Věčně usměvavá herečka Ljuba Krbová má čtyři mladší sourozence a jejich rodinná setkání bývají pořádný cirkus. Nesnáší kolem sebe zbytečné věci a nepořádek. Miluje sport a pohyb, po boku svého manžela Ondřeje Neffa se ovšem intenzivně pustila i do fotografování.
Od vaší třetí svatby uplynulo šest let, jak na ni vzpomínáte?
Nejsem člověk, který si potrpí na ceremoniály. Původní návrh svatby ve stylu sci-fi: na širé louce, v zeleném oblečení s tykadélky sice intenzivně podporovala moje dcera, ale nakonec jsem byla ráda, že jsme se s Ondřejem shodli, že to musí být hezký zážitek hlavně pro nás. Ve dvaceti se člověk podřizuje představám tetiček, rodičů a přes krásné šaty si to moc neužije.
V našem věku jsme si to udělali jako slib v altánku na rybníce a v nejkomornějším obsazení, jaké bylo možné. Místo proslovu o plachetnici života milované úsměvné básničky a místo dramatické hudby jen japonská flétna.
Družička – psí dáma Iris se zatím brodila v rybníce kolem nás a svítilo sluníčko, co víc si přát (smích).
Málokdo by hádal, že vaše dcera už dávno není školou povinné děťátko…
Anně Marii je dvacet šest. Před rokem dostudovala práva, a i když se to k její profesi možná úplně nehodí, má silné sociální cítění. Jsme si dost povahově podobné, což má tu výhodu, že se díky ní na sebe dokážu podívat s kritickým odstupem. Naučila jsem se nemluvit jí do života a k ničemu ji nenutit.
V současné době bydlí s přítelem nedaleko od nás a ze mě bude asi časem babička.
I když se zbytečných věcí spíš zbavuji, knížky k nim určitě nepatří. Na mém nočním stolku má své stálé místo poezie.
Jak vzpomínáte na svoje babičky?
Ráda vzpomínám na zážitek s babičkou Annou, tatínkovou maminkou, a jejím výchovným přístupem. Přivezli jí tehdy uhlí, což byla pro hejno mých mladších bratranců velmi zábavná událost. Vymysleli si opičí dráhu: sklouzli se do sklepa, proběhli celým domem, vyběhli na zahradu, a tak pořád dokola. A samozřejmě přitom nedrželi bobříka mlčení.
Bylo mi asi čtrnáct, a jako pořádkumilovnou dívenku mě hrozně vytáčel ten neskutečný binec, špinavé ječící stádo a uhelný prach všude kolem. Babička byla ale naprosto nad věcí. Dál válela těsto na buchty pro tu sprasenou hordu. Ten obraz mi utkvěl v paměti jako zářná meta, ke které bych se jednou také chtěla dobrat. Ano, babičky mají mít heslo VŠE PRO DÍTĚ.
Mám cíl, za kterým stojí za to jít (smích).
Druhá babička, Marie, byla z východního Slovenska, jezdila k nám vždycky na zimu se svým šátkem, paterem suknic a růžencem. Záhadou nám byl její výběr televizních pořadů. Nade vše milovala Království divočiny, zvláště pak díly o hadech, a hokej. Podezírali jsme ji, že odkládá návrat a setí na poli až na skončení hokejové sezony.
Máte nějaké pravidelné rodinné příležitosti k setkávání?
Dostala jsem od osudu dar v podobě velké rodiny. K našim zvyklostem patří slučování narozeninových oslav. Mám sestru a tři mladší bratry, takže když se sejdeme všichni dohromady, jsme takový sicilský klan. Mluvíme jeden přes druhého, mezi námi pobíhá spousta dětí a psů, zkrátka pořádný cirkus.
Můj muž vždycky nevěřícně kroutí hlavou: „ Jak jsem já, sirota, přišel ke všem těm lidem.“ Ale myslí to samozřejmě jako vtip, má tu naši hlučnou rodinu rád.
Máte zálibu v cestování, kam vás to nejvíc táhne?
To je těžké říci, možná do Asie. Východní filozofie se mi líbí, blízké jsou mi myšlenky taoismu i neokázalost buddhismu. Mám ráda bezprostřednost místních lidí a cítím se tam bezpečně. Naše poslední cesta vedla do africké Ugandy. Životní podmínky tamních obyvatel ve mně vyvolávaly pocity bezmoci, kdy jsem si neustále uvědomovala, že s tím nemůžu nic dělat, nijak jim pomoci.
Emoce zkrátka k cestování patří. Velkou vášní je při všech našich cestách focení, a protože mám vedle sebe skvělého učitele fotografování, tak se mu snažím svými pokroky dělat radost. Absolvovala jsem několik společných výstav a na podzim mne čeká první velká samostatná výstava v Portheimce.
Už teď mám docela trému.
Inspirujete se exotickou kuchyní, nebo dáváte přednost tradici?
Do vaření jsem se pustila, až když se ukázalo, že Anna Marie má atopický ekzém a nemůže jíst ve školní jídelně. V kuchyni se chovám spíš jako chlap, ráda experimentuju a vytvářím originální speciality, k nimž nedokážu předat recept. Řekněme, že můj styl spočívá v kombinaci obsahu lednice se spoustou koření, které si vozím i z cest.
Jak se udržujete ve formě?
Od malinka se ráda hýbu. K mému životu neodmyslitelně patří kolo, případně lyže nebo snowboard. Měla jsem i období, kdy jsem provozovala windsurfing. Ale hlavním koníčkem jsou mi už patnáct let čínská bojová umění. Pomáhají mi udržet v uspokojivém stavu schránku tělesnou a hlavně mi pomáhají se v neustálém spěchu zastavit.
Sestavy jsou náročné fyzicky i paměťově, a tak nezbývá, než se při tréninku soustředit jenom na cvičení a všechny starosti, nestíhání a závazky rázem přestanou existovat.
Čím vám člověk udělá radost?
Spolehlivě mě potěší zážitek. A když je to navíc překvapení, jsem nadšená jak malé dítě. Věci jako dárek mohou zklamat nebo o ně můžete přijít. Krásný zážitek zůstává a můžu se s ním kdykoliv znovu potěšit vzpomínkou.
Ve zkratce
- Narodila se ve znamení Raka. Oba její rodiče byli ochotníci, její bratr Martin hrál postavu Jindry Jokla v seriálu My všichni školou povinní. Část svého dětství prožila v Berlíně.
- Jako malá navštěvovala baletní přípravku Národního divadla. V osmnácti dostala roličku servírky Božky ve filmu Hop – a je tu lidoop. Později při studiu na konzervatoři hrála v seriálu Zkoušky z dospělosti.
- Je potřetí vdaná, jejím současným manželem je spisovatel a novinář Ondřej Neff. Z prvního manželství má dceru Annu Marii.
- V roce 2001 reprezentovala Českou republiku na mistrovství světa ve wu-šu, umístila se na čtrnáctém místě.
Text: Andrea Primusová, foto: Dan Zahrádka
Komentáře