Jan Kačer: Psaní mě obohatilo

V mládí švihák, filmová hvězda a idol fanynek biografů. Dnes moudrý, charizmatický muž s tichým, podmanivým hlasem. Jeho cesta s divadlem byla hodně klikatá.

Režisér a herec Jan Kačer pochází z východních Čech, z Holic. O otce přišel ve dvou letech, když spáchal po krachu rodinná továrny sebevraždu. Jan vyrůstal s maminkou zpěvačkou a o deset let starším bratrem. „Možná proto byl můj vztah s mámou hrozně intenzivní. Když večer odcházela zpívat, vždycky jsem brečel.“

Hrníčky ho bavily

V dětství plánoval stát se doktorem medicíny, ale nedostal se na gymnázium, protože neměl ten správný kádrový původ. Chtěl mít maturitu, zbývala tedy talentová škola. „A tak jsem začal v Bechyni na keramice plácat hrníčky a to se mi zalíbilo natolik, že jsem chtěl být výtvarným umělcem.“ Zároveň ale navštěvoval i divadelní kroužek.

A pak mu jeden profesor naznačil, že tam jsou v keramice lepší a on že by spíš mohl zkusit divadlo v Praze, konkrétně režii. „Já jsem tehdy netušil, co to režie je, opravdové divadlo jsem doma v Holicích ani Bechyni nikdy žádné neviděl!“ Onen profesor půjčil Janu Kačerovi knihu od slavného ruského režiséra a pedagoga Stanislavského a bylo rozhodnuto.

„Tři dny jsem to četl a hrozně mě to bavilo.“

Poprvé v divadle

A tak se rozhodl opustit hrníčky i Bechyni a podal si přihlášku na Divadelní akademii múzických umění. Měl štěstí v tom, že mohl v Praze bydlet u své tety, a navíc v tom, že mu tetička na uvítanou věnovala lístek do Stavovského divadla na představení Kupce benátského se Štěpánkem, Krejčou a dalšími hereckými bardy.

Bylo to jeho první setkání s divadlem a Jan byl prostředím i divadlem jako takovým okouzlen. Když se ho pak Mistr Štěpánek u zkoušky zeptal na největší divadelní zážitek, měl to jednoduché. Řekl popravdě, že Kupec, a měl vyhráno.

„Na komisi bylo vidět, jak si říkají: Ten chlapec má vkus…“

Škola ho nadchla

Na škole byl nadšený, všechny předměty ho lákaly a bavily – tanec, jízda na koni, šerm… Nakonec studoval oba obory současně, herectví i režii. „Režie, to byla pro mě hodně abstraktní disciplína. Navíc moje profesorka Vlasta Fabianová říkávala: Režiséři, prosím tě, to jsou starý protivný dědkové.

Až budeš starej, režíruj, teď, když ti to sluší, hraj!“ I ona má tedy zásluhu na tom, že Kačer nezůstal jen u režie. „A taky jsme měli v ročníku málo kluků, proto jsem hodně hrál.

Od počátku mě to bavilo.“

Začátek v „černé“ Ostravě

Už na škole se seznámil se svou budoucí ženou Ninou Divíškovou a spolu s dalšími spolužáky pak odešli do prvního angažmá do Ostravy, do Divadla Petra Bezruče. A zůstali tam sedm let: „Ostrava nás herecky vychovala.“

Zázrak jménem Činoherák

Po návratu do Prahy se mu dařilo. Hrál ve filmech, režíroval. Byl u toho, když vznikal Činoherní klub, dával dohromady soubor.

„Záleželo mi na tom, aby každý z herců byl slušný člověk, aby měl fantazii, aby se snesl s ostatními, aby měl smysl pro humor, aby měl hudební sluch a aby byl noblesní k ženám.“ A tak se sešli skvělí hráči Petr Čepek, Josef Somr, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt, Josef Abrhám, Jiří Hrzán, Jiří Kodet, Leoš Suchařípa, Jiří Zahajský. A také Věra Galatíková, jeho žena Nina, Libuše Šafránková..

a vznikala báječná a slavná představení.

Deset let vyhnanství

Po letech úspěchů, popularity a zahraničních nabídek ale přišel pro Kačera zlom. Kvůli svým otevřeným názorům a nesouhlasu s režimem dostal výpověď a „zákaz Prahy“. Najednou byl bez práce, marně hledal, kde by se uplatnil. To už měl rodinu, malé děti. Až dostal nabídku z ostravského Státního divadla. Někdejší hvězdě pak začal osamělý život na kufru a na kolejích.

„Bral jsem to tak, že já ten režim rád neměl a on mě taky ne. Čili to byla dohoda. Myslel jsem si, že tam jdu na rok.“ Je téměř nepředstavitelné, že Kačer neměl po více než deset let v Ostravě vlastní bydlení a přespával po známých nebo přímo v divadle. Ale považovali si ho tam. „Já jsem se obklopoval lidmi, kteří něco uměli.

