Máte pocit, že se nemění – stále stejná postava, stejný úsměv. Od 90. let byla jednou z nováckých „rosniček“, nedávno se k předpovědi počasí na jiné televizní stanici vrátila. Hraje divadlo, pro dospělé i pro děti, moderuje. A je z ní nadšená chalupářka.

Pochází ze Slezska na severu Moravy, z příhraničí. „Tam tehdy všichni mluvili česky i polsky. Dokonce české děti klidně chodily do polské školy, když to měly blíž. A naopak.“ Vyrůstala ve věřící rodině, víra se tím pro ni stala životní přirozeností.

„Někdy až závidím lidem, kterým se to, že uvěřili v Boha, nějak událo ve zralém věku.

Říkám si, jestli na tom nejsou lépe, protože si k tomu životem došli…“ Bývalo to nejspíš dobrodružné – z Frýdku-Místku, kde bydleli, jezdívala rodina o nedělích na mše do kostelů v okolí, například do Komorní Lhotky. Zhruba dvacet kilometrů jedna cesta.

Michaelina maminka, oční lékařka, byla vedoucí oddělení OÚNZ (pro mladší: okresní nebo obvodní ústav národního zdraví) a to, že by chodila do kostela, se tehdy „nehodilo“. „Stejně tam tajní chodili a opisovali si espézetky aut. Byla jsem malá a brala jsem to jako partyzánštinu.“

Brzy na vlastních nohou

Těšínsko nechala za zády už ve čtrnácti letech. Tehdy začala studovat na konzervatoři a žít Praze. Bydlela na internátě a na Moravu pak už jezdila jen o prázdninách. Byla dobrá studentka – a přesto měla jednou sníženou známku z mravů.

Ne, nezačala žít hříšným životem, to se v ní nejspíš probudila pracovitost a sklon ke kverulantství. Nerespektovala údajně zákaz vedení školy a coby studentka hrála na veřejnosti.

Prahu si našla sama

Tvrdí, že Prahu zná líp než leckterý rodilý Pražák. „To je stigma většiny lidí, kteří přišli do Prahy. Protože oni si tu Prahu, co se týká orientace, ,odboleli – pokus, omyl…“ Coby studentka objevovala. Když něco objevujete, tak se vám to do paměti vryje mnohem hlouběji, tvrdí.

Se stěhováním nemá problém

Po internátu v Dittrichově ulici měla první podnájem v Hodkovičkách.

„Tam jsem se hrozně bála, protože to byla vilová čtvrť a za tmy jsem měla strach chodit domů.“ Pak bydlela v Jabloňové ulici na Zahradním Městě, také v Bohnicích… Snila o bydlení na Starém Městě a to se jí časem splnilo.

Asi padesátimetrový byt kousek od Staroměstského náměstí! „Byl v bývalém klášteře, romantika až na půdu, doslova.“ Za pomoci kamarádů ho zrenovovala. Jenže pak čekala dítě. „Věděla jsem, že malé děti a centrum, to se neslučuje.

Přestěhovala jsem se proto na Prosek do paneláku, kde jsem obě dcery odchovala na typickém pražském sídlišti, které bylo plné zeleně a s veškerou vybaveností. Děti si tam odjezdily tříkolky, kola, koloběžky, skateboardy i kolečkové brusle.

Chodily na tenis, do kroužků, všude blízko a bezpečně.“ Dnes bydlí Michalela s manželem a dcerami v moderním čtyřpokojovém bytě s terasou, ve kterém má každý z nich dost prostoru. „Jsem moc spokojená.

Dole v garáži mám i parkovací místo, což považuji za životní luxus. Ale mám představu, že časem bychom se měli s manželem podívat po něčem menším s velkou terasou a hezkým výhledem… Jsem neposedná a stěhovat se budu klidně i v šedesáti!“

K chalupě patří neobyčejná budka…

Ráda v rozhovorech vypráví, že chalupu pořídili s prvním manželem tak trochu z nouze. Její maminka prodávala na Moravě dům, stěhovala se za nimi do Prahy a zbyla spousta věcí, kterých se Michaela ani její matka nechtěly vzdát. Kam s nimi?

A tehdy herečku napadlo vyřešit to koupí chalupy. „Brala jsem to zpočátku jako nákup velkého úložného prostoru.“ Vhodné stavení se zahradou a stodolou našli brzy na Českolipsku.

To bylo před deseti lety… Dnes už si život bez volných dnů na vlastní zahradě moc nedovede představit. „Propadám tam úplně majetnickým sklonům, o kterých jsem neměla tušení.

