Kdysi zdobily jeho fotky kdejaký dívčí kout. Dnes už není ten mladík s patkou do čela. Hraje divadlo, často točí pro televizi, vystupuje v muzikálech. Ale hlavně je hrdý táta čtrnáctiletého synka – vždycky měl raději život jako takový…
Narodil se v Praze a dětství prožil na dejvické Hanspaulce. Otec byl významný architekt, matka tíhla k hudbě. K ní byl vedený i Lukáš – šest let se učil hrát na klavír. Prý z něj maminka chtěla mít také zpěváka, ale to se nepodařilo. „Mám rozsah tři tóny!“ komentoval to v jednom rozhovoru. Vyrůstal vedle o sedm let staršího bratra Jaroslava. „Chtěl jít na chatě k táboráku a naši: Jo, ale vezmi s sebou Lukáše… Neuměl jsem plavat – Koukej ho naučit plavat! Neuměl jsem jezdit na kole – Nauč ho jezdit na kole! Tenkrát jsem byl jeho koule na noze!“
Hercem díky náhodě
Když byl Lukáš Vaculík v osmém ročníku základní školy, byl to první rok, kdy bylo možno jít už z osmičky rovnou na gymnázium. Přihlásil se, jenže nebyl přijat. A tak ho čekala ještě devítka. „O těch prázdninách natáčel režisér Kachyňa film Smrt mouchy nedaleko naší chaty a já se tam pořád chodil dívat… Líbilo se mi to, pak jsem začal chodit dramaťáku a na jaře jsem se přihlásil na konzervatoř. Vzali mě.“ Na škole se potkal s Ondřejem Vetchým, se kterým ho pojí přátelství dodnes. „V prváku nás s Ondrou sblížilo judo – on ho do té doby dělal v Jihlavě, já ho přivedl na Spartu.“ Ještě dva roky chodili sportovat společně. „Pak jsem začal točit s Karlem Kachyňou a říkal jsem si: dobře, teď mám hodně práce, tak na půl roku přestanu a pak se vrátím. A nevrátil jsem se. Ono se judo pomalu měnilo od techniky, tzv. jemné cesty, k síle. Kdo měl víc natrénováno, vyhrával. A tam já jsem skončil.“
Začalo to Láskami
Dnes ceněné roli v Láskách mezi kapkami deště režiséra Kachyni předcházelo dlouhé čekání a řada marných pokusů. Vaculík jednou vyprávěl, že měl na castingu vždycky takovou trému, až byl v křeči. Spolužáci už všichni někde hráli, a on nic. A pak přišly kamerové zkoušky na zmíněný film Lásky mezi kapkami deště. „Dorazilo mě, že tam na tu samou roli byl i Mirek Dlouhý. To byl pro mě bůh! Ve mně to vyvolalo pocit, že vůbec nemá význam se o něco snažit, a asi mi to pomohlo. Byl jsem poprvé v životě přirozený. A Karel Kachyňa mě obsadil. Nešlo o to, kdo co umí – to bych neprošel ani vrátnicí na Barrandově!“ Režisér mu prý tehdy řekl, aby se před kamerou choval tak, jak by se choval on sám, jako kluk Lukáš. „Hodil jsem se mu jako typ, prostě jsem mu přišel do cesty. Štěstí. Vůbec jsem měl velkou kliku na lidi.“
Rajťák, co neuměl jezdit
Ještě pořád studoval, když dostal roli skromného začínajícího koňáka Michala v mnohokrát reprízovaném televizním seriálu Dobrá Voda. Mimochodem – opět se sešel s Vladimírem Dlouhým, tentokrát si ale hráli spolužáky z učiliště. „To, že budu točit, jsem se dozvěděl asi měsíc před natáčením. Oni si mysleli, asi podle toho, že mám nohy do ó, že jsem rajťák, a dost je vystrašilo, že jsem v životě na koni neseděl!“ Zdá se to neuvěřitelné, ale jezdit se učil tzv. za pochodu, během natáčení. „Ale stejně jsem toho moc nepobral. Víc jsem se naučil později, když jsem točil pohádky.“ Prý neuměl – a stejně v závěru seriálu s kobylkou jménem Jasná vyhrál dostih v Pardubicích! 😉
Kamarádi z deště pod okap…
Filmy, které natočil v 80. letech se Sagvanem Tofim, s nímž se údajně do té doby neznal, byť „Sagi“ chodil na konzervatoř jen o dva ročníky níž, byly ve své době vpravdě generační. Zatímco ve Větru byli učni ze Škodovky ochutnávajícími život, Kamarád I. se odehrává v tehdejším pražském podsvětí, dnešními slovy v podsvětí light – číšník, taxikář, vekslák, zloděj, diskotéka… Snímky Vítr v kapse a Kamarád do deště každopádně zajistily oběma mladým hercům význačná místa v pokojících spousty českých dívek – samozřejmě ve formě fotky na stěně.