Nekritizoval jsem špatné sykavky, nebo malý vzrůst, ale vyzdvihoval jsem přednosti.

A ti lidé rostli před očima, cítili, že se na ně spoléhá a že mají důvěru.“ Ostravské inscenace se v té době staly i pro pražské kumštýře pojmem a ti se jezdili na tamější představení dívat.

Domov dva dny týdně

Nina Divíšková mu tehdy byla skutečnou oporou, dokázala se sama v Praze starat o rodinu, stavět dům a ještě hrát divadlo! „To jí nikdy nezapomenu.

Já bych to na jejím místě nedokázal: Vždycky bylo uvařeno, uklizeno, vypráno… A nikdy mi nic nevyčetla“ Jan Kačer nastoupil vždy v pátek v Ostravě do vagonu, doma v Praze byl večer, užili si krásnou rodinnou sobotu a v neděli už se zase nervózně díval na hodinky s vědomím toho, že noc stráví ve vlakovém kupé a brzy ráno vystoupí ve spící Ostravě… Ke konci mě ty cesty tam a zpět tak zmáhaly, že jsem se třeba probudil v Olomouci a nevěděl, jestli jedu do Ostravy nebo z Ostravy.

Trpěl jsem hrozným steskem. Stýskalo se mi po ženě, po dětech, po kamarádech.

Ale umělecky bylo tohle období můj druhý největší zážitek v životě.“

Muž mnoha profesí

Do Prahy se vrátil po dlouhé době a neměl moc nač navázat. Dál měl a má herecké příležitosti, coby režisér pracoval v divadlech u nás i v zahraničí, ale to jiskření někdejšího „Činoheráku“ nebo vnucené Ostravy už bylo pryč. V dalších letech přednášel na DAMU, jednu dobu byl také zastupitelem ve Federálním shromáždění, věnoval a věnuje se charitě. Také začal psát.

„Celý život jsem si psal poznámky, a na stará kolena se mi zdálo, že by bylo dobré, kdybych si některé myšlenky utřídil. A když jsem to pak dopisoval, zjistil jsem, že jsem chtěl psát o divadle a najednou se mi tam začala zjevovat moje maminka, můj mrtvý tatínek, kamarádi a bylo to možná silnější než já.

A hrozně mě to obohatilo.“ Dnes už jsou knížky tři a jsou u čtenářů velmi žádané.

Dokud nás nerozdělí…

Se svou ženou je Jan Kačer téměř 58 let. Hůř se mu chodí, ale pořád příležitostně hraje či režíruje. Píše autobiografické knížky, rozmazluje vnoučata a hřeje ho vědomí, že má skvělou velikou rodinu, která drží při sobě. Však se jich při oslavách schází na dvacet! „Mám štěstí, že jsem obklopen báječnými lidmi, kteří nás s Ninou jednou nahradí.

Je to nahořklo-sladký a pěkný.“

Jan Kačer (78) ve zkratce:

• Narodil se 3. října 1936 v Holicích.

• od 1951 studoval keramický obor na SUPŠ v Bechyni

• 1954–60 absolvoval studium režie na DAMU.

• od 1959 – režisér a herec v Divadle Petra Bezruče v Ostravě

• od 1965 Činoherní klub

• 1975–85 opět v Ostravě

• 1990–1997 přednášel režii na DAMU

• Působil také v divadle E. F. Buriana, v Divadle Na Vinohradech,

• Režíroval v mnoha českých divadlech, také ve Švýcarsku, Švédsku a Norsku

• Filmy: Smrt si říká Engelchen (1963), Nikdo se nebude smát (1965), Návrat ztraceného syna (1966), Údolí včel (1967), Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), Bolero (2004), V klidu a naplno (2015)

• Seriály: Jana Eyrová (1972), Rodinná pouta (2004), Stopy života (2014)

• Manželka herečka Nina Divíšková (78)

• Dcery Simona, Klára a Adéla

• Autobiografické knihy: Jedu k mámě (2003), Mírnou oklikou (2005) a K přátelům (2012)

• Věnuje se charitě.

Co řekl o …

… o své režii: „Já přicházím s nabídkou a oni mi nabízí svoji představu a v té konfrontaci vzniká to představení. A když k tomuhle nedochází, tak to vždycky dopadne špatně.“

… o životě: „Život je výsada, kterou jsme dostali náhodou. Člověk musí brát všechno, co mu život přináší, jako prospěch.“

… o přátelství: „Láska nepřežije zradu, neboť je příliš křehká. Ale přátelství to přežije, dokonce je tím pevnější, čím jsou ty problémy silnější.“

… o manželství: „Oba jsme měli představu, že člověk má najít jednoho člověka a s ním prostě být. My jsme si to slíbili, a tak jsme to splnili. Ono je to vlastně snadné.“

Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress a archivy České televize, TV Prima, Divadla Na Jezerce a Činoherního studia Bouře, Vlasty Gronské, Bohdana Holomíčka a Jany Pertákové.