V „civilu“ mluvívá tak potichu, že je sotva slyšet. Zato na jevišti Národního divadla je nepřeslechnutelný a nepřehlédnutelný. Kdysi chtěl být mimem. Pohybové divadlo miluje dodnes, stal se však báječným činohercem. A když má volno, hraje a zpívá s kapelou!

„Jsem takový, jaký jsem, takový jsem vyrostl. Mám klapaté uši a jsem hubený. Ale nic si neodpírám. Jím maso a raduju se ze života,“ prozradil na sebe jednou. Fakt je, že je o herci Vladimíru Javorském známo, že svůj vzhled moc neřeší.

„Nechodím k holiči. Poslední léta mě stříhají akorát filmaři, tak, jak potřebují. A tak jsem někdy nakrátko a jindy ne, někdy mám vousy dlouhé, někdy kratší. Podle toho, zda a co zrovna točím. Prostě to tak roste…

Ostravské dětství

Pochází z Ostravy-Zábřehu, kde vyrostl v běžném panelákovém bytě. „Vybavuje se mi dvorek mezi domy, obklopený spoustou javorů a asfaltové hřiště. V zimě je stačilo polít vodou a bylo z něj kluziště.

Přes léto vzít plechovku s emailem a namalovat na něm bílé čáry.“ Hrál fotbal, ping-pong, zpíval ve sboru, v létě jezdil na tábory. Je jedináček, ale protože maminka byla ze čtyř dětí a tatínek ze tří, bývala rodinných setkání spousta.

„Po rodičích jsem napůl Lach a napůl Slezan.“ To, že se stihl naučit i pět světových jazyků, vysvětluje velmi prostě: „Doma jsme poslouchali polskou televizi, tak jsem se naučil polsky.

A protože cizí filmy vysílali tak, že to celé četl jeden člověk a pod ním byl slyšet originál, pochytil jsem angličtinu. Pak jsem se dostal na školu s rozšířeným vyučováním jazyků, kde jsem měl němčinu. Do toho povinná ruština. A na gymnáziu jsem si přibral francouzštinu.“ Jednoduché.

Může za to Bolek!

Původně chtěl být geolog. Nebo zlatník. Líbily se mu drahé kameny, polodrahokamy, mamince spravoval roztržené řetízky.

„Představoval jsem si, že budu jezdit po tehdejším socialisticko-otevřeném světě a sbírat kameny.“ Pro hezký kámen se prý rád shýbne dodnes. Během gymnázia ho ale chytlo pohybové divadlo, pantomima – ovlivnila ho hlavně představení Bolka Polívky.

Ještě vystudoval první ročník pedagogické fakulty, ale pak už zamířil na Janáčkovu akademii v Brně. Tam se věnoval herectví i pantomimě, zúčastnil se také kurzu, který vedl slavný mim Ladislav Fialka.

„Pohyb mě odjakživa bavil a moje tělo ho má rádo.“ Za to, že nakonec vyhrála činohra, prý může režisér Karel Kachyňa, který Javorskému, tehdy studujícímu druhý ročník JAMU, dal roli Seppa v seriálu Vlak dětství a naděje. „Já šel k divadlu s tím, že budu mim.

Nechtěl jsem být herec. Jenže život mě stáhl jinam.“

Od „Špagátu“ po Národní

Po škole začal v Divadle na provázku v Brně: „Na Špagátě to byla velká škola!“ V té době si zahrál i ve Francii: „Do divadla přišla nabídka na stáž a pak se z toho vyklubala nabídka na práci.

Byl jsem najat na roli v představení, s nímž divadelní společnost jezdila od města k městu. Kamiony, karavany, veliký stan.“ Vedle fůry nových zkušeností si také značně vylepšil svou francouzštinu. Pak hrál v pražském Činoherním klubu:

„Byl jsem tam šťastný, ale pak se změnily okolnosti…“ A tak šel za divadlem do Národního. Říká, že hraní na velkém jevišti je řemeslo, kterého se člověk musí dobrat tím, že tam zkrátka nějakou dobu je.

Kdysi z hlediště obdivoval pány Hrušínského, Kemra – byli daleko, ale přitom dokázali dělat věci tak intimní, že měl pocit, že je od nich kousíček. „Člověk se učí každou inscenací…“

Kyslík, vágusové i Burian

Ačkoli vytvořil spoustu skvělých postav, pro mnoho diváků je pořád Kyslík. Vojín Ctibor Voříšek alias Kyslík ze seriálu Chlapci a chlapi. Plachý opravář televizorů, který si vyslouží tuto přezdívku kvůli své špatné fyzičce.

Tahle role se stala Javorského nálepkou. „Byla doba, kdy jsem se tím trápil, bylo mi to nepříjemné, ale pak jsem okoral.“ Ke své lásce pantomimě se dostal při natáčení výborného seriálu Největší z Pierotů.

Ztvárnil francouzsko-českého mima Jeana Kašpara Deburau. Často dostává i role osob na okraji, hrál bezdomovce, patologické hráče… Za jednu takovou má i Českého lva – hrál Jardu ve filmu Poupata. „To byl jeden z mých vágusů.

Role outsiderů mi nevadí, spíš naopak.“ Jaké je to získat Českého lva? „Jako když držíte v ruce křišťálovou vázu. Je to kus skla. Ruce cítí něco jiného, mozek cítí něco jiného a srdce cítí něco jiného. Pro mne osobně to znamená, že jsem dosáhl uznání.

Ne, že bych o ně zoufale usiloval, ale dostalo se mi ho.“ Před nedávnem si Vladimír Javorský zahrál v seriálu Bohéma i Vlastu Buriana!

„Když koukáte ve filmu na toho génia, tak si můžete tak maximálně vytyčit azimut, že takhle nějak to vede k tomu Burianovi… Ale on je o celé vesmíry dál. Jestli to k tomu Burianovi skutečně vedlo, tak za to jsem vděčen.“

Já nic, já, muzikant!

Jako malý prý chtěl hrát na bicí, ale ty byly drahé a navíc by sousedé v paneláku nejspíš byli proti. Naopak klavír, na který se učil, ho neoslovil: „Tak jsem z něho utekl.“ Jak už řečeno, zpíval ve sboru, na gymnáziu byl členem studentské kapely.

A dnes? Když má čas, zpívá a hraje na saxofon, na ukulele a nebo na co je právě třeba v kapele karikaturisty Miroslava Kemela. „Vladimír je naprosto vytížený a úžasný herec a my si moc vážíme toho, když si na nás najde čas.

Myslím si, že když to jde, tak si ho rád udělá, protože on je výborný muzikant. A také výborný zpěvák,“ zdůraznil v jednom rozhovoru kapelník Miroslav Kemel.

Relaxace na greenu

Vladimír Javorský má odjakživa rád přírodu, a tak odpočívá, samozřejmě vedle muziky, při turistických procházkách a také velmi rád hraje golf. „Golf mi jde, jak si zasloužím,“ popsal nedávno stručně svou hráčskou úroveň. A dodal: „Pro mě je to útěk od věčného přemýšlení k tělu.“