První film natočil před třiapadesáti lety a chlubívá se, že si tehdy coby malý špunt zahrál se samotným Oldřichem Novým. Dnes hrává nejčastěji drsné chlapíky, ale až takový tvrďák nejspíš ve skutečnosti není. Rád maluje, fotografuje, dokonce vydal sbírku básní…

Dětství prožil Marek Vašut v Praze na Novém Městě. Maminka tančila v Národním divadle a otec byl taneční teoretik. Ke kumštýřům patřil i dědeček, který byl animátorem a podílel se například na tvorbě některých večerníčků.

Právě on přivedl v polovině 60. let vnoučka na konkurz na roli ve filmu Káťa a krokodýl. Marek tam prý šel nerad a dával to jasně najevo. Režisérovi se ale údajně jeho sveřepý výraz líbil a roli mu svěřil.

Hercem být nechtěl…

Chodil na jazykovou základní školu v Ostrovní ulici, pak navštěvoval gymnázium Jana Nerudy. Když se před maturou rozhodoval, kam dál, herectví ho dlouho ani nenapadlo. „Do divadla jsem chodil, měl jsem ho rád, na gymplu byl divadelní soubor.

Navíc matka byla tanečnicí v baletu v Národním, všude se válely rekvizity, vonělo to tam zatuchlinou…“ Přesto uvažoval spíš o studiu jazyků. Také o exaktních vědách. „Ale na ty jsem, bohužel, neměl. A jít na filozofii?

To by znamenalo marxismus-leninismus. Na vojnu jsem nechtěl. No tak co?“

… ale nakonec se jím stal

Zvolil DAMU, prý jako cestu nejmenšího odporu. „Byla to volba hlavou, nikoli srdcem. Tam jsem mohl zúročit, co jsem měl rád: literaturu, divadlo, jazyky. A taky jsem si programově říkal, že řadový herec nemusí vstupovat do strany.

To pro mě tehdy bylo důležité.“ Vzali ho hned napoprvé. A to bylo štěstí, protože podruhé už by prý ke zkouškám nešel. V jednom rozhovoru vzpomínal, že se ke hraní zase tak moc přemlouvat nemusel: „Už na škole jsem dělal šaška třídy.

A s chutí. Nedělá mi potíže předvádět se. Tedy lépe řečeno – nedělalo. Teď už tu potřebu nemám, ale za honorář se přemůžu…“ Akademii absolvoval v roce 1983.

Spolužačka Marilyn

První angažmá získal v Národním divadle v Brně. Od r. 1985 pak byl členem činoherního souboru pražského Národního divadla. A hned, jak to bylo možné, začal usilovat o možnost studia v zahraničí, rozuměj: na Západě.

Podle svých slov mluvil málo anglicky a dobře francouzsky, a tak snil o cestě do Francie. Ale neměl peníze. „Jako sólista z Národního jsem si cestu nemohl hradit ani náhodou…“ A tak sháněl stipendium. „Chtěl jsem jet na vandr, na zkušenou.

I když mi už bylo třicet. Dřív to prostě nešlo.“ Stipendium získal díky Fulbrightovu programu a hned v prosinci 89 si podal žádost na ambasádě. A tam se ho zeptali: Máte jazykovou zkoušku? Ne? No, tak si vyberte univerzitu a začnete angličtinou. V r.

1990 odletěl, za měsíc a půl intenzivního studia angličtiny se mu podařilo požadovanou zkoušku složit a pak už se mohl přemístit do New Yorku. Další rok a půl pak studoval herectví na Divadelním institutu Leeho Strasberga.

V jednom televizním pořadu později s nadsázkou konstatoval: „Mými spolužáky byli například Marilyn Monroe, Paul Newman, Marlon Brando…“

„Jsem výkoňák!“

Od roku 1992 je hercem na volné noze. „Po Horníčkovi jsem byl druhý, kdo sám odešel z Národního.

Bylo to hezké období, ale raději jsem zvolil svobodu, kterou přináší film.“ Popularitu mu přinesla už pár let předtím, to si právě „kroutil“ vojnu, role mladého boxera Vildy Jakuba ve filmu Pěsti ve tmě.

„Byl jsem tlustej a boxovat jsem neuměl, tak jsem musel nejdřív běhat a trénovat.“ V Americe si během studia zahrál jen malou roli ve studentském filmu.

Do velkého amerického bijáku se dostal až později z Prahy, když světoví filmaři začali točit u nás. Zahrál si ve snímku Mission:

Impossible, v němž je hlavní hvězdou Tom Cruise, v České spojce se potkal s Anthonym Hopkinsem… Časem se stal se vyhledávaným představitelem drsných hochů. „Co také s tímhle ksichtem? Mám třeba za sebou už všechny ranky nacistický armády!

Já už jsem byl všechno!“ komentoval své role jednou. „Úplně mi vyhovuje, že jsem výkoňák. Nemám potřebu k něčemu se vyjadřovat, na rozdíl od tvůrců, kteří mají co říct, nebo si to aspoň myslí. Jsem ideální prázdná nádoba, do které můžou nalít svůj obsah.“

Když převáží marnost…

V roce 2002 se, pro mnohé diváky zničehonic, pokusil o sebevraždu. „Považuju to za uzavřenou kapitolu svého života. Nechybělo mi a nechybí vlastně nic.

Ale endogenní deprese, deprese bez sebemenších vnějších příčin, na tohle vůbec nedá… Intenzita všech těch pocitů marnosti je u každého jiná. V mém případě je už snesitelná, a to díky antidepresivům třetí generace, která poctivě užívám.“

Plánuje pořídit si parťáka

Koncem 90. let navštívil Tibet.

„Když jsem tam ve 4000 metrech seděl na kameni v absolutním tichu a samotě, dospěl jsem k tomu, že jsem ještě příliš spjat se světem hmoty, takže následoval pokorný návrat do společnosti konzumu.“ Jak už bylo uvedeno výše, maluje, fotografuje a také pořádá výstavy.

„Já to mám vždycky jen tehdy, když mě políbí múza. A pak deset let neudělám nic.“ Miluje knihy, v knihovně má poezii, beletrii, filozofickou i populárně-vědeckou literaturu. Dokonce napsal a vydal sbírku básní a nazval ji Humanet.

Rád jezdí na koni, chodí a leze po horách, i když je prý už podstatně opatrnější než dřív. Je zarytý starý mládenec, ale plánuje, že si „na stará kolena“ pořídí parťáka: „Až nebudu pořád někde cestovat a nepovedu kočovný herecký život, pořídím si psa.

Plemeno bude malé, pomeranian. Jak říkají Angličani: Chcete mít čisté ponožky a teplou večeři? Ožeňte se. Chcete mít bezpodmínečnou, krystalickou, věrnou a věčnou lásku? Pořiďte si psa. To dá rozum, že se mnou, s důchodcem, bude spát v posteli. Bude to nádherný!“

Foto: Herminapress, ČT, TV Nova, CSFD, Bontonfilm