Cenu má jen to, co je opravdu perfektní. Co není dokonalé, jako by ani nebylo. Poznáváte se?

Nebojte se perfektnosti, stejně jí nikdy nedosáhnete, prohlásil známý malíř Salvátor Dalí. A měl pravdu, ať si to chceme nebo nechceme připustit. Dokonalost nikdy nikdo nedosáhne. Možná budete na chviličku dokonalí v jedné oblasti svého života.

Ale nikdy, a opravdu nikdy, nebudete dokonalí ve všem, v čem byste chtěli. Chvíle absolutní dokonalosti vás nikdy nepotká. Přesto se spousta žen rozhodne, že se za ní poženou hlava nehlava.

Příležitostí je dost

A možností, jak se uštvat, je dost. Je třeba být skvělou matkou (podle toho, jaká se z mateřství dělá věda, je to úkol na plný úvazek). Samozřejmě i bezchybnou manželkou/ milenkou/ přítelkyní. Být krásná, štíhlá a vysportovaná.

A samozřejmě úspěšná v práci a přitom mít doma uklizeno, aby se dalo jíst z podlahy, navařeno a napečeno, a pokud možno poctivě, žádné polotovary.

Nic není dost dobré

Jak se perfekcionismus v praxi projevuje? Pozornost perfekcionistky je zaměřená jako radar na to, aby odhalovala chyby a slabiny nejen svoje, ale i lidí v okolí (k jejich velké radosti, jak nám je jasné).

Odhalené chyby jsou perfektní příležitostí k tomu, aby odsoudila sama sebe nebo dotyčného nekňubu. Ani stoprocentně odevzdaná práce není důvod ke spokojenosti. Určitě se dala udělat líp. Netrpí žádné polehčující okolnosti. To je pro slabochy!

Nedostatek sebedůvěry

Co nás nutí být perfektní za každou cenu a nepolevit, ani když už padáme na ústa? I když by si to leckterá perfekcionistka nepřipustila, za jejím nutkáním k výkonům na jedničku s hvězdičkou se obvykle neskrývá nic jiného než nedostatek sebedůvěry.

Necítíme se „v pořádku“, máme pocit, jako bychom si nezasloužili lásku a uznání okolí. Je třeba si to zasloužit.

Aby nás měli rádi

Není proto divu, že se bojíme udělat sebemenší chybu, máme hrůzu, že v něčem selžeme. Provází nás všudypřítomný a často nepřiznaný strach, že nás lidi, na kterých nám záleží, odmítnou.

A nakonec máme i strach z vlastního úspěchu – co když už příště nedokážeme být nejlepší. Nikdy si nedovolíme být spokojení s tím, čeho jsme dosáhli. Vlastní chyby a nedokonalost nás dráždí k zuřivosti.

Problémy v práci

Perfekcionistka mívá často potíže v práci. Snaha odvést výkon bez jediné chybičky jí podtrhává nohy. Odevzdat dokončenou práci je pro ni martyrium. Ještě to není dost dobré. Ještě se musí tohle předělat a tamto doplnit.

A najednou je po termínu a ona nemá hotovo. Bylo by krásné, kdyby se mohla smířit s tím, že udělala, co je v jejích silách, a že to není perfektní, to nikomu nevadí, jenže to by byla slabost, ne?

Perfektní lidi jsou neoblíbení

Možná takového člověka znáte: je na první pohled úplně bez chybičky. Přijde se třeba ucházet o zaměstnání a všechny požadavky splní už mezi dveřmi.

Kultivovaný projev, na všechny otázky odpovídá bez zaváhání a perfektně, dokonale oblečená, nikde ani smítko, vlasy jako by zrovna odešla od špičkové kadeřnice, příjemný hlas a životopis bez jediné chybičky, prostě paní Dokonalá.

Jen když vyjde ze dveří, místo nadšení ve vás zanechá takový nepopsatelný pocit nevole – ta osoba je nějak kluzká. Domů bychom ji nechtěli.

Ideál je k vzteku

Je to tak. Skutečně „dokonalé“ lidi (to znamená lidi, kteří tak na ostatní působí) nikdo moc nemiluje. Jak je to možné? Jsme jen lidé, a když máme před očima ztělesněný ideál, jen nás to upozorňuje na všechny naše (možná smyšlené) nedostatky.

Nikdy nebudeme jako oni! (Díky Bohu, chtělo by se dodat). Nedostatky a chybičky z nás v očích ostatních dělají „normálního“ člověka, stejného, jako jsou oni. S někým takovým se dá vyjít, s ideálem rozhodně ne.

Dokonale neviditelní

I to se stává – lidi, kteří působí dokonale, nějakým záhadným způsobem nevnímáme tolik jako ty ostatní. Jsou nevýrazní, nezajímaví, zaměnitelní. Podívejte se třeba na titulní stránky časopisů – jedna univerzální krasavice vedle druhé.

A dokázali byste s jistotou tvrdit, že to není jedna a ta samá osoba, jen s jinak obarvenými vlasy? Nejspíš ne. V reálném životě je to stejné. Ideál je nudný, kdežto ten, kdo má nějakou zvláštnost, je originál.

Perfekcionismus ničí tělo

Nevěříte? Věčné napětí, ve kterém perfekcionistka žije, neustálý pocit, že se musí snažit víc, trvalý strach ze selhání a neúspěchu, stručně řečeno život pod neustávajícím tlakem si vybírá dřív nebo později svou daň. Nedá se tomu uniknout.

Mohou přijít úzkosti, nespavost, trvalá únava a ztráta radosti ze života, deprese, vyhoření, vztek, který buď vybouchne, nebo se nám „uloží“ někde v těle a objeví se v podobě nějakých tělesných obtíží.

Relaxace na sto procent

Asi vás napadlo, že perfekcionistka může do svého denního plánu zařadit něco, co jí pomůže odbourat stres. Jistěže může a možná to i udělá. A když už bude relaxovat (cvičit jógu, běhat…,), bude to chtít dělat pořádně. Odbytá relaxace je k ničemu!

Když běhám, tak začnu aspoň trénovat na půlmaraton! To by bylo, abych neudělala most ze stoje do tří týdnů! Jednou pedant, vždycky pedant. Tahle vlastnost se šíří na všechno, co dělá.

Ale co s tím?

Poznala jste se a chcete to změnit, nebo cítíte, že už vás dohání vyčerpání? Tlaku na výkon se zbavíte, až dokážete přijmout sama sebe takovou, jaká jste. Založit svou sebedůvěru na něčem jiném než na výkonu. Chce to dvě věci, jednu obtížnější než druhou:

přiznat si to a zapracovat na sobě. A nemusíte to dělat dokonale…