Charismatický, s výraznýma očima, přemýšlivý introvert. Vystudoval herectví a jadernou fyziku. Násilník Eliáš z Ulice, reportér z filmu Ztraceni v Mnichově nebo flegmatický ředitel hotelu ze seriálu Čtvrtá hvězda. Ale hlavně umělecký šéf, herec a režisér Dejvického divadla.

Jako místo narození má v občance Příbram, ale rané dětství prožil ve vesnici Stará Huť u Dobříše. Po třech letech se rodina stěhovala do Žatce, a když mu bylo 12, tak do Staré Boleslavi.

„Byli jsme furt někde venku, hráli hokej s tenisákem, jezdili na kole, objevovali okolí, stavěli bunkry u řeky… Rád jsem četl verneovky, mayovky. Jeden čas jsem hrál házenou, pak mě bavila astronomie, pak jsem dělal amatérské divadlo.

A tyhle dva póly ve mně začaly rezonovat, na jedné straně věda, fyzika, na druhé straně divadlo a muzicírování.“

Od hvězd na „matfyz“…

Na střední už dojížděl do Prahy, studoval Gymnázium Wilhelma Piecka:

„Tam jsme byli ve třídě posbíraní z celých Čech, lidi, které bavila matika a fyzika, takže dobrá společnost.“ Rád dalekohledem sledoval hvězdy, chodil do planetária, hltal pořad astrofyzika Jiřího Grygara Okna vesmíru dokořán, ale nakonec se při volbě oboru vysokoškolského studia rozhodl pro jadernou fyziku.

„Ony se ty mikrorozměry a makrorozměry někde potkávají, ta jedna fyzika ovlivňuje tu druhou…“

… a také k divadlu

Po dvou letech studia fyziky se na první pohled iracionálně přihlásil také ke zkouškám na herectví na DAMU. Unáhlené rozhodnutí to však nebylo. „Případný umělecký talent nemám přímo po rodičích, ale asi po dědečkovi Burešovi, kterého jsem bohužel nepoznal.

Ten byl v rámci vesnice Stará Huť svého času známý divadelní ochotník.“ Martin stál poprvé před publikem ve druhé třídě, v rámci hodiny češtiny hrál pašíka v Kocouru Mikešovi.

S kamarády si pak vymýšleli scénky inspirované Felixem Holzmannem nebo Šimkem a Sobotou. Bavily ho i filmy s Tomášem Holým. „Trochu jsem se do něj projektoval a taky jsem toužil točit.

Jak jsem slyšel slovo Barrandov, ucítil jsem vnitřní chvění.“ Ve Staré Boleslavi hrál ochotnické divadlo. „To jsem ale bral dlouho jen jako zábavu. Jsem spíš stydlivý a introvertní – dodnes.

Nejsem typ, který by se chtěl předvádět, na to jsem musel sám sebe hodně překročit.

A když jsem byl ve druhém ročníku na matfyzu, tak jsem cítil, že mi něco chybí, že mě ta fyzika úplně nenaplňuje a divadlo pořád přitahuje.“ A tak si podal přihlášku na DAMU. V přijímací komisi na jaře 1990 pak byli režisér Pistorius, herečtí mistři Preiss, Rösner – „… a ti mě kupodivu vzali!“

Studentem na druhou

Na podzim pak šel do 3. ročníku na matfyzu a do prvního na DAMU. „Opravdu jsem se nedokázal rozhodnout, jestli to nebo ono.

Tak jsem si řekl, že budu chodit na DAMU a ve volném čase se budu snažit s tou fyzikou nějak pokračovat a čas ukáže…“ Ukázal – Martin Myšička dokázal dokončit obojí!

A to už během studia herectví hostoval v pražských divadlech – ve Studiu Divadla Labyrint, v Divadle Na zábradlí, v Ypsilonce, dokonce v Národním!

„Analytické myšlení prohlubuje sebereflexi, takže i autocenzuru, a tím pádem trému, takže pro mne, hlavně zpočátku, byl můj ,fyzikální původʻ spíše brzdou. Časem se mi daří lépe vyvažovat, kdy zapojit hlavu a kdy ne. Je to, jako když dva tahají za pilu:

když se hlava a srdce shodnou, pěkně to jde, když ne, tak se to kousne. Líbí se mi, když jsou v umění emoce a rozum vyvážené.“

20 let v Dejvickém divadle

Z hostování ve Zlaté kapličce bylo po absolutoriu první angažmá. Jenže po třech letech ho přesvědčili Ivan Trojan s Lukášem Hlavicou, abych šel s nimi do rodícího se souboru Dejvického divadla.

„Jsem rád, že jsem se takhle rozhodl.“ Letos to bude 20 let. Od loňského ledna má navíc na této veleúspěšné pražské scéně hned tři funkce – kromě hraní a příležitostného režírování se stal i uměleckým šéfem.

„Nejsem typ, který by najednou bouchnul do stolu a začal poroučet. Měl bych být jakýmsi koordinátorem, člověkem, který spíše spojuje, než rozděluje.

S většinou kolegů se znám dvacet let a budu vycházet i z jejich názorů.“ Co mu dnes, po letech připomíná studia fyziky? „Už jsem téměř všechno zapomněl.

