S jeho jménem bývají spojovány přídomky brilantní, charismatický, nezaměnitelný, jedinečný. Ale také ostýchavý, samotářský. I díky svému podmanivému hlasu působí jeden z nejlepších herců své generace jako gentleman z dob minulých.

Rodiče Viktora Preisse se sblížili na sklonku 2. světové války, během Pražského povstání, ale jejich následné manželství dlouho nevydrželo.

Rozvedli se, a protože se nedokázali domluvit na péči o malého Viktora, dali ho na nějaký čas do dětského domova, což muselo být pro chlapce mimořádně kruté a stresující… Později žil s maminkou, která se znovu provdala.

„Matka byla hereckým samoukem, začínala na estrádách s Dr. Pixou, v 60. letech jezdila se zájezdovým Vesnickým divadlem, až se dostala do činohry Národního divadla.“

První honorář

Dětství prožil Viktor v pražském Karlíně, na gymnázium pak chodil v Říčanech.

„Ve škole mi šlo nejlépe šaškování a nejhůř matika a technické předměty.“ Byl umělecky nadaný – rád kreslil – ostatně dědeček byl malíř – zpíval, chodil do dramatického kroužku. „Asi v šesti letech jsem byl s matkou při živém televizním vysílání.

Vystrčili mě na jeviště, měl jsem jen přeběhnout scénu a říct nějakou jednoduchou větu. Měl jsem takovou trému, že jsem jen něco zažvatlal. Ale dali mi 50 korun a máma mi koupila nové křusky – kožené okované botky.“

Může za to kamarád

Později sice hrál ochotnické divadlo, ale prostředí divadla jako takové ho nezajímalo. „Vůbec jsem nevěděl, co to obnáší.“ Když se pak měl rozhodnout, čím by chtěl být, dlouho nevěděl.

„Vymýšlel jsem romantické voloviny, například jsem chtěl být lesníkem. Přišlo to až před maturitou.“ Divadlo mu náhle zavonělo a výrazný podíl na tom měl jeho o pár let starší kamarád Miroslav Masopust, také Říčaňák.

„Míťa už na DAMU studoval a mě také přihlásil. Kupodivu jsem se tam dostal.“

Začalo to u zubaře

Na přijímací zkoušky si Viktor připravil úryvek představení, v němž tehdy exceloval Václav Voska. „Bylo to příšerné, už proto, že jsem hrozný trémista, navíc jsem měl velké problémy s dikcí.

Paní profesorka Fabiánová mi u zkoušek řekla, že si mám dát dohromady chrup, abych měl dobrou výslovnost. To byla podmínka, za které mě přijmou.“ Dentista pravděpodobně odvedl dobrou práci, protože Viktor Preiss byl ke studiu přijat.

Jeho učiteli byli režisér Palouš, herec Ota Sklenčka a také již zmíněná dáma, krásná, aristokratická herečka, paní Vlasta Fabiánová.

„Na paní profesorku rád vzpomínám, protože se o nás velmi starala a my jsme ji milovali.“ Mimochodem – uplynulo „pár“ let a i Viktor Preiss na DAMU učil.

Mezi jeho vzpomínající studenty a milující studentky patří například Kateřina Brožová, Bára Munzarová, Sabina Remundová, Ondřej Sokol nebo Saša Rašilov.

Jsou školní láska

Potkali se už na divadelní fakultě a prý to byla láska na první pohled. Jeho půvabná budoucí žena Jana byla žačkou profesora Miloše Nedbala. „Když jsem na ni čekával, zle se na mě obořil: Co tady furt děláš? Co mi lezeš do ročníku?

Asi žárlil…“ Vzali se ještě za studií, žijí v Praze a mají klidné manželství bez afér a skandálů. Parkrát si měli role manželů také zahrát, ale s tím režiséři moc nepochodili.

„Měla jsem pocit, že nám diváci prostřednictvím rolí nakukují do soukromí,“ vysvětlovala to jednou v rozhovoru paní Jana.

