„Jezdím na kolobrndě, tramvaj doběhnu, nic mě nebolí. Nejsem čekatel na důchod,“ prohlásil letos v jednom rozhovoru herec. Fakt je, že z toho, že čeká na důchod, by ho nejspíš ani nikdo nepodezíral. Jistě nejen já mám pocit, že se léty vlastně nijak zvlášť nemění.
Pochází ze Zlína – tedy vlastně z Gottwaldova, ale dnes už zase Zlína. Tatínek stavební inženýr, maminka lékařka. „Moje zlínské dětství byl v podstatě inkubátor, pohoda. O nic jsem se nemusel starat, byl jsem spořádané dítě spořádaných rodičů.“ Prý býval hodně introvertní kluk, žádný třídní šašek, jako mnozí jeho herečtí kolegové. Také ho to, že by se mohl stát hercem, dlouho ani nenapadlo.
Chodil za maminkou do nemocnice, prakticky v tom prostředí vyrostl, líbilo se mu, a tak se chtěl být odmalička lékařem.
Kotrmelec v plánech
Po základní škole šel na gymnázium. A také začal hrát amatérské divadlo. „Na gymnáziu jsem čuchnul k divadlu. Byl to životní kotrmelec!“
Na jaře před maturitou se prý rozjel do hlavního města k přijímačkám na divadelní akademii tak trochu z hecu, a to, že byl přijat, bylo prý překvapení, se kterým moc nepočítal. „Teprve v Praze jsem poznal, co je život. Těch nástrah bylo…“
Žákem Jany Hlaváčové
„Když jsem přišel do Prahy, tak to, že já su z Moravy, byl můj normální slovník. Tož a rožnu a koncovky… Kolegové z ročníku Ivan Trojan nebo Lukáš Hlavica, tehdy pro mě pražští hejskové, si ze mě dělali neustále srandu – Kde máš kroj? Kde máš husu?“ Rozhodně prý nebyl z těch, kdo jsou herci, už když na DAMU přicházejí. „Já jsem začínal od úplné nuly.
Pedagogické vedení pro mě bylo velmi důležité.“ Vedoucím jejich ročníku byl režisér František Laurin, učili je herci Jiří Klem a nebo Jana Hlaváčová. „Mluvit o Janě Hlaváčové bez superlativů mi jde jen těžko. Od prvních chvil, co jsme se poznali, provázela můj život bezmála třicet let buď jako pedagožka, nebo jako kolegyně a kamarádka. Jana mě v podstatě naučila hereckou profesi, absolutně mě do ní zasvětila, vysvětlila mi, co od ní mohu očekávat, jak se chovat…“ Nejspíš odvedla skvělou práci, protože Jan Šťastný po letech sám na divadelní akademii léta vyučoval.
Začal ve Zlaté kapličce
Už za studií hostoval v Národním a hned po absolutoriu tam získal angažmá. Zůstal čtyři sezony, přičemž ale už po té třetí dostal nabídku „na přestup“ od tehdejší ředitelky Divadla na Vinohradech Jiřiny Jiráskové. „Tehdy jsem řekl paní Jiráskové, že to ještě rok zkusím. Pak jsem ale stejně odešel.“
Mimochodem, ve stejné době odešla ze souboru Národního divadla i paní Hlaváčová. A za čas se ve Vinohradském zase sešli. Jan Šťastný je této scéně věrný už šestadvacátou sezonu.
Od Vitáska k veterináři Vymešovi
První velkou televizní rolí, ještě na škole, byl pro něj mladý komunista Vitásek v seriálu Rodáci. Ta postava logicky měla mezi diváky hodně odpůrců. „Byla to pro mě cenná škola života, díky níž jsem velmi rychle dospěl,“ vzpomínal po letech, „do hospody jsem ani nemohl vejít, protože by mi okamžitě rozbili hubu…“ Podstatně raději vzpomíná třeba na hlavní roli v povedeném seriálu Arrowsmith.
A ještě v živé paměti nejspíš mají diváci jeho doktora Fryntu z Ordinace v růžové zahradě. Nejčerstvější je pak seriál Krejzovi, ve kterém je Šťastný veterinářem Vymešem. „V civilním životě nemáte v jeden den v náručí psa, neoperujete kočku, nedržíte na ruce velkou aru a za hodinu zase chameleona nebo nemáte dramatický výstup s klokanem.“
Rodina na druhou
Jan Šťastný je podruhé ženatý. V roce 2011 si na zámku Konopiště vzal za manželku herečku a režisérku Barborou Petrovou – místo tradičních prstýnků si předali kožené náramky! Dnes už mají sedmiletého Ondřeje. „Díky mladé manželce a malému synovi jsem se ocitl tam, kde jsem byl před dvaceti lety. Chtěl bych mít pro rodinu víc času, víc se jim věnovat.
Když byli starší synové malí, moc času jsem na ně neměl. Teď bych nechtěl, aby mi něco uteklo.
Dospěl jsem do fáze, kdy si otcovství konečně nesmírně užívám, což mě činí dokonale šťastným.“
Koníček s vůní benzinu
Když mu bylo čtyřicet, zamyslel se, co by ho tak v těch chvilkách volného času mezi hraním a rodinou bavilo. A vytanulo mu, jak jako kluk kdysi řádil na „fichtlovi“, což byl oficiálně malý motocykl Jawa 50. „Byla po dědečkovi. S tátou jsme jí dali nový stupačkový kříž, zvednutá řídítka a sám jsem si ji nalakoval.
V okolí Zlína nebyla silnice, kterou bych neprojel, zažil jsem občas i pády.“ Před první manželkou, lékařkou Lenkou, myšlenku pořízení motorky dlouho nenápadně nadhazoval… Prý to nejprve rázně zavrhla, ale nakonec mu ji sama koupila! „Byl to jen nápad. Já jsem nemohl vědět, jestli mě to bude doopravdy bavit.
Tak jsem se rozjezdil a najednou jsem zjistil, že vždycky, když se vrátím z vyjížďky, mám takovou zvláštní křeč v obličeji. Říkal jsem si – co to je?
Mám integrální helmu, ofouknout mě nemohlo… A pak jsem si uvědomil, že se celou dobu, co jedu, usmívám!“
Dnes jezdí ve dvou
Nebojte, není žádný závodník, vždyť má tzv. choppera. To jsou motocykly samý chrom, kožené kapsy, vysoká řídítka… „Mám rodinu a s tím spojenou zodpovědnost. Za řídítky si jízdu užívám a kochám se.“
A co na jeho zálibu říká jeho nynější paní: „Pořídila si motorkářské oblečení, a když má čas, tak si jdeme spolu zajezdit. To přece musí ocenit každý chlap.“
Text: Helena Leitlová
Foto: Herminapress, Česká televize, TV Prima,FS Barrandov, Divadlo na Vinohradech
Komentáře