V civilu plachý Moravák. Na jevišti gejzíry energie. Nedávno si zahrál v povedené znělce Karlovarského festivalu – pamatujete, jak na zápraží naštvaně drhl připálený hrnec? A bijáků natočil spoustu, nejen Oscarem ověnčené Ostře sledované vlaky nebo Žert.
Narodil se na Moravském Slovácku, ve Vracově u Kyjova, v katolické rodině, jako prostřední ze tří bratrů – dostali jména Antonín, Josef a Tomáš. Jako dítě v místním kostele sv. Vavřince ministroval. „Ve Vracově byly pro mě tři autority.
Rodiče, především přísný a důsledný otec. Učitelé. A pak to byli pan farář a pan kaplan.“ Josef musel doma už od mala pomáhat. „Mamička byla vážně nemocná, zdravou ji nepamatuju.
Ale zvládala chod domácnosti, to znamená i malé hospodáříčko, měli jsme krávu, drůbež, a samozřejmě také vařila a prala, zatímco tatíček vydělával peníze.“ Otec byl truhlář, ale pracoval na dráze, dotáhl to na výpravčího, a truhlařinou si přivydělával.
Proplakané dětství
Po mamince zdědil Josef Somr citlivost, plachost i nedostatek sebevědomí. „Jako kluk jsem se nad vším dojímal, proplakal jsem snad půlku svého dětství! A všeho jsem se bál.
Když jsem něco provedl a tatíček mě chtěl potrestat, tak dříve než došlo k trestu, já už jsem to měl odplakáno.“ Nejspíš má po ní i vztah ke kumštu, i když to si malý Jožka dlouho neuvědomoval.
Maminka totiž za mlada hrávala s ochotníky a prý také krásně zpívala. K ochotníkům se časem dal také on, ale bral to dlouho jen jako zábavu. Chtěl být strojvedoucím!
„Parní lokomotiva, to bylo něco, co mě fascinovalo!“ Jenže pak začal studovat na gymnáziu a ukázalo se, že mu některé předměty mírně řečeno nejdou… „Co se týče technických předmětů, byl jsem naprostý tupoň. Tím se chlubím, je to moje hanba.
Bavila mě čeština, latina a ruština. Ale možnost studovat je dál byla minimální. Kluk z Vracova na filozofické fakultě?“ Nevěděl, co by dělal, a tak po maturitě místo dalšího studia stloukal v místním družstvu bedničky na zeleninu. „A byl jsem spokojený…“
Hercem díky faráři!
Pak si ale jednou zajel s kamarádem na výlet do Brna. Když došli před dům s nápisem Janáčkova akademie múzických umění, kamarád zašel dovnitř. „Vyzvedl nějaké papíry a já je na místě vyplnil.
A za nějaký čas mě pozvali na zkoušky.“ Ty udělal a stal se studentem JAMU! „Když jsem to doma oznámil, zavládlo zoufalství. Mamička plakala, otec… Radši nemluvit.
Báli se, co si budou myslet sousedi.“ Obrátili se dokonce na matčina strýce faráře a spoléhali na to, že ten to synovi rozmluví. Strýček ale prohlásil, že být hercem, to je jako být farářem. „Řekl:
Jožka taky bude promlouvat k lidem a bude je nabádat, aby byli lepšími. A navrch mi dal stokorunu!“
Venkovan ve městě…
Josef Somr jednou vzpomínal, že odchodem z domova do Brna vlastně přišel o všechno, na čem mu tehdy záleželo. O kamarády, o dívku… „Byla to platonická láska. Řekla mi, že když půjdu studovat herectví, už mě nechce.
Hrál jsem ve Vracově také fotbal, házenou, ale ani tam už mě nechtěli. Dokonce i kantoři, kteří vedli ochotníky, mi říkali: No Jožko, divadlo jako zaměstnání? To přece nemyslíš vážně!“ Zpětně připouští, že byl opravdový venkovan.
Byl v Brně ubytovaný u paní, které říkal teto a ta s ním jezdila šalinó a učila ho, jak žít ve městě. „Nevěděl jsem, co je to jít spát po desáté hodině, co je to jít s klukama na pivo, natož mít holku! Já jsem se zpočátku strašně bál lidí, bál jsem se i chodit ven.“
Přespával v šatně
Za čas samozřejmě přišel herectví na chuť a otrkal se. Po absolutoriu měl dva roky angažmá v Českém Těšíně, pak tři roky v Brně, pak v Pardubicích a hrál a hrál. „Nechápu, jak někdo může tvrdit, že na oblasti se ztrácí čas.