Jen dvě divadelní štace

Hned po škole nastoupil Viktor Preiss do Městských divadel pražských a zůstal 14 let. Pak odešel na Vinohrady a tam je pilířem souboru dosud. „Já si na divadle velmi zakládám.

Mám pocit, že je to pro herce priorita a že filmy a televize jsou jen doplňkové sporty.“ Navíc se dodnes nesmířil s tím, že se u filmu čeká. „Chci, aby mé postavy dávaly smysl a aby dávaly něco i mně. Nechci, aby mi jen odebraly energii.

Musím říct, že čím dál víc spoléhám na instinkt. Nikdy jsem po žádné roli netoužil, vždycky to ke mně přišlo.

Měl jsem štěstí…“ Dnes už si Viktor Preiss nebere tolik závazků jako dřív, chce mít čas se na každou jednotlivou práci soustředit a nerozmělňovat pozornost. „Snažím se sám sebe překvapovat v každém úkolu.

Nelítám po kšeftech, jsem radši s tou jednou věcí a tím jsem se po tom docela uspěchaném životě dostal také k sobě a k tomu, co chci a co nechci. Chtěl bych, aby to tak zůstalo. A chtěl bych, aby se tenhle věk zastavil, protože není úplně hloupý.“

Motorka je na odpočinku

Ač by to leckdo nečekal, i tak seriózní pán, jako je Viktor Preiss, před lety propadl kouzlu dvou rychlých kol. „Na motorce jsem jezdil hodně, ale nyní už mám strach. Synové jezdí i za mě…“ Jak tedy Mistr relaxuje?

„Rozhodně nemůžu říct, že relaxuji prací. Pro mě je odpočinek lehnout si a opravdu nedělat nic.“

Viktor Preiss (67) ve zkratce:

Narodil se 13. března 1947 v Praze.

1965 – maturoval na gymnáziu v Říčanech.

1969 – absolvoval na DAMU.

1969–1983 – Městská divadla pražská

1983–dosud – Divadlo na Vinohradech

Filmy: např. Milenci v roce jedna (1973), Andělské oči (1994), Tmavomodrý svět (2000), Anglické jahody (2008).

Seriály: např. Nemocnice na kraji města (1977), Panoptikum města pražského (1986), Četnické humoresky (1997).

Dabing: Jeho hlasem mluvili např. Robin Williams, Paul Eddington nebo Willy Fog.

Ocenění: např. v r. 1995 Cena Fr. Filipovského za dabing, 1998 Cena TýTý pro nejoblíbenějšího televizního herce a vítězství v rozhlasové anketě Neviditelný herec.

Moderování: např. rozhl. pořad Báječný svět, telev. pořad Praha, město věží.

Rodina: matka Jindřiška Gabriela Preissová (87, herečka); manželka Jana Preissová (42 ???, herečka a pedagožka); synové Martin (41, herec) a Jan (36, grafik); vnoučata (od Martina): Viktorka (16), Matouš (5) a Šimon (3).

Nazpíval několik CD.

Kreslí, ilustroval několik knížek, začal s litografiemi.

Co řekl o …

… o hraní: „Moje ctižádost je, aby podíl srdce a techniky byl při hraní v rovnováze.“

… o odpovědnosti: „Když si za něčím nestojím, nejsem si jistý, mám pocit, že jsem tomu zůstal něco dlužen, tak se ,kramfleky viklaj‘.“

… o lásce: „Láska nám všem dává energii, drží nás nad vodou a bez ní by všechno naše snažení na tomto světě nedávalo smysl. Bez lásky bychom nic neznamenali. Ať jde o lásku otcovskou, dědečkovskou, partnerskou nebo hereckou…“

… o legraci: „Já mám strašně rád srandu. Všichni mě zařazují do solidní figury, ale já solidní vlastně vůbec nejsem. Ale mám rád, když se lidi smějí, ne vysmívají.“

Text: Helena Leitlová; foto: čtk, Divadlo na Vinohradech (Viktor Kronbauer, Martin Poš), Bontonfilm