Charismatický, tichý chlapík s plachým úsměvem. Ačkoli se coby dítě herce Aloise Švehlíka narodil do divadelního prostředí, jeho blízké to, že se stal hercem, překvapilo. Daleko víc je ale pár let předtím překvapilo, že se rozhodl svůj život obětovat Bohu…
Říká, že nedokáže pohotově reagovat, že si musí vždy každý svůj krok promyslet. „Jsem pomalý a plachost může být zbraň.“ Jeho životními hodnotami jsou slušnost a zodpovědnost. Zároveň ale dodává: „Jen mi, prosím vás, nedělejte nad hlavou svatozář. Sprostá slova umím a nepiju jen limonádu!“
K večeři to, co táta
Liberec byl několikátou hereckou štací jeho otce, který si právě tam vzal svou lásku, ekonomku Florentinu, a tam také přišly na svět všechny tři děti. David je prostřední. Když se narodil, táta nakoupil na dluh pití a pak prý s kamarády z divadla z čiré radosti klečeli před porodnicí a zpívali… „Když táta neměl představení a byli jsme všichni spolu, tak jsme ty chvíle intenzivně prožívali.“. Není divu, protože otec byl doma vzácný – od synových dvou let už byl v angažmá v Praze, kde i bydlel, zatímco rodina zůstávala na severu Čech. „Ale dvakrát třikrát v týdnu jsem doma večeři stihl,“ zdůraznil jednou Alois Švehlík. Malý David se v tátovi viděl. „Když se mě jednou zeptali, co si dám k večeři – to mi byly tak čtyři –, odpověděl jsem, že syrečky s cibulí. Zvedal se mi žaludek, ale chtěl jsem jíst syrečky s cibulí, jako můj táta!“ V pozdějších letech pak miloval dny, kdy se jeho otec vrátil včas z divadla a pak si spolu pouštěli forbíny Horníčka s Werichem nebo oblíbené filmy… „Sestry i máma spaly, byla to pánská záležitost, takový náš rituál.“ David tehdy hodně sportoval a toužil po kariéře profesionála. „V létě jsem chtěl hrát tenis, v zimě jezdit na lyžích.“ Ale taky chtěl být archeologem, to když si přečetl o Schliemannovi, jak objevil Troju, pak cestovatelem, to zrovna přelouskal Halliburtonovy cestopisy. Prostě normální kluk.
Nic jiného nemělo význam…
Pak ale studoval na gymnáziu a tam se setkal mladými křesťany, četl evangelia… „Jejich čtením se vše spustilo, byla prvním a nejsilnějším impulzem. Uvěřil jsem v Boha někdy v sedmnácti letech a toužil po křtu. Byl to natolik silný impulz, že nic jiného než život pro Boha a víru pro mě tenkrát nemělo význam. Jako jedinou životní cestu jsem vnímal kněžskou dráhu. Dnes nemůžu nevidět, že v tom byla také naivita, romantika, ale i lidská nezralost a neznalost sebe sama.“ Když přišel s tím, že chce studovat teologii, maminka to oplakala. Snažila se ho přesvědčit, že bude bez dětí nešťastný, ale marně. „Smířený s celibátem jsem byl tak, jak může být devatenáctiletý kluk. V těch letech jsem pořádně nevěděl, co to obnáší.“ Otec prý jeho rozhodnutí respektoval. Nejspíš věděl, že by Davidovi jeho plány stejně nevymluvil. „Bylo pro něj důležité, abych se nejen uměl rozhodnout, ale také nést za to zodpovědnost.“
Cesta do Říma a zpět