Já přišel do Českého Těšína a hned jsem měl záskok v Maryše. Ne Francka, ale Vávru! Ve dvaadvaceti letech!“ A pak dostal „laso“ z právě se rodícího pražského Činoherního klubu. Nabídku z Prahy nedokázal odmítnout, a tak šel zase do samoty.
„Dva roky jsem přespával v Činoherním klubu v šatně! Čekával jsem po hospodách, až se vyvětrá po představení, abych si tam mohl položit matraci. Když se ohlédnu, měl jsem víc štěstí než rozumu, že jsem to ve zdraví přežil. Ale nelituji.“
Činoherák, Národní, Viola
Když si Josefa Somra před časem pozval Marek Eben na svou televizní Plovárnu, řekl o něm: „Poprvé jsem ho viděl v 15 letech na jevišti Činoherního klubu.
Když vešel na jeviště, byla to taková energetická smršť, že jsem měl pocit, že se to malé divadlo musí nafouknout, takový to byl přetlak.
Logicky jeho kroky vedly v roce 1978 do Národního divadla, kde je přece jenom vyšší strop…“ Členem činohry Národního divadla byl Josef Somr přes dvacet sezon a odešel z něj ne zcela šťastně – stalo se tak v době, kdy ho postihly velmi vážné zdravotní problémy.
Naštěstí je překonal a již mnoho let je jeho s nadsázkou řečeno domovskou scénou divadlo Viola. „Chodil jsem sem dřív i jako divák a doufám, že sem budu moct chodit jako divák, až hrát úplně přestanu. Mají tady také dobré vínko, i na to rád přijdu.“
S Kamilem Halbichem v komedii podle známého humoristického románu René Falleta Zelňačka (1996).
Pár facek za Hubičku
První velká filmová role a hned Oscar! Sice ne pro herce osobně, ale stejně. Menzelovy Ostře sledované vlaky a role razítkujícího výpravčího Hubičky pomohly Josefu Somrovi do první herecké ligy.
„Za tuhle roli jsem od svého tatíčka schytal málem pár facek, tolik se za mě a za mou roli styděl, protože byl železničář a film se mu zdál potupný.
Prý by se ve službě nikdy nic takového nemohlo stát.“ Dalším mimořádným dílem v hercově filmografii je snímek Žert natočený podle stejnojmenného románu Milana Kundery. Tentokrát si Josef Somr zahrál hlavní roli.
Film byl dotočen už v době okupace spřátelenými vojsky a pak putoval na dlouhá léta do trezoru…
Ještě 55 minut zbývá
Jako mladý, ještě během angažmá na Moravě, byl krátce ženatý, jeho paní byla rovněž herečka. Ale rozvedli se a on pak vedl nějaký čas samotářský život.
V Národním divadle se dal dohromady s kolegyní-herečkou Zuzanou Šavrdovou a žili spolu až do její předčasné smrti, v roce 2011 podlehla zákeřné chorobě. Rok poté se Josef Somr oženil, vzal za manželku paní Alenu.
Znali se léta, protože pracovala v Národním divadle jako rekvizitářka. Na stěně svého vinohradského bytu má herec fotografie svých rodičů a také hodiny, které v roce 1930 dostali jako svatební dar.
„Já jsem si je sem pověsil, protože to je, jako bych tam pořád ještě cítil srdce tatíčka a mamičky…“ V jednom z nedávných rozhovorů se herec vyznal z toho, jak je v poslední době spokojený:
„Nepoznal jsem ve svém životě šťastnějšího období, než mám těch posledních několik let. Umělecky ve Viole a lidsky po boku své manželky Aleny. Jsem moc šťastný, že ji mám, a doufám, že budeme mít ještě dost času, abychom si to užili.
Hodiny sice odbíjejí, čas letí, ale do za pět minut dvanáct ještě zbývá padesát pět minut. Takže myslím, že za tu dobu se dá prožít ještě moc krásných věcí a moc se na to těším. Jenom aby byli na to lidi.“
Filmy:
např. Ostře sledované vlaky (1966), Údolí včel (1967), Soukromá vichřice (1967), Žert (1968), Smrt černého krále (1971), Radost až do rána (1978), Jak svět přichází o básníky (1982), Tažní ptáci (1983), Slavnosti sněženek (1983), Tři veteráni (1983),Seriály:
např. Byli jednou dva písaři (1972), Byl jednou jeden dům (1974), Nemocnice na kraji města (1977)
Spoluprovázel dokumentárním cyklem ČT Poutní místa (2002–2008)
Namluvil animované pohádkové příběhy