Většinou se tváří naštvaně, ale prý je to jen na oko, pichlavá legrace. „Jsem pitomec, který má tenhle styl humoru.“ Hraje přirozeně – ať je právě televizním Gottwaldem, prvorepublikovým Jaroslavem Valentou a nebo Janem Werichem na jevišti Divadla Na zábradlí.
Pochází z Třebíče, tam vyrůstal a na nedalekou rodinnou chalupu, kterou dnes obhospodařuje hlavně jeho maminka, jezdí čas od času dodnes. „Snažím se vždycky udělat to nejnutnější, hrubé práce. Většinou pozvu kamarády a zvládneme, co je třeba.
Není čas, a tak chalupařím nárazovým způsobem.“ Vždycky měl rád přírodu. Zato ve škole to prý nebyla žádná sláva. „Učil jsem se špatně, protože mě to nebavilo. To jsem si radši hrál na indiány.“ A nebo koukal pod ruce sousedovi v jeho truhlářské dílně.
Práce s voňavým dřevem se mu líbila, brzy zkoušel z prkýnek leccos stloukat. Málem zůstal – učební obor truhlář byl jednou z variant, když si měl v osmé třídě napsat, kam dál. Další byly technik v jaderné elektrárně v nedalekých Dukovanech a herectví.
Hraní, to byla volnost
Základní školu končil Jiří Vyorálek dva roky před Listopadem. „To jsem byl ještě hipísák. Jednou jsem se rozjel do Prahy na nějakou schůzi mírového klubu Johna Lennona, jenomže se ty máničky neuměly dohodnout, a tak se rozpustily.
Tenkrát jsem toužil mít rád všechny lidi, ale spíše jsem dostával po držce, takže se to brzy zvrtlo v punkerský pocit, ať mi všichni vlezou na záda…“ To už pár let chodil do dramatického kroužku, recitoval, hrál amatérské divadlo, do kterého ho přivedla starší sestra.
Líbilo se mu předvádění se „a volnost tý srandy“. Pak se jeho tehdejší láska dostala na konzervatoř a on dělal vše pro to, aby ho přijali také. Podařilo se. „Já šel vlastně na herectví kvůli babě,“ komentoval to jednou.
První a poslední vyznamenání
Bylo mu patnáct, když odešel z rodného města. Začal studovat v Brně, víkendy trávil s vodáckým oddílem. Od pramice až po divoké vody s kajakem.
„Byla to doba útěků a vodáctví se nejvíc podobalo svobodnému skautingu.“ Škola ho bavila, v prvním ročníku měl dokonce poprvé v životě vyznamenání! Dlouho mu ale nevydrželo.
„Pak jsem začal žít divoce a zacházet s tou školou tak, že mě ve čtvrťáku málem vyhodili.“ Nakonec ho přece jen k maturitě pustili. Učitele prý obměkčilo, že se přihlásil na JAMU („Chtěl jsem se něco víc dozvědět a taky si trošku prodloužit mládí…“).
Odmaturoval, ale neabsolvoval, protože studoval jen čtyři roky, a nikoli šest, což je plné konzervatorní vzdělání.
Svérázný přístup ke studiu
Na Janáčkově akademii múzických umění se dostal do ročníku, který vedl Josef Karlík – pro připomenutí: otec Jandera z první Sanitky a také děda z komedie Jak dostat tatínka do polepšovny. Čtyřletou JAMU pak Jiří studoval šest let.
„Ten můj studijní přístup byl takový rozvolněný, takže nakonec z toho bylo celkem 10 let hereckého školení, které na mně, doufám, není vůbec vidět. Ale ta léta to vzalo…“
Z divadla na jahody a zpět
Ještě před dokončením JAMU začal hrát v nezávislém Divadle v 7 a půl, které založili studenti z ročníku nad ním, a tahle štace mu vydržela několik let. Užívali si pocit, že to je opravdu jejich divadlo.