Po maturitě odjel do litoměřického konviktu a začal studovat v nultém ročníku filozofii. A po roce byl s dalšími kolegy vybrán, aby se přesunul do Říma na Lateránskou univerzitu. „Toužil jsem studovat venku, takže to bylo splnění snu. Kromě toho jsem chtěl umět cizí jazyky a studovat v italštině byla nejsnazší cesta.“ Měl zůstat v semináři tři roky a absolvovat tzv. duchovní formaci. Pravidelný režim, modlitby, rozjímání, studium… Teologie a zejména filozofie ho bavily, ale bylo mu smutno, stýskalo se mu po rodině. Navíc začal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. „Nebyl jsem zvyklý na styl života, který po mně byl požadován.“ A tak studium na dva roky přerušil. To už jeho pochyby natolik zesílily, že se začaly projevovat i fyzickými problémy. V Praze pak stačilo půl roku, aby zjistil, že zpátky nechce. „Holky v tom jistě také hrály roli, ale ne nejdůležitější. Já jsem se nerozhodoval o tom, zda se vzdám víry, ale mezi kněžstvím a civilním životem. A bylo mi jasné, že v životě nezvládnu podřízenost a že nechci být figurkou na šachovnici.“
Hraní byla čirá radost
Začal studovat filozofii a estetiku a pak jednooborovou filozofii na Karlově univerzitě. A po dokončení bakalářského studia se přihlásil na DAMU na režii! „Lákalo mě se umělecky rozvíjet, ale neustále jsem před sebou měl vzor svého táty a netroufal jsem si. Nejsem člověk, který by bez problému exhiboval.“ Studenti režie chodili i na herecké semináře a David byl hned obsazený jako herec do ročníkového představení. „A byla to pro mě čistá radost. Navíc, moje režijní pokusy byly jedna velká tragédie.“ Ve čtvrtém ročníku pak dostal nabídku na angažmá v Divadle Na zábradlí.“
Začátek kariéry po francouzsku
Z potenciálního kněze a potenciálního režiséra se stal herec. Poprvé sice stál na jevišti už kdysi jako kluk v divadle v Liberci, ale to se nepočítá. Začal hrát na Zábradlí a záhy dostal i první roli ve filmu. A hned v zahraniční produkci: „Šlo o francouzský televizní film. První natáčení, a hned jsem měl svůj vlastní karavan! Hrál jsem přítele nádherné francouzské herečky Melanie Laurent. Byl to pro mě velký zážitek a úžasný start.“
Když syn hraje syna
Na jevišti Divadla Na zábradlí se David brzy sešel se svým otcem a představení Z cizoty, v němž spolu excelovali, byla udělena cena Alfréda Radoka za inscenaci roku 2004. Alois Švehlík to komentoval: „To je nejlepší představení, ve kterém jsem hrál. Možná to tak cítím proto, že tam se mnou hrál i David. Když jsme se jednou děkovali – Mařenka Málková, David a já –, David ke mně na tom jevišti přišel, objal mě a dal mi pusu. Byl to hrozně silný zážitek beze slov.“ Pracovali spolu od té doby vícekrát – ve Večeru tříkrálovém v rámci Letních shakespearovských slavností, při natáčení filmu Operace Silver A a také v pražském Národním divadle v představení Král Lear, což byla divadelní událost sezony v r. 2011. „Užíváme si to, otec a syn se nám hrají výborně.“
Deštivé dny v Ungeltu
Dnes mohou diváci vidět Davida Švehlíka na jevišťátku Divadla Ungelt, už několik let je tam na repertoáru (a většinou vyprodaná) hra Deštivé dny, v níž hraje s Richardem Krajčem. „Kývl jsem, ještě než jsem text přečetl, protože jsem věděl, že budu hrát s Richardem. Už jsme spolu před časem hráli, také v Ungeltu, a moc jsme si přáli spolu ještě pracovat.“ Hrají dva policisty, kteří jsou kamarády od školky. A postupně se ukáže, jak se přátelství může zvrtnout… O tom, že se představení povedlo, svědčí fakt, že Richard Krajčo získal za svůj výkon v této inscenaci Cenu Thálie a David Švehlík byl na stejnou cenu nominován.
