Na herecké škole jí předpovídali, že nikdy nebude točit, že není dost hezká. Spletli se, našla si vlastní cestu. Má za sebou stovky nezapomenutelných rolí. Stále vyprodává divadla, aktuálně např. v roli královny Alžběty v představení Audience u královny. Kdo by neznal Janžurku!
Pochází z jihočeské Žirovnice, kde vyrostla s bratry v učitelské rodině. Ti ji už jako malou převlékali a vymýšleli komické scénky. „Většinou mě přestrojili za chlapíka, dali mi fousy, vycpali břicho a já jsem hrála souseda odnaproti. Naši se smáli a mně se to líbilo.“ A brzy si zahrála v tamějším divadle i princeznu: „To mi bylo něco přes deset.
Byla jsem veliké dítě, o hlavu větší než stejně starý chlapeček, co hrál prince.“
Měla se stát učitelkou
Po základní škole šla na střední pedagogickou do Českých Budějovic. Ráda zpívala, recitovala, navíc ji lákalo, že bude bydlet na internátě.
„To mě šíleně vábilo!“ Záhy pak také vstoupila do českobudějovického souboru písní a tanců Úsvit – „a všechny ty písničky jsem pak po letech zpívala svým dcerám.“ Když jí bylo asi šestnáct, přiznala prý jednou při mytí nádobí mamince, že by se jí líbilo být herečkou. Matka ji bez varování plácla mokrou rukou přes pusu.
Hodně jednoznačné… Iva přitom v té době ještě vůbec netušila, že je možné herectví studovat. To se dozvěděla až rok dva poté, když se zúčastnila recitátorské přehlídky Wolkrův Prostějov. Tam potkala dívky, které si významně špitaly, že půjdou na TU školu.
Teprve tam zjistila, že existuje nějaká DAMU.
Na akademii díky náhodě
Touha být herečkou už Ivu Janžurovou neopustila a ona se začala tajně, aby rodiče nevěděli, na divadelní akademii připravovat. „Tutlala jsem to. Chodila jsem po lese a učila jsem se texty, svatou Janu, jak ji upalují, a Maryšu…“ Pak jela týden před maturitou do Prahy na zkoušky a do poslední chvíle mamince, která ji doprovázela na nádraží, tvrdila, že jede na vystoupení s Úsvitem.
„Střežila jsem pečlivě každou ze svých grimas, abych se neprozradila.“ Před komisí, v níž seděli František Vnouček, Miloš Nedbal nebo Vlasta Fabiánová, nejprve vyhořela. Zadali jí etudy, které měly odhalit její temperament, a ona nic moc nepředvedla.
„Tak mě vyhodili a škrtli si mě ze seznamů.“ Když pak ještě seděla na chodbě, jedna další adeptka ji požádala, jestli by jí nemohla před komisí načíst dialog. „Mně už o nic nešlo, a tak jsem si to s ní s chutí zahrála.
A pak jsem se dozvěděla, že mě díky tomu výkonu vzali na půl roku na zkoušku!“ Ze studentky „na zkoušku“ se brzy stala premiantkou.
Jedna svatba stačila
Za pár let pak hrála v seriálu Písně pro Rudolfa III. Autor Jaroslav Dietl do něj v 68. narychlo připsal krátký díl o příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. „My jsme to s Martou Kubišovou a Jiřím Hrzánem komentovali, jezdili jsme autem, schovávali kameru, kolem tanky, bylo to úžasně dobrodružné.“ Tehdy se seznámila se svým budoucím manželem, kameramanem Janem Eisnerem.
Právě on totiž onen slavný díl natáčel. Za dva měsíce byla svatba. Pikantní je, že už tam se prý zcela náhodou objevil herec a režisér Stanislav Remunda. Manželství se záhy rozpadlo, rozvod byl nepříjemný.
„Já jsem byla nešťastná a plakala jsem, a když jsme jeli na zájezd se Slávkem Remundou a dalšími, on mě utěšoval a utěšoval…“ Se „Slávkem“, který byl o čtrnáct let starší než ona, zkušený, charismatický muž, pak Iva Janžurová prožila šťastný život, narodily se jim dvě dcery, ale nikdy si ho nevzala – údajně proto, že se obávala případného dalšího rozvodu. Zemřel před pěti lety.
Všichni v jednom domě
Ve vile v pražských Střešovicích, kterou kdysi koupila se svým celoživotním partnerem, žije Iva Janžurová i dnes. A spolu s ní také rodiny jejich dcer. „Nejsme opičí rodina, že bychom se pořád mazlili a miliskovali, ale žijeme v jenom domě. Jsme rodina, která se rozhodla, že k sobě patří. Přibyli mi dva synové, to myslím své zetě.
Je to pro mě velká životní zkouška, protože vím, že se k těm mužům musím velice dobře chovat, abych v nich nevzbudila sebemenší touhu prchnout.“ Jí patří přízemí, mladší dcera Theodora s partnerem a třemi syny bydlí v prvním patře a Sabina s manželem, synem a dcerou obývají originálně upravené podkroví. „Dům jsme přestavovali tak, aby nám všem vyhovoval a měli jsme v něm oddělené bydlení.