Nejen že hráli, ale taky stavěli scény, vylepovali plakáty, obstarávali si kostýmy… „Byli jsme finančně závislí na tom, kolik lidí přišlo, a ono jich tehdy moc nechodilo.“ Když hráli dlouho zadarmo, sebral se a odjel na dva měsíce do Skotska sbírat jahody.
Nebo myl výkladní skříně, to ho prý bavilo. Zásadní z té doby je monodrama Prase, které v Sedmapůlce uvedl. „Na pódium jsem si tehdy z publika vytahoval až sedm lidí, takže ukočírovat je bylo potom dost náročné. Odehrál jsem to asi stokrát.
Vzpomínám na to rád, byla to pro mě ta největší herecká škola, nádherný start kariéry.“
12 hodin Dostojevského
Pak se stal členem Divadla na provázku.
Bylo to v éře režiséra Vladimíra Morávka, kdy inscenovali např. jevištní tetralogii Sto roků kobry podle Fjodora Michajloviče Dostojevského – nejen jako jednotlivá představení, ale i souborně, dvanáctihodinové představení!
„Fakt to trvalo dvanáct hodin a všichni to vydrželi, nejen herci, ale i diváci! Pro ně bylo o přestávkách připravené občerstvení.
A někteří na to šli i podruhé a měli v baťůžkách svačinky a termosky…“ Za výkon v tomto představení byl Jiří Vyorálek v roce 2007 nominován na Cenu Thálie. Dva roky poté odešel z angažmá na volnou nohu. „Potřeboval jsem vyměnit vodu.
Ale na Provázek vzpomínám velmi rád. Pro mě to byla očistná lázeň.“
Z Reduty na Zábradlí
„Já se nikam moc netlačím. Nemám v sobě takové to bavičství, abych někam vletěl a hned mě tam bylo plno. Naopak se mně to z duše protiví,“ říkal před pár lety. To hostoval na různých brněnských scénách, nejčastěji v HaDivadle a v Divadle Reduta.
A pak v roce 2013 tým Štědroň – Viceníková – Mikulášek, s nímž v Redutě spolupracoval, přecházel do Prahy vést Divadlo Na zábradlí a Jiří dostal nabídku, aby se přidal. „Neuvažoval jsem ani chvíli, to se neodmítá.
Zábradlí, to je maličký pokojíček, domeček, všechno je tam útulné. Hraní tam je podobné hraní na kameru, člověk může krásně ubrat.“ Exceluje například v Korespondenci V+W, představení podle dopisů slavné dvojice, hraje Jana Wericha.
Hvězdou První republiky
Rok 2013 byl pro Jiřího Vyorálka přelomový a velmi hektický. Přestěhoval se do Prahy, začal hrát na Zábradlí, zároveň ještě dohrával představení v Brně a navíc natáčel v televizi, kde skvěle ztvárnil v Českém století Klementa Gottwalda.
A také zajížděl na statek ve Vysoké Lhotě na Benešovsku, kde se se svým seriálovým bratrem z rodící se První republiky Vladimírem Valentou, tedy slovenským hercem Jánem Koleníkem, zdokonaloval v jízdě na koni. Vzpomínáte na scénu, kdy spolu tvrdě závodí?
Původně prý měli mít dubléry, ale nakonec to oba zvládli. Vyorálkův Jaroslav byl v první řadě úspěšného seriálu pragmatický muž, obchodník řídící se heslem, že účel světí prostředky.
A také muž milující svou ženu, která však miluje jeho bratra… „Dělá spoustu chyb a pohybuje se na hranici zákona, ale na druhou stranu je to člověk, která žije pro rodinu, takže bych ho tak úplně nezatracoval,“ komentoval svou postavu Vyorálek.
Druhá řada se začala se točit vloni na podzim. Jaroslav Valenta se vrací po osmi letech domů z vězení… Nechme se překvapit.
Pecka za reklamu
Na castingu na reklamu mobilního operátora využil svou moravštinu: „Měli to tam lingvisticky špatně, tak jsem jim to opravil.“ A uspěl.
Začal vinařem, co pěstuje wifiňon a cybernet, pak se převedl na více či méně zmateného tatíka od rodiny – reklamní scénku z posledních Vánoc, v níž se synkem přivede vozíčkářce ztraceného psa, máme ještě v živé paměti.
