Dáma, se kterou se život nemazlil, dovede lakonicky a s nadhledem komentovat svůj příběh i dění kolem. Výborná herečka, pejskařka a hlavně babička, s níž je, jak sama říká, „spíš sranda, než aby pekla buchty“.

Narodila se na podzim roku 1945. Její maminka, knihovnice, byla za války totálně nasazená v Německu a tam se seznámila s francouzským válečným zajatcem… Po osvobození se každý z nich vrátil domů, a tak Dana otce nikdy nepoznala.

Jako malá žila u prarodičů v Českém středohoří, nedaleko Litoměřic. Maminka za ní jezdila o víkendech a za čas si ji vzala k sobě do Prahy.

Zasáhla náhoda

K hraní se dostala nečekaně. Měla před maturitou a nevěděla, kam dál, když zahlédla v televizi pořad o divadle Disk, v němž vystupovali studenti divadelní fakulty. Do té doby prý nevěděla, že něco takového existuje.

Dívala se a říkala si, že by ji to možná bavilo. Její třídní profesor ji nasměroval do dramatického kroužku, a když se přihlásila ke zkouškám na DAMU, hned napoprvé ji vzali. Jednou vzpomínala, že to pro ni nebylo snadné:

„Byla jsem tam nejmladší, díky různým školským reformám jsem maturovala, když mi ještě nebylo sedmnáct. Byla jsem taková ta holčička s bílým límečkem a spončičkou.“

Našla angažmá i manžela

Měla to štěstí, že po škole nemusela tzv. na oblast, ale rovnou získala angažmá v Praze, v Městských divadlech pražských, která tehdy zahrnovala Divadlo ABC, Komorní divadlo a Divadlo Komedie.

A právě v posledně jmenované scéně se setkala na jevišti se svým budoucím mužem Vlastimilem Haškem. „Byla jsem hrozně neposedná, chtěla jsem hodně poznat, vidět. Na vdavky a založení rodiny jsem vůbec nepomýšlela.

Tehdy to byla moje úplně první role, hráli jsme tam milenecký pár. Začal o mě pečovat, až z toho byl vztah a dítě na cestě…“ V roce 1967 se za Vlastimila Haška provdala. Přes věkový rozdíl více než sedmnácti let si rozuměli.

Vzpomíná na něj, že ji vlastně vychovával, ochraňoval před nástrahami světa, staral se o ni, radil jí, co má číst, říkat, jak se oblékat. Narodili se jim dva synové, Jiří a Daniel.

Díky tomu, že s nimi v bytě na Malé Straně bydlela i manželova teta, mohla se Dana rychle vrátit do divadla. „Byla to vlastně naše chůva, kluci ji milovali. Jednou mi ale vyčetli, že normální maminka je večer doma a čte pohádky, ale já pořád chodím pryč.“

Přišla o nejbližší…

Osud zasáhl v roce 1992. Nejprve paní Daně zemřel na infarkt manžel Vlastimil, nebylo mu ještě ani 64 let, a zanedlouho si vzal život i jejich starší, pětadvacetiletý syn Jiří… Dlouho trpěla výčitkami svědomí, že to byla její vina.

Člověk musí přijít na to, že to, co se stalo, nemohl nijak změnit, přiznat si to, odpustit sobě i jemu. Samozřejmě vám do konce života bude scházet, jde o to se s tou věčnou jizvou znovu naučit žít.

Jako se to naučí lidé třeba po amputaci nohy.“ Po synovi zůstala paní Daně vnučka Josefína. Ta se sice se svou matkou, přestěhovala do Rakouska, ale s babičkou si stále báječně rozumí. Vzdálenost je prý vůbec neodcizila.

Tráví společně prakticky všechny prázdniny a pravidelně se vídají. Od mladšího syna má navíc vnoučka Honzu. K tomu dodává: „Nejsem typická babička – se mnou je spíš sranda, než že bych pekla buchty.“

U plotny čas netráví

„K vaření nemám moc dobrý poměr. K jídlu ano, jím moc ráda, ale vaření je pro mě ztráta času, nebaví mě. To si radši čtu nebo spím. Dělám jednoduchá a rychlá jídla.“ To manžel paní Dany prý býval veliký gurmán a kuchař.

Prý to měli doma rozdělené – on dělal všelijaká dobrá masíčka a omáčky a polévky a ona vařila taková ta bezpohlavní jídla, jako ovocné knedlíky, lívance, bramborové šišky,… Musela a dětem to chutnalo.

Do mého života patří psi

Život bez pejska si prý nedovede představit. Nyní s ní sdílí dobré i zlé už víc než třináct let Máňa, malá černobílá směska. „Bez zvířat nemůžu žít. Máňa je už můj sedmý pes. Je to čistokrevná vořešice.

