Někteří ji možná mají ve škatulce „vysmátá komička“, popřípadě „ta z Kameňáků“. Ve skutečnosti je přemýšlivá, emotivní, vtipná a ráda na vlastní kůži poznává svět.

Pochází z herecké rodiny. Je čtvrtým dítětem slavného herce, muzikanta a operetního zpěváka Franty Paula a také čtvrtým dítětem jeho ženy, herečky a zpěvačky Evy Šenkové.

„Jen některé tatínkovy děti měly jiné maminky a některé maminčiny děti jiné tatínky…,“ shrnula jednou Jana Paulová rodinný propletenec.

Tátu těšilo, že půjde v jeho stopách

Když se narodila, bylo jejímu otci už 57 let. „Táta byl slunce a máma silná ženská. Byl o dvacet pět let starší než máma věkem a o třicet let mladší duchem.“ Jana vyrůstala se třemi staršími sourozenci, sestrami Evou, Zdenou a bratrem Frantou.

„Všichni mě měli rádi a chovali se ke mně hezky. Ale moje maminka byla velký kritik.

Byla dost přísná a ani si nepamatuji, že by mě někdy pochválila.“ Pohybovala se v uměleckém prostředí, chodila do dramatického kroužku, a tak bylo pro ni automatické, že také půjde k divadlu. Tátovi se to rozhodnutí prý líbilo, mamince moc ne.

Každopádně ji po základní škole přijali na konzervatoř, pak přešla na DAMU a v roce 1976 absolvovala. Jednou z prvních jejích rolí byla sestřička v seriálu Nemocnice na kraji města. „Nemůžu ale říct, že by šlo o nejšťastnější období v mém životě. Teď jsem mnohem šťastnější.“

Vzala si muzikanta

Za jazzového muzikanta Milana Svobodu se vdala už ve dvaadvaceti. „ Zpočátku jsme se učili, jak spolu žít, kdo za co odpovídá.

Očekávala jsem, že můj muž ví, co chci, nebo co by měl udělat, ale teprve když jsem se naučila říkat si o to, co potřebuju, začal náš vztah doopravdy fungovat.“ Respektují se, jinak by jejich vztah nemohl fungovat dodnes, tedy 40 let!

„Nevím, jestli bych mohla mít chlapa, který by řešil teplé večeře, nebo ho zajímalo, zda je utřený prach na skříni,“ konstatovala jednou.

V zahradě se kochá

Bydlí v domě za Prahou, se zahradou, o niž se starají spřátelení zahradníci. „Já zahradnice moc nejsem, já se hlavně kochám…“ A co se týče péče o dům samotný? Má ráda, když je vše v pořádku, ale už prý to nepřehání, ví, že nemusí být nejlepší.

„Můj vztah k domácím pracím je střídavý. Mám období, kdy nenávidím vaření, a jindy mě baví. Nebo období, kdy nenávidím luxování, a pak mi nevadí, naopak mám příjemný pocit, že kolem sebe dělám čisto.

Když mám v hlavě nějaký zmatek, tak si dělám pořádek alespoň okolo sebe. Celý dům vyčistím a provoním a cítím se pak dobře.“

Vaří podle intuice

Tvrdí, že žádné jídlo neumí uvařit dvakrát. „Vařím čistě intuitivně.

Umím uvařit z ničeho, a když po mně chtějí, abych to příště udělala zase, tak už si nepamatuji, co jsem do toho dala.“ Na stole je většinou spousta zeleniny, cukety, lilky, mrkev, pórek, čínské zelí, rajčata, také luštěniny… „Jím zdravě, protože mi to chutná víc než jíst nezdravě.

To ale neznamená, že si jednou za čas nedám nějakou úplnou hrůzu, po které je mi pak zle. Tak mám nějaký čas zase od toho pokoj.“

Hlavně ať jsou šťastné…

Jana Paulová vychovala dvě dnes už dospělé dcery, o nichž často říká, že jsou její nejlepší přítelkyně. Starší Adéla vystudovala hru na klavír, ale muzika ji neživí.