Od Danyho ke Křižákovi
Hned na počátku 90. let dostal Lukáš Vaculík báječnou příležitost v Tankovém praporu natočeném podle předlohy Josefa Škvoreckého. A Vaculíkův rotný Dany Smiřický byl prostě Dany Smiřický! A stejný obrat lze použít i u seriálu Proč bychom se netopili, na kterém se Lukáš Vaculík podílel o téměř dvacet let později. V seriálu natočeném podle stejnojmenné báječné knížky, která má podtitul Vodácký průvodce pro Ofélii, ztvárnil roli Křižáka, největšího chlapáka ve vodácké partě. „To bylo jedno z nejlepších natáčení, dvě léta za sebou. To byla dovolená! Celé léto na Lužnici…“ Jenže – když Lukáš Vaculík dostal roli, dostal k ní také instrukce: „Měl být šlachovitý. A já byl všechno, jen ne šlachovitý! Čtyři měsíce jsem chodil k trenérovi, změnil jídelníček a zhubl jsem osm kilo. Někdy jsem vstával před pátou, abych byl v půl sedmé na tréninku. Ale když jsem v osm skončil, cítil jsem se krásně. Den sotva začínal a já už byl plný energie.“
„Rád bych si psa pořídil“
Letos začátkem roku navštěvoval diváky Lukáš Vaculík skrze televizní obrazovku coby kriminalista Petr Kraj, specialista na sériové vraždy. Samorost, kterého nemoc vyhnala ze stresu velkoměsta na venkov. „Hereckým kolegou je mu pes Egon, zlatý retriever. Naši vždycky měli psy a já je mám strašně rád. A tenhle byl bezvadný. Já říkám, že byl nedomazlený. Jednou ho podrbete a už se ho nikdy nezbavíte. Jednou bych si rád psa pořídil…“
„Já v jeho věku…“
Lukáš Vaculík je rozvedený, má čtrnáctiletého syna, rovněž Lukáše. „Jsem moc rád s ním. Myslím, že je kvalitnější, než jsem byl já. Je přemýšlivější, cíťa, srdcař. Má svoji fantazii, svůj svět, se kterým si už od mala vystačí. Mě v jeho věku zajímal sport a někam vyrazit, byl jsem puďák… Netoužím po tom, aby byl frajer nebo ranař, co si za každou cenu všechno zařídí. Jsem rád, že se nestydí za své emoce. Když si povídáme, tak si říkám: Ty, bláho, tohle by mě v jeho věku vůbec nenapadlo!“ Se synem rád lyžuje, jezdí na kole, na vodu. „Baví ho to a těší ho to. Je mi úplně jedno, co bude dělat. Chci jen, aby byl zdravý a aby byl šťastný. Říkám mu: zůstaň, jaký jsi a nestyď se za to! Pak máš šanci, že poznáš lidi podobného ražení a bude ti s nimi dobře.“
Lukáš Vaculík
Narodil se 8. června 1962 v Praze
Absolvoval herectví na Pražské konzervatoři
Hrál např. v Městských divadlech pražských, v Činoherním klubu
Nyní na volné noze, nejčastěji hraje v Divadelní společnost Háta, ale i v muzikálech
Filmy: např. Lásky mezi kapkami deště (1979), Vítr v kapse (1982), Brakýři (1983), Láska z pasáže (1984), Oznamuje se láskám vašim (1988), Kamarád do deště (1988), Tankový prapor (1991), Kamarád do deště II. (1992), Ani málo, ani moc (1999), Vyvraždění rodiny Greenů (2002), Příběh kmotra (2013), Jak básníci čekají na zázrak (2016)
Seriály: např. Dobrá Voda (1982), Třetí patro (1985), Strážce duší (2003), Proč bychom se netopili (2009), Místo zločinu Plzeň (2015), Rapl (2016), Temný Kraj (2017), Spravedlnost (2017), Četníci z Luhačovic (2017)
Co řekl o …:
… o herectví: „Když jsem přišel na konzervatoř, zjistil jsem, že existuje vedle učení spousta bezvadných věcí a začal jsem si života po svém užívat. To mě bavilo úplně nejvíc – lidi kolem mě a život jako takový. A to mi zůstalo dodneška. Ale zároveň – všechno, co člověk zažije, do jakých se dostane prostředí a jaké typy lidí potká, to zúročí v herecké práci. Později si to vybaví. Samozřejmě záleží i na fantazii a na tom, co si herec dokáže představit, ale když podvědomí vyplaví něco, co už zažil, může vzniknout okamžik, který má sílu a hloubku.“
… o přátelství: „Celý život jsem se snažil pohybovat mezi lidmi, které znám od mala. Nová kamarádství navazuju málo. Když se s někým znáte od šesti sedmi let, tak ten vztah není proto, že vás někdo viděl na plátně. Oni vědí o všech mých slabinách, neřestech a průšvizích a berou mě jako Lukáše, toho kamaráda z dětství.“
… o popularitě: „Výhod z popularity plynoucích jsem se vždycky spíš bál, než abych je využíval. Když na mě na horách volali, ať jdu na vleku před frontu a já viděl iks párů očí, tak jsem radši zajel, styděl jsem se a vystál tam tu půlhodinu.“
… o šikovnosti: „Brácha je velmi manuálně zručný, po otci. Já jsem pravý opak. Na co jsem sáhnul, to jsem zničil, nebo jsem si přivodil úraz. A zůstalo mi to – manuálně jsem nedospěl. I dnes, když se sejdeme na chatě a je potřeba něco udělat, to funguje stejně jako kdysi – brácha to udělá a já jen podávám, co je třeba.“
… o Hátě: „Moc rád hraju v téhle společnosti. Jsou tam bezvadní lidé a je tam sranda. A to potřebuju k životu strašně moc. Je mi tam dobře. Já se strašně rád směju a jsem rád tam, kde je legrace.“
… o spravedlnosti: „U nás se umí řešit, že někomu ukradli peněženku nebo auto. Ale když vám někdo ukradne čest nebo dobrou pověst a vy se ohradíte, tak na vás koukají, že jste se zbláznil, co vlastně chcete…“
Text: Helena Leitlová
Komentáře