Jak tak sedím na zápraží, maluju si, že tam budou jezdit moje děti a jejich děti a že budou na bábu Dolinku v dobrém vzpomínat.“ Třeba při pohledu na typický domeček v zahradě: „Nechala jsem udělat novou kadibudku!

Oceňují ji i početné návštěvy, ale jinak je to mé výsostné území – s kouzelným, ranním výhledem na stromy – které si v klidu, kdy ještě všichni spí, užívám!“

Uklízím hlavně rychle

Pokud jde o domácnost, měla prý často v minulosti pocit, že vše je jen na ní, a rozčilovala se, že se mají v rodině o domácí práce dělit. „Čím jsem starší, tím víc z toho slevuji. Neodnesený hrneček prostě odnesu do dřezu a je to.

Na druhou stranu můj muž jednou za čas umyje nádobí, upeče, uvaří… Vlastně ženě nejvíc pomůže, když každý člen rodiny kolem sebe udělá to, co je právě potřeba.“ To se týká i úklidu jako takového. „Nemám ráda plánované gruntovací dny.

Uklízím nárazově, když je to třeba. A hlavně rychle…“

Proč hned měnit šatník?

Stále štíhlou figuru by mohla Michaele Dolinové leckterá žena závidět. Drží tvrdé diety, trápí se v posilovně, nebo jak to dělá, že nepřibere? Prý je to prosté. „Cvičím málo, ale jak objevím nějaké kilo navíc, už si to s ním vyřizuju.

Hraju tenis, víc chodím na procházky, omezuju večeře. Říkám si, že by bylo neekonomické měnit šatník. Je super oblíknout se do stejného čísla jako před 20 lety.“

S dcerami si nezahraje

Udělalo by jí radost, kdyby se některá z dcer „pomamila“ a dala se na herectví, ale to alespoň prozatím nehrozí. Dívky jít v jejích stopách prý neplánují. Starší Tereza studuje divadelní vědu. „Sice chodí po divadlech, ale nehraje v nich, nýbrž o nich píše.

Má talent, ale prostě divadlo hrát zatím nechce.“ A mladší Julie navštěvuje gymnázium. Ta už dokonce měla příležitost si hraní vyzkoušet: „Oznámila mi, že to raději půjde jako brigádnice roznášet kávu!“

Michaela Dolinová ve zkratce

Narodila se 16. 3. 1964 v Třinci, 1984 absolvovala hudebně-dramatické oddělení Pražské konzervatoře.

První angažmá v Divadle Jar. Průchy na Kladně, pak působila v Divadelní společnosti Josefa Dvořáka a v letech 1994 – 2004 v Hudebním divadle Karlín.

Dále herečkou na volné noze, připravuje také představení pro děti.

1994-2008 moderování na TV Nova – počasí a Snídaně s Novou, nyní je moderátorkou Nejlepšího počasí na TV Barrandov.

Na Mezinárodní konzervatoři v Praze vyučuje základy herectví.

Filmy: např. Jak básníci přicházejí o iluze (1985), Adáta (1999).

Seriály: např. Chlapci a chlapi (1988), Ordinace v růžové zahradě (2005), Ulice (2005).

Rodina: druhý manžel Jan Sváček (soudce, 58), z prvního manželství dcery Tereza (20) a Julie (17).

Co řekla o …

… o sobě: „Mám strašně ráda podzim, i takové to období, kdy všechno vadne až tleje. Vidím v tom zvláštní nostalgii a připomenutí toho, že všechno končí. Přitom jsem člověk pozitivní a radostný a vždycky se snažím vidět na věcech to lepší.

V únoru, březnu a dubnu naopak bývám skleslá a zoufale nedočkavá, těším se na skutečné jaro a ono pořád nepřichází…“

… o chalupě: „Mezi domem a chalupou je pěkně velký rozdíl, protože chalupu vždycky máte po někom. Ta naše byla postavená už v roce 1920!“

… o manželství: „Umělecký styl života – plné večery a víkendy, to musí být pro civila, který má pevnou pracovní dobu a volné víkendy, po čase docela únavné.

Manžel se mnou chodí na akce, které ho dvakrát nebaví, ale dělá to kvůli mně, tak já zas chodím s ním na fotbal, protože je rád, když s ním jdu. Něco se přiučím a není to zas vždycky taková nebetyčná nuda.“

… o schránčlivosti: „Rodiče by neměli zanechávat nadbytečné věci potomkům jenom proto, že se jich oni sami nedokázali zbavit…“

Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, Nexfoto