Vojín Dubálek ve filmu Tobruk. Jiří Palach v Hořícím keři. Petr Anděl v Případech 1. oddělení. Znělý, zapamatovatelný hlas, ostře řezané rysy a sportovní figura – předpoklady pro sebevědomou hereckou hvězdu. Přesto je plachý a až přehnaně sebekritický…

„Já jsem byl jako malý asi hrozně hodný. Byl jsem krásné blonďaté dítě s malým nosem. Bavilo mě to ve škole, měl jsem hrozně rád sloh, psal jsem si povídky. Chodil jsem do hudebky, do sboru.

K hudbě jsem inklinoval od dětství, hlavně díky dědovi, který je skvělý muzikant.

Byl truhlář, ale hrál na klarinet a saxofon, vystupoval v lázeňských big bandech, měl i svoji kapelu.“ Petr se v lidušce učil hrát nejprve na zobcovou a pak i na příčnou flétnu, sám se pak naučil na saxofon, na který hraje i dnes v některých představeních.

Doba předherecká

„Jsem – kromě dědy – z naprosto neumělecké rodiny. Maminka dělala ve fabrice, táta měl pojízdnou prodejnu, projížděl malé vesnice v Jizerských horách.

Jako malý kluk jsem s ním občas jezdil a připadal jsem si hrozně důležitý.“ Petr Stach o sobě říká, že býval třídním šaškem: „Za to jsem skrýval nesmělost.

Spousta herců jsou strašně stydliví lidé…“ Po devítce uvažoval o herectví, ale všichni okolo ho prý od toho zrazovali. „Ať neblázním! Co si o sobě myslím?!“ A tak šel na učňák a vyučil se číšníkem.

Představoval si, že bude kasírovat, že bude pracovat někde na horách, ve smokingu… „Dva roky jsem pak dělal v jedné restauraci u nás v Jablonci. Byl jsem číšníkem z nutnosti! To bylo na počátku devadesátých let, v době rychlokvašených podnikatelů. Hrozné typy!“

Doba studentská

Po vojně při číšnictví absolvoval nástavbu s maturitou a pak už mu nic nebránilo v tom přihlásit se k přijímacím zkouškám na DAMU. „Na ty jsem se připravoval úplně sám!

Řekl jsem si, že to musím zkusit, abych si to jednou nevyčítal.“ Mimochodem – úplně bez herecké praxe prý nebyl: „Na vojně jsem si přivydělával. No, přivydělával… Prostě jsem za panáky zpíval v hospodě Gotta. Nejoblíbenější byla:

Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš.“ Na divadelní akademii ho vzali, byl v ročníku, který vedl Ivan Rajmont, a další léta pak studoval loutkové a alternativní herectví. „Třeba marionety, to je hrozná dřina. Jsou veliké, každá ta loutka dovede něco jiného…“

Doba herecká

Po absolutoriu šel hrát do Divadla Minor, které od roku 1991 neslo název Minor – Divadlo herce a loutky. Synové režiséra Miloše Formana Matěj a Petr tam právě inscenovali Klapzubovu jedenáctku.

„Padli jsme si do noty, a když později s otcem připravovali pro Národní divadlo Dobře placenou procházku, vzpomněli si na mě a nabídli mi postavu Uliho.“ Petr Stach v jednom rozhovoru přiznal, že měl z Miloše Formana velké obavy:

„On dělal s velkými světovými herci, a co já tady, takovej šmírák…“ Obavy se ale rychle rozptýlily. „Miloš Forman byl nesmírně přátelský, žádný zadumaný intelektuál. Rozhodně nechodil kolem horké kaše. Při zkouškách klidně řekl:

S tímhle běž do pr…., na tohle se nebudu koukat! Tak jsem zamakal, zkusil to jinak a on hned: No, vidíš, že to jde, Stachu. Dobrý!“ Opravdu dobrý – v Minoru hraje Petr Stach dodnes.

První byl vojín Dubálek

První filmovou zkušeností byl pro Petra Stacha Tobruk – a že to byla nějaká maturita! Natáčení filmu režiséra Václava Marhoula, filmu o lidské statečnosti, filmu věnovaného československým vojákům bojujícím za 2. sv.

války v Africe, bylo pro všechny herce mimořádně fyzicky náročné.

Petr, který byl vojínem Dubálkem, během natáčení spolu s dalšími kolegy okusil nejprve ve výcvikovém středisku ve Vyškově a pak v tuniském písku a tuniské výhni život, jejž žili před lety vojáci skuteční, a nejen on si sáhl téměř na samé dno fyzických a mentálních sil.

Pravdivým bratrem Jana…

Před několika lety rozvlnil poklidnou hladinu české filmové scény snímek Hořící keř, snímek polské režisérky Agnieszky Holland.