Věnuje se produkci, maluje – „Milanovi dělala obaly cédéček a ilustrovala moji knížku“ – a hodně pobývá v Indii, kde s manželem pomáhá v péči o opuštěné děti a učí angličtinu.

Mladší dcera Anežka studovala humanitní vědy ve Francii a přeložila pro Janu už tři komedie francouzských autorů. Hraje také s maminkou Janou a s Pavlem Zedníčkem ve hře Drahouškové, ale prý je to jen pro jednou.

„Vždycky se na to představení moc těším, je roztomilé, jak si na jevišti hrajeme na konflikty mezi matkou a dcerou. Anežka si herectví vyzkoušela, ale věnovat se chce něčemu jinému.

Ve Štrasburku studuje mezinárodní vztahy zaměřené na integraci menšin do Evropské unie. Ať si holky dělají, co chtějí, hlavně když jsou šťastné.“

Místo psychiatra meditace

„Za kvalitní krém nelituju peněz. A taky se neopíjím, nekouřím, nehubnu a netloustnu. Nejlepší kosmetika je spánek!“ Takhle stručný je návod Jany Paulové na to, jak vypadat skvěle. Energii jí dodává rodina, procházky přírodou se psy i hraní:

když v divadle rozesměje diváky, kteří přišli zakabonění, je to úžasné. A medituje. „V jisté fázi života jsem zjistila, že mám několik možností. Buď začít chodit k psychiatrovi, nebo začít pít, anebo udělat se sebou něco sama.

A našla jsem tu třetí cestu, která mi pomáhá. Medituju denně, je to pro mě jako základní hygiena.“

Občas je to o přežití…

Velmi ráda cestuje. Jezdí většinou sama, bez plánování, má zajištěný maximálně první nocleh a další nechává na náhodě. „Moje cestování nemá žádný řád, žádnou logiku.

Na cestách jsem volná jako pták, tím pádem se ovšem často dostávám do situací, že nevím, kde strávím noc, co budu jíst, co pít, aby to bylo bezpečné. Občas je mé cestování o přežití.“ Nikdy neví, co ji potká, ale to ji právě láká.

„Někdo mě pozve do své rodiny a já prožiju čas úplně jinde, než jsem původně myslela, a zažiju něco mimo své představy. To je na tom to největší dobrodružství.“ Herečka miluje Asii, už byla mnohokrát v Indii, ale také v Mexiku, na Srí Lance, v Thajsku.

A také v Africe, ve Spojených státech… „Miluju, když se můžu sebrat a být někde, kde se úplně odpojím od toho, co dělám tady. Učím se rozumět tomu světu a s odstupem i tomu, jak žijeme tady, třeba od lidí, které potkávám a kteří žijí v jiných kulturách.“

Himálaj si musela zasloužit

Jednou z jejích zásadních cest byla ta v roce 1999 do Nepálu. Známý se jí tehdy zeptal, jestli se nechce podívat do Himálaje a ona řekla, že jo…Bez zkušeností, s výbavou, která voněla novotou.

Nejprve šlapala dva týdny na treku kolem Anapurny, desáté nejvyšší hory světa, pak vysílená utekla na pár dnů do pralesa a nakonec vystoupala do horolezeckého základního tábora pod Mt. Everest!

„Každý den na té cestě jsem si musela zasloužit, abych se mohla dotknout míst, kam lze pořád ještě vstoupit jen lidskou nohou.

Musela jsem jít denně od rána do večera, nahoru, dolů a zase nahoru…“ Fyzické i duchovní zážitky z velehor sugestivně popisuje ve své knížce Jak běžet do kopce. Také ten, jak proklouzla do svatyně, v níž probíhal obřad a kde neměla co dělat.

To prostředí ji prý dostalo do opojného stavu dětské čistoty. „Najednou jsem pocítila absolutní štěstí, klid a ticho. Věděla jsem, že nespím. Byl to úžasný stav. Nakonec jsem zjistila, že trval pět hodin…“

Děkuji, že mohu pomoci

„Řadu let jezdím do Indie, kde nacházím klid a ticho. Mohu srovnávat hodnoty našeho konzumního světa s tím jejich duchovním, který tamním lidem umožňuje přežít. V jižní Indii jsem potkala duchovního mistra, který obohatil můj život.