Původně si ji vybrala vnučka, ale nakonec odjela bez ní, a tak jsem si to štěně vzala já.“ Máňa je filmová star. Už před lety hrála se svou paničkou v seriálu Ordinace v růžové zahradě a dnes si s ní občas zahraje v Ulici.

Herečka ji bere většinou s sebou i do divadla. Spí v šatně, ale jakmile slyší závěrečný silný potlesk, už ví, že se jde domů. Na dlouhé procházky na Petřín prý spolu chodí za každého počasí a v kteroukoliv denní dobu.

„Nejraději ale mám Malou Stranu, Petřín a všechny tyhle oblasti ráno, kdy všichni turisti spí. Po ulicích chodí jen málo lidí a všude panuje příjemné, krásné ticho.“

S babičkou chodila na čundr

Dana Syslová je také chatařka. Má chatu v Pikovicích na Sázavě. Ale pěstuje tam prý jen petrželku a pažitku v květináčích, v lesní půdě nic pořádného neroste. Hlavně má ale i dnes ráda pohyb. Cvičí, plave a především chodí.

Prý klidně deset, patnáct kilometrů za den. To podědila. Babička ji už jako malou brala s sebou na toulky. „Když po ránu viděla modré nebe, namazala chleby a řekla: ,Dědku, tady máš polívku a buchty a my s Daničkou vyrážíme na čundr.

Chodily jsme z Litoměřic až do Ústí!´“ Nabízí se otázka, jak tahle vitální dáma, která hraje ve čtyřech divadlech a v nekonečném televizním seriálu, odpočívá. „Na únavu jsou postel a procházka. Lehnu si třeba odpoledne, klidně spím dvě tři hodiny.

A nebo se naopak seberu a vyjedu za Prahu, koukám na mraky a všechno rozchodím.“ Když má volno, tak čte knížky, věnuje se své fence, a nebo sedne do vozu a jede za dětmi, které žijí mimo Prahu.

„Mám toho opravdu hodně, ale zatím se mi nechce pracovní tempo brzdit. Dokud jsem ještě při síle a energii.“

Dana Syslová (71) ve zkratce

Narodila se 11. 11. 1945 v Praze.

1962 maturovala.

1966 absolvovala DAMU.

1966-1994 angažmá v Městských divadlech pražských, kde nyní hostuje.

Filmy: např. Délka polibku devadesát (1965), Kráska a zvíře (1971), Fotbalová odysea (1981), Bota jménem Melichar (1983), Duch soudce Pauknera (1983), Poupata (2011), Piknik (2014).

Seriály: např. My holky z městečka (1985), Ordinace v růžové zahradě (2005), Ulice (2005).

Dabing: Jejím hlasem mluví česky většinou Helen Mirren, často i Susan Sarandon, Eileen Atkins, Vanessa Redgrave a mnohé další.

Rozhlas: např. seriál Život je pes.

Ocenění: Cena Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon v dabingu (2006) a za celoživotní mistrovství v dabingu (2014).

Rodina: syn Daniel, vnoučata Josefína a Jan.

Co řekla o …

… o nemoci: „Celý život jsem byla zdravá, žádné chřipky ani horečky, prostě taková holka krev a mlíko. A pak mě před lety potkala rakovina. Naštěstí je ale ve mně asi něco zdravého venkovského, a proto jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych mohla umřít. Prostě mi to připadalo jen jako blbé období života, které musím vydržet.“

… o seriálech: „Když se mi role líbí, neodmítám. Je to velké cvičení paměti a pohotovosti.“

… o případném partnerovi: „Pochybuju, že bych potkala někoho, kvůli komu bych byla ochotná zříct se své svobody. Docela si užívám, že už nemusím být tolerantní, chápavá, přizpůsobivá.“

… o sobě: „Nejsem moc stresový typ, spíš bývám občas vzteklá a netrpělivá. Někdy ale trpím na melancholické hluboké smutky, které pramení z mé podstaty. V takovou chvíli chci být sama a s nikým nemluvit. Ale naštěstí to zase za nějakou dobu přejde.“

… o práci: „Mám jí hodně, každý mě chválí, ale stále v sobě cítím rezervy. Kdyby přišla správná role, správný režisér, mohla bych udělat mnohem víc. Cítím, že to v sobě pořád mám. Kdyby mě něco takového potkalo, bylo by to štěstí…“

… o životě: „Mě už potkalo tolik ošklivých věcí… Díky tomu už se nerozčiluji nad nějakými prkotinami a vše řeším s nadhledem.

Vím, že tady mám vymezený jen nějaký čas, a snažím se ho proto užívat tak, abych byla co nejvíc spokojená, šťastná a obklopená svými milými.“

Text: Helena Leitlová; foto: Nextfoto, Herminapress