Film o sebeupálení 20letého studenta Jana Palacha v roce 1969 a o tom, co následovalo. Petr Stach získal v konkurzu roli Palachova bratra Jiřího a popasoval se s ní skvěle – byl nominován na Českého lva v kategorii hlavní herec.

Tu cenu sice nedostal, ale jeho hereckému sebevědomí to nepochybně prospělo. „Když máte hrát někoho, kdo ještě žije a jehož životní příběh navíc nebyl žádná veselice, tak k tomu přistupujete se zvláštní zodpovědností.

Zároveň ale nelze být příliš sentimentální. S panem Jiřím Palachem jsem se nesetkal. A vlastně jsem ani nechtěl, protože kdybych s ním navázal nějaký osobní vztah, tak by to bylo určitě ještě těžší.“

Operativec Anděl

Mimořádnou příležitostí nedávné doby byla pro Petra Stacha práce na Případech 1. oddělení, kde byl členem vyšetřovacího týmu pražské kriminálky Petrem Andělem. „Pro mě to bylo setkání s mnoha profesionály a skutečnými mistry, a to nejen z branže umělecké, ale i policejní.

Byla to pro mě příležitost se hodně učit a koukat zkušeným kolegům pod ruku. Jsem rád, že byl seriál tak divácky úspěšný a za to patří dík všem, kdo se na něm podíleli. Všem lidem před kamerou i za ní.“ Nedávno vzpomínal, jak mu Případy zpříjemnily život:

„Kupoval jsem si zmrzlinu, a když jsem chtěl platit, tak na mě paní prodavačka spiklenecky mrkla a řekla: To nechte bejt, určitě zase někam spěcháte vyšetřovat.“

Petr Stach ve zkratce

Narodil se 29. června 1974 v Jablonci nad Nisou

Od r. 1999 hraje stále v Divadle Minor

2001 absolvoval na DAMU, alternativní a loutkové divadlo

Hrál také v Rokoku, v Národním divadle, v Divadle Semafor

Nyní v Divadle Ungelt, ve Studiu DVA, v Divadle na Fidlovačce, v Divadle Palace a také na Letních shakespearovských slavnostech

Filmy: např. Tobruk (2008), Lidice (2011), Hořící keř (2013), Příběh kmotra (2013), Nejlepší přítel (2017), Balada o pilotovi (2018)

Seriály: např. Bazén (2005), Případy 1. oddělení (2014), Labyrint (2015), Single Lady (2017), Bohéma (2017), Život a doba soudce A. K. (2017)

Animovaný film: např. Vánoční svatba sněhuláka Karla (2017)

Často jezdí na kole, i po Praze „do práce“.

Co řekl o…

… o rozhovorech: „Při rozhovorech na mě jde úzkost. To je hrozný! V roli se člověk naučí text, ale tohle… Třeba se provalí, že jsem úplně blbej. Nemám pocit, že bych měl co říct národu.“

… o úspěšných lidech: „Vždycky se snažím zjistit, jestli vědí něco zásadního, něco, co já nevím. Snažím se přijít na to, co jim dává tu sílu, že jsou tak dobrý. A většinou přijdu na to, že jsou to lidi jako jiní, ale důvěra v sebe sama je silnější. Když mají nápad, tak jsou o něm přesvědčeni a nepochybují.“

… o policistech: „Policajtem bych být nechtěl, musí to být psychicky strašně náročná práce, pořád se hrabete v odporných věcech. Udržovat nějakou psychickou hygienu musí být hrozně těžké. K tomu musí být vlohy.“

… o sobě: „Jsem dost neurotický člověk úzkostného ladění, ale snažím se tomu čelit tím, že přijímám takové výzvy, jako byla role ve filmu Hořící keř. Vím o sobě, že umím být dost vzteklý a cholerický. Někdy je to vnitřní motor, a někdy je to na obtíž.

Naopak bych se pochválil za vytrvalost. Myslím si, že když se pro něco rozhodnu, umím být paličatý a jít si za tím.“

… o divadle: „V divadle je tím nejmagičtějším divák. Divák, který vám věří a společně přistupujete na tu hru na hlediště a jeviště. Je to pro mě další herecký kolega. A každé představení je jiné, i když se opakuje stejný text, stejné aranžmá.

Prostě všichni zúčastnění přináší nějakou svou energii, své emoce, a to všechno se potom smíchá a výsledek může být pokaždé trochu jiný.“

… ještě o sobě: „Nevypadám jako kluk z reklamy na spodní prádlo. Ale mně to nevadí. Kdybych byl krásnej, tak bych možná zase byl blbej.“

… o spokojenosti: „Jsem spokojený, když mě opustí ambice, když odejde ten pocit, že člověk něco musí, nebo by měl, to je pak hezký. To se daří třeba někde v lese… To si tam pak nevadím.“

… o životě: „Přál bych si pochopit smysl. A abych jednou umíral bez strachu ze smrti…“

Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, CSFD, ČT, Nova, HBO, Divadlo Minor, Divadlo na Fidlovačce