V jeho ashramu tehdy žilo asi třináct starých lidí, kteří by bez jeho pomoci už nebyli.“ Slíbila si, že jim bude každý měsíc posílat peníze na jídlo. A napadlo ji vybudovat v Indii školu a domov pro chudé děti bez rodičů. To se podařilo.

Jana Paulová a její dcera Adéla byly léta iniciátorkami podpory a rozvoje ašramu Ramany Maharišiho v Tadpatri v jižní Indii. Spoluzaložily občanské sdružení Změň můj osud.

Za zhruba deset let jeho existence vznikla i díky českým dárcům v Tadpatri nejen škola, ale i domov pro sirotky, duchovní domov pro seniory, byla zajištěna základní lékařská péče, je sponzorováno studium mnoha dětí.

„Moc se mi líbí, že v Indii se děkuje potřebným za to, že jim můžete pomoci. Neděkují oni vám, protože by to jen posilovalo vaše ego, děkujete vy jim. To je logika, kterou ctím. Vy tím děkujete životu, nebo Bohu, za to, že vůbec máte tu možnost. Já prostě dostala dar, který mohu postoupit dál…“

Jana Paulová (61) ve zkratce:

Narodila se 19. 2. 1955 v Praze

V sezóně 1974-75 hostování v Národním divadle v Praze

1976 dokončila studia na DAMU

80. léta – Semafor, skupina Josefa Dvořáka, od 1987 – angažmá v MDP, v Divadle ABC

Koncem 90. let přerušila na pět let hereckou kariéru a jezdila s vlastní bigbítovou kapelou coby zpěvačka a hráčka na el. kytaru s koncertním programem A proč ne?

Nyní na volné noze, od přelomu letopočtu hraje v Divadle Ungelt

Filmy: např. Dalskabáty, hříšná ves (1976), Poslední leč Alfonse Karáska (1987), Kameňák 1 až 3 (2003, 2004, 2005)

Seriály: např. Nejmladší z rodu Hamrů (1975), Nemocnice na kraji města (1981), Nováci (1995), Vinaři (2014)

Učila na Státní konzervatoři.

Napsala autobiografickou knížku Jak běžet do kopce.

Rodina: Manžel Milan Svoboda (jazzový pianista, skladatel, dirigent, pedagog), dcery Adéla (38) a Anežka (28).

Co řekla o …:

… o své profesi: „Celý život mám problém říct, že jsem herečka. Na cestách jsem párkrát na otázku, jaké mám zaměstnání, řekla, že jsem učitelka nebo ošetřovatelka. Když jsem odpověděla popravdě, tak většinou rozhovor rychle skončil…“

… o pohybu: „Jóga i hory. Kombinuji totální nicnedělání s totální aktivitou. Když je zima, spím, čtu a šetřím síly, a pak zasvítí sluníčko a já vytáhnu kolo, hůlky, sedák a lezačky a začnu se po světě pohybovat jako zběsilá.“

… o radosti: „Když je člověk mladý, dovolí si luxus mít rád léto a nemít rád podzim nebo zimu. Od určité chvíle je ale dobré mít rád jakýkoliv den. Raduji se z každého dne, kdy jsem zdravá a jsou zdraví moji blízcí. A je mi jedno, jestli svítí sluníčko, je mlha, anebo prší.“

… o stárnutí: „Tělo přirozeně stárne, což přináší překážky, které musíte překonat. Považuji za důležité mít zdravou hlavu, která umí být spokojená, šťastná a vyrovnaná. Také bych potřebovala, aby si pamatovala nějaké texty. Stárnu a všechno mě bolí.

Správně mě všechno bolí, aby si člověk o sobě moc nemyslel a choval se adekvátně svému věku. Jsem mladá, akorát že dlouho.

Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, Nextfoto