Ale v inscenaci Teremin Petra Zelenky mám jako hudební experimentátor přednášku o tom, jak zhudebnit burzovní zprávy, a do ní jsem propašoval Schrödingerovu rovnici, což je jeden z pilířů kvantové mechaniky. S tím mám úspěch.“

Místo angličtiny manželka

Martin Myšička je ženatý, s rodinou žije v domě v městečku kousek od Prahy. Svou ženu prý našel na jazykovém kurzu. Ona totiž angličtinu učí a on o sobě jednou řekl, že je chronický začátečník.

„Absolvoval jsem tehdy 4 lekce angličtiny – a pak už jsem se učil mnoho jiných věcí… A stále se učíme a žijeme spolu s mojí manželkou Bárou dodnes.“ Vyženil tehdy 8letou, dnes již dospělou, dceru Veroniku, spolu s manželkou mají nyní 16letou Marjánku.

A jak je na tom s angličtinou? To v jednom rozhovoru komentovala jeho paní: „Opravdu jsme měli jen ty čtyři hodiny… A jinou angličtinářku bych mu nedovolila.

Martin se samozřejmě tak nějak v případě nouze domluví, ale v tomhle směru jsem ho vážně neobohatila. Nicméně on na podobnou otázku odpovídá: Od své ženy jsem získal lekci života.“

Martin Myšička ve zkratce

Narodil se 9. března 1970 v Příbrami

Vystudoval subnukleární fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK

1995 absolvoval herectví na DAMU

1993–1998 angažmá v Národním divadle v Praze

Od 1998 je členem souboru Dejvického divadla v Praze, občasným režisérem, od loňska i uměleckým šéfem

Filmy: např. Občanský průkaz (2010), Ztraceni v Mnichově (2015), Přání k mání (2017)

Seriály: např. Ulice (2005), Čtvrtá hvězda (2014), Kosmo (2016), Trpaslík (2016), Dabing Street (2018)

Ocenění: např. Cena Alfréda Radoka – talent roku (1995, za absolventské představení Idiot na DAMU)

Rodina: s manželkou Barbarou (učitelka angličtiny a autorka knih o jídle a o víně) má dceru Marjánku a nevlastní Veroniku

Kde ho můžete vidět: www.i-divadlo.cz/profily/martin-mysicka

Co řekl o…

… o nespokojenosti: „Pořád mě něco zajímá, ale přitom mě stále pronásleduje jistá nespokojenost a pochybovačnost. Může to být velký motor i velký jed.

Ať se mi podaří cokoliv, pořád vidím, co by se dalo ještě zlepšovat, což mi brání naplno si užít to příjemné. Nejde jen o divadlo, ale třeba navštívím nějaké místo a už ve mně hlodá, kde jsem všude nebyl.“

… o relaxaci: „Volný čas rád trávím doma s rodinou. Ale také jsem rád sám. Něco si čtu, brnkám na piano, jdu si zaplavat, zaběhat, cvičím taj-či. Rád chodím po horách. Hodně pracuji na zahradě, fyzická práce mě uspokojuje.“

… o vědomí: „Přitahují mě otázky týkající se zkoumání mysli a různých stavů vědomí. A postupně jsem hledal cesty, jak se něco o tom dozvědět. Nejen z knih, nýbrž přímo, prožitkově.

Začalo to studiem herectví, pak jsem zkoušel holotropní dýchání a později jsem byl několikrát na čtrnáctidenním kurzu meditace vipassaná, tedy meditace vhledu. To jsou zkušenosti, které mne velmi ovlivnily.“

… o spiritualitě: „Vyrůstal jsem pod vlivem materialismu, což nám bylo, ať už přímo, nebo nepřímo vštěpováno od dětství nejen ve škole.

Ovšem sama věda, tedy fyzika, hlubším zkoumáním hmoty zjišťuje, že ta hmota není tak úplně hmotná, že energie a hmota jsou dvojí projev téhož. Že částice jsou zároveň vlny. A že se navíc vše řídí jakýmisi zákony, které postupně odhalujeme.

Jak třeba takový elektron ví, že je zrovna elektron a že má ty a ty vlastnosti? Co je to vědomí elektronu? Jsou to složité a fascinující otázky, na jejichž zkoumání už fyzika nestačí. Musel jsem prostě připustit, že je něco mezi nebem a zemí…“

… o rodině: „Nemám problém s tím, že pevný vztah a rodina přinášejí vedle příjemného zázemí i jistá omezení. A nemám pocit, že bych o něco přicházel.

Vazba a pevný vztah pro mě znamenají stabilitu, možnost budovat něco, co bych sám nezvládl, co mě jako jedince přesahuje. Vidím své pokračování v dětech, díky své ženě jsem uskutečnil mnoho věcí, na které bych sám neměl odvahu a sílu.“

… o ženách: „Já jsem dřív ženám hodně nadržoval, měl jsem pocit, že jsou dokonalejší. Teď už vím, že i ony mají své ego, že když říkají, že něco cítí, neznamená to nutně, že to je vždy objektivní pravda.

Jste zkrátka z masa a kostí jako my muži, jsme si rovni, každý přístup k životu má svá plus a minus, fungujeme komplementárně.“

… o hercích: „Pro herce je základní tzv. svatá trojice: hlava, srdíčko a – jak to říct slušně – přirození.“

Text: Helena Leitlová

Foto: Herminapress, ČT, CSFD, Dejvické divadlo