„Dlouho jsem čekal a pak jsem si řekl, že už reklamu dělají v podstatě všichni, tak proč bych já blbec byl doma bez práce.“ Jde mu to skvěle, předloni dokonce dostal cenu, pro nejlepšího herce v reklamě.
Kytarou by se neuživil
Hrát na kytaru začal na konzervatoři. Tehdy i teď hraje v kapelách doprovodnou kytaru, nemá potřebu tlačit se dopředu „Užívám si zůstávat vzadu, dělat background. Rád i zazpívám, ale nemusím.“ Muziku si nechává jako koníčka, jako zábavu.
„Já na tu kytaru moc neumím, nikdy bych se tím neuživil. Kluci z kapely mě tam spíš tak trpí, aby mi udělali radost.
Za to jsem jim vděčný.“ Jednu dobu hrál hned ve třech seskupeních – v pražské revivalové kapele Meteor, ve Špinavém nádobí a v třebíčských Jupiters Disco Cowboys, o jejíž produkci říká, že jde o psychedelický discopunk.
„Poslední dobou muziku šidím, není čas, ale slibuju, že jakmile to půjde, polepším se a vrátím se k ní.“
Jiří Vyorálek (42) ve zkratce:
Narodil se 13. 6. 1974 v Třebíči
1992 maturoval na konzervatoři, ale neabsolvoval
1998 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně
Od 1996 hrál v Divadle v 7 a půl v Brně
2002 angažmá v brněnském divadle Husa na provázku
Od 2009 na volné noze, hrál např. v Divadle Reduta
Od 2013 členem souboru Divadla Na zábradlí v Praze
Od 2015 Letní shakespearovské slavnosti – Kapulet v představení Romeo a Julie
Filmy: např. Havran barvy lila (1992), Muži v říji (2009), Vendeta (2011), Rodina je základ státu (2011), Masaryk (2016)
Seriály: např. Ulice (2005), České století (2013), První republika (2014), Vinaři (2015)
Načetl několik audioknih
2015 Cena Zlatá pecka pro nejlepšího herce v reklamě (v kampani pro Vodafone)
Rodina: je svobodný, bezdětný, žije v Praze s přítelkyní
Koníčky: hraje na kytaru, jezdí na motorce
Jako Klement Gottwald v seriálu České století (2013)Co řekl o …:
… o hraní: „Snažím se být normální. Expresivní přehrávání z duše nesnáším.“
… o popularitě: „Asi to přišlo ve správný čas. Na některé věci je dobré si počkat. Takhle je to lepší než vyletět, blýsknout se a pak zase rychle shořet a zmizet. Tomu se snad vyhnu. Nebo je to aspoň moje malé neskromné přání.“
… o lenosti: „Bitvu s vlastní leností bojuju neustále. Mám strašně vyvinutý smysl pro nicnedělání. A děláním věcí, které nemají moc smysl, dokážu promrhat spoustu času.“
… o lásce motocyklům: „Motorky mám rád a jsem jezdec samotář. To je největší svoboda a volnost. V Brně jsem vzal vždycky mezi zkouškami tu svou a jel se provětrat krajinou. Každý rok se moc těším na jaro, až zase vyjedu.
Vloni jsem vyrazil poprvé o Velikonocích a hned jsem to položil. Naštěstí se nikomu nic nestalo…“
… o sobě: „Pracuju a žiju v Praze, takže jsem Pražák, aniž bych se místních ptal, jestli mě přijmou. Jako nájezdník, naplavil jsem se. Zastávky tramvaje jsou stejné jako zastávky na šalinu. Spoje mají číslo a jezdí po nějaké předem vytyčené trase.
Metro chce jenom trochu odvahy nebát se vlézt do té země. Eskalátory jsem měl nacvičené z mládí, z brněnského Prioru. V Brně jsem zrádce, v Praze náplava. Ale pořád jsem ten trouba z Třebíče…“
Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, ČT, CSFD