Heiny Mattoni a Adam Klos
Na televizní obrazovce dostává David Švehlík v poslední době velké příležitosti. Před časem byl mladým soudcem Adamem Klosem v seriálu Život a doba soudce A. K., vloni ztvárnil mladého Heinricha Mattoniho v dobovém seriálu Já, Mattoni, když zralého Mattoniho ztělesnil Švehlík otec, a v dohledné době by se David coby soudce Adam Klos měl na obrazovky vrátit. Seriál se dočká druhé řady a autoři slibují trestní kauzy dramatičtější a akčnější než v řadě prvé.
Chci být dceři průvodcem
S prvního manželství má David Švehlík dceru Sofii Annu. „Je skvělá. Výborně spolu fungujeme. Čeká se ode mě, aby se mnou hlavně byla sranda. To celkem dovedu naplnit. Hodně jezdíme lyžovat na hory. Chtěl bych jí být průvodcem, ukázat jí svět, v němž žijeme, pomáhat jí objevit a rozvíjet schopnosti a dispozice.“
David Švehlík (44) ve zkratce:
- Narodil se 6. dubna 1972 v Liberci
- Maturita na Akademickém gymnáziu v Praze
- 1990-1991 jeden ročník Teologického konviktu v Litoměřicích
- 1991-1992 studium na Lateránské univerzitě v Římě
- Absolvoval bakalářské studium filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
- Vystudoval divadelní režii na DAMU
- 2002-2006 angažmá v Divadle Na zábradlí
- Hostování na dalších pražských scénách
- Nyní hraje v Divadle Ungelt
- 2012 zúčastnil se soutěže Stardance
- Filmy: např. Jean Moulin, une affaire française (2003), Román pro ženy (2005), Anděl páně (2005), Pravidla lži (2006), Operace Silver A (2007), Ocas ještěrky (2009), Santiniho jazyk (2011), Ve stínu (2012)
- Seriály: např. Kriminálka Anděl (2008), Terapie II. (2013), Život a doba soudce A. K. (2014), Já, Mattoni (2016)
- Rodina: Manželka Vendula (učitelka). Dcera Sofie Anna (11) z prvního manželství s herečkou Jitkou Schneiderovou (43). Otec Alois Švehlík (herec, 77), sestry Tereza (48) a Andrea (39), bratranec Marcel Vašinka (herec, 62), švagr Martin Pechlát (herec, 42).
Co řekl o …:
… o ženách: „Mám rád jemné, křehké ženy v kombinaci s divokostí. Jako je Botticelliho Zrození Venuše. Křehkost je v pořádku, ale nesmí to být křehkost cukrové panenky. To napětí je krásný!“
… o rituálech: „Rituály by se neměly vytrácet. Vánoce. Narozeniny. Vyjadřují důležitost významné chvíle. Zaznamenáváme tím pro nás něco podstatného, silného, k čemu se člověk může vrátit. S dcerou Sofinkou mám spousty rituálů, které jsou pro mě zásadní. Mám pocit, že pak můžou fungovat jako stavební kameny, něco, o co se dcera může opřít, co bude formovat její vztah ke světu, na co nikdy nezapomene…“
… o otci: „Čím dál víc vidím v tátovi sám sebe. Pohyby, reakce. Možná je to tím, že jsem ho jako dítě zažil ve věku, ve kterém jsem teď sám. Dívám se na něj a vidím zase sebe, ale o pár let dál.“
… o strachu: „Každý druhý všední okamžik vyžaduje nějaký druh odvahy, nebo spíš schopnost nemít strach. Zkouším si uvědomit, že strach je jen výplodem naší mysli, že ve skutečnosti neexistuje, a to mi občas pomůže ho zdolat. Žít beze strachu je pro mě důležité.“
… o vzdělání: „Vzdělání považuji za jednu nejdůležitějších věcí, čím dál víc si to uvědomuji. Jsem velmi vděčný, že jsem se mohl dlouho věnovat jen studiu.“
… o popularitě: „Co si budeme namlouvat, jsem ješitný chlap, takže mi to lichotí, a zároveň plachý, takže mě to uvádí do rozpaků!“
Text: Helena Leitlová
foto: ČT, ČSFD, Herminapress
Komentáře