Vídáme se, jen když chceme.“ Že je to až příliš idylické? Kdepak, také se prý někdy neshodnou. „Občas kvůli zahradě. Když někdo uřízne něco, co nemá, a podobně. Na to jsem háklivá.
To pak někdy i křičím…,“ připustila v jednom rozhovoru herečka.
Nejmilejší role
Iva Janžurová má pět vnoučat. „Mám nejmilejší roli, kterou hraju pořád a to dennodenní reprízování mi vydrží až do smrti, a to je role matky a babičky.“ Pochvaluje si, jak je úžasné, že má své nejbližší nadosah. Když se chce s dětmi potěšit, stačí vyjít patro nebo dvě. A nebo se všichni sejdou na chalupě, bývalé hájovně na samotě nedaleko Orlické přehrady.
Jako babička se prý snaží vžít do věku svých vnoučat a stát se jedním z nich. Jak říká, je to docela praktické, protože tak může tolerovat jejich chyby. „Samozřejmě zlobí, to děti ani jinak nemůžou, ale to jejich zlobení je strašně zábavné.
A když pak odjedou, tak je zase krásný klid…“
Na tvoření stále není čas…
Často zdůrazňuje, že svým dětem a vnoučatům bezmezně fandí a vidí je v tom lepším světle. Ráda plete, háčkuje, a tak vyrábí o pauzách v divadle nebo při natáčeních svetříky, čepičky. Zároveň ale připouští, že ideální babičkou nejspíš není, pořád hraje, pořád někde zkouší, jako babička má resty.
Už před časem říkala, že by chtěla začít zužitkovávat barvičky, vlny, bavlnky a látky, které za léta nastřádala. „Vždycky jsem si představovala, že budu doma tvořit různé zbytečnosti, až budu mít spoustu času. Také mám plno knížek, na které se chystám. Všechno jsem si to na důchod tak pěkně naplánovala. Jenže zatím na to pořád ještě nemám ten čas.
Herectví mě těší čím dál tím víc – já nevím, kam to povede…“
Iva Janžurová (75) ve zkratce:
- Narodila se 19. 5.1941 v Žirovnici u Pelhřimova
- 1963 absolvovala na DAMU, byla v angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Divadle na Vinohradech v Praze a od 1988 je v činohře pražského Národního divadla
- Filmy: např. Kočár do Vídně (1966), Světáci (1969), Pane, vy jste vdova (1970), Petrolejové lampy (1971), Morgiana (1971), Drahé tety a já (1974), Páni kluci (1975), Ene bene (1999), Výlet (2002), Teorie tygra (2016)
- Seriály: např. Eliška a její rod (1967), Píseň pro Rudolfa III. (1967), Sňatky z rozumu (1968), Fantom operety (1970), Nemocnice na kraji města (1977), Zlá krev (1986), Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003)
- Ocenění: např. Český lev, hlavní herečka (Co chytneš v žitě, 1998, a Výlet, 2002); Cena Alfréda Radoka za herecký výkon roku 1998 a Cena Thálie 1998 – za hl. roli v představení Šťastné dny. Nominace na Cenu Thálie 2016 – za hl. roli v představení Božská Sarah (výsledky vyhlášeny po uzávěrce)
- Rodina: dcera Sabina (44, herečka, scenáristka) s manželem Adamem (45, scénograf a kostýmní výtvarník) a dětmi Vincentem (12) a Adinou (10); dcera Theodora (42, herečka a režisérka) s partnerem Tomášem Hostičkou (violoncellista) a se syny Alfrédem (15), Kajetánem (12) a Antonínem (4)
Co řekla o …:
… o hereckých začátcích: „Říkali, že jsem vytvořila nový typ mladé holky. Přede mnou byly všechny naivní, milé usměvavé, krásné dívenky, a najednou já se svým exteriérem, o kterém můj starší bratr říkal, že je nevhodný pro herectví. Já jsem neměla zábrany, že mi to dost nesluší, a tak jsem se jako průkopník v rolích obyčejných holek osvědčila.“
… o bavičství: „Jsem hrozně ráda veselá, ale legraci dělám jen v rámci svých rolí. V rámci vlastní bytosti nemám ani tu touhu, ani tu schopnost a ani tu odvahu bavit okolí. Možná je to i z lenosti a pocitu, že teď se musím šetřit, protože za chvíli jdu na jeviště.“
… o filmování: „Samozřejmě, že toužím po roli v krásném filmu. Pokud by něco přišlo, byla by to třeba ta třešnička na dortu, o které si můžu myslet, že mi schází.“
… o vztahu k technice: „Ve škole jsem byla dobrá na matematiku, baví mě technické věci. Od začátku se snažím malinko, belhavě držet krok s počítači. Dokonce už nemám papírový diář – mám diář iPhonu!“
… o své povaze: „Rozhodně jsem mnohem laskavější než dřív, když jsem byla nesmiřitelná mladá dáma. V každém případě se v lidech vždy snažím najít to dobré, a to si oblíbit a osvojit. Snažím se jim ukázat, v čem je jejich silná stránka.“
Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, Nextfoto
Komentáře