučetem se do něj vracím čím dál častěji. I když mi ve čtrnácti umřela maminka a devět let nato tatínek, zůstaly mi krásné vzpomínky. Chodila jsem třeba každé ráno pro mléko. Nebo jsme vyráželi každou sobotu přes Široký vrch ke strejdovi a tetě na buchty. To vlastně moje děti už nezažily.
My přitom s bráchou byli oblečení v nedělních šatičkách a zvláštní bylo, že jsme si vždycky hráli s ostatními dětmi, a zatímco on byl pak zmazaný až za ušima, já vydržela bez jediné šmouhy.
Neptejte se mě, jak jsem to dělala, to vážně nevím (smích).
Máte oblíbené rodinné zvyklosti?
Užíváme si třeba s holkama společné snídaně na chalupě. Takové ty dlouhé, kdy sedíme a povídáme si až do oběda. Moc ráda vařím, takže vítám každou příležitost k rodinnému setkání. Slavíme všechny svátky, narozeniny, Vánoce…To si vždycky slíbíme, že letos každý jen tři dárky, jenže pak se nás sejde hodně a vždycky to někdo nedodrží (smích).
Co ráda vaříte?
Vlastně cokoliv. Nejradši mám českou kuchyni, na exotičtější jídla jsou spíš naše holky, takže to máme rozdělené. Já peču ty buchty a koláče a Kristýnka připravuje speciality. Při různých příležitostech si většinou všichni objednávají svíčkovou, ale nedávno mě můj muž překvapil, když zatoužil po sladkokyselé omáčce, kterou miloval můj syn.
Pěstujete si zeleninu na zahradě?
My jsme s Honzou takoví zvláštní zahradníci. Pořád něco sázíme, chceme, aby nám to hezky rostlo, ale jak se říká, každý by měl dělat to, co umí. Jednou jsme chtěli pěstovat rajčata – koupili jsme si sazenice už s malými zelenými plody, dali je do země, Honza uřízl větve jako podpěru…Za čtrnáct dní tam ta rajčátka jen tak smutně visela a ty větve rozkvetly.
Takže to radši necháváme lidem, kteří tomu rozumí. O zahradu nám už řadu let pečuje paní Dvořáková z vedlejší vesnice. Díky ní mám perfektně třeba zastříhané kytičky, protože ona přesně ví, co s tím.
Mně by to všechno zašlo.
Baví vás uklízení?
Spíš mi nikdy nevadilo. S dětmi samozřejmě musíte ty domácí činnosti dělat dost často. Vlastně jsem pořád žehlila a prala. Až jsem si říkala, že si sousedi musí myslet, že jsem nějak posedlá, jak pořád věším a sundavám prádlo. Asi jediné, co opravdu nemám ráda, je mytí oken. Hlavně proto, že se mi nikdy nepodaří tam nemít šmouhy. Tak jedině večer, to se to dá dělat (smích).
Teď už mi několik let chodí do domácnosti pomáhat paní Lída, se kterou jsem moc spokojená.
Občas mívám taky záchvaty, kdy popadnu houbičku, že poklidím kuchyni, nad něčím se zamyslím a najednou zjistím, že jsem vytáhla šuplíky, přerovnám…a pouklízím si přitom tak trochu i v sobě.
Jaké kolem sebe máte ráda věci?
Obklopuju se nejraději věcmi, které vyprávějí příběhy. Proto je chalupa plná různých kolovrátků a podobně starožitných předmětů. Teď jsme třeba sehnali nádhernou starou truhlu. Kristýnka říká, že už to tam u ní v pokojíčku vypadá jako u Barunky a že asi napíše Dědečka. Jinak Honza zbožňuje anglický styl a já si ho ráda oblíbila taky.
Co vaše zvířátka?
Měli jsme kocourka, který odešel ve dvanácti letech. On předtím utekl. Tři týdny byl pryč, až na Štědrý den si ho všimli sousedi, že uvízl za zdmi policejní služebny. Takže se chudák zavřel do arestu a odnesly to jeho ledviny. Toho současného našla Kristýnka, když šla večer s kamarády cestou přes pole, pozorovali oblohu a najednou se ozvalo zamňoukání.
Tam bylo zahozené malé kotě v krabici…náš Jupiter, kterého už máme přes deset let.
Do naší smečky patří taky Ema, úžasná fenka retrívra.
Při čem si nejlépe odpočinete?
Nejraději relaxuju s hrnkem kávy na zahradě. K tomu patří i dobrá knížka, ale já jsem takový ten čtenář na jeden zátah. Vím, že neumím rozečíst knihu a vrátit se k ní třeba po třech dnech, proto si je nechávám raději na léto. Před časem jsem náhodou vzala do ruky Babičku a zjistila jsem po letech, jaká je to nádherná kniha.
Myslím, že děti ve školních lavicích vůbec nemají šanci si to uvědomit, ale ženám mého věku ji rozhodně doporučuju.
Ve zkratce
Narodila se 13. listopadu 1957 v Mostě. Její matka byla učitelka, proto nejprve uvažovala o pedagogické dráze, nakonec se však rozhodla pro pražskou konzervatoř.
Byla v angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, Národním divadle a momentálně působí v Divadle Na Jezerce, kde je členem Divadelní společnosti Jana Hrušínského, svého manžela.
Objevila se v několika filmech (Panelstory, Jak chutná smrt) i v televizních seriálech Nemocnice na kraji města (Nové osudy) nebo Cesty domů.
Z prvního manželství má syna Nikolu, z druhého, s Janem Hrušínským, dvě dcery, Kristýnu a Barboru.
Recept na sladkokyselou omáčku
Na oleji zpěním cibulku a zázvor – sušený nebo čerstvý, zaliju směsí z vývaru, sojové omáčky, medu a vymačkaného citronu a přidám solamyl. K tomu osmahnu kuřecí prsíčka nakrájená na drobné kousky, obalená v těstíčku, podávám s rýží. Přesné míry moc neumím, všechno dělám podle chuti.
A přidávám varování, že ty kousky při smažení vydatně prskají.
Text: Andrea Primusová, foto: Herminapress, Shutterstock
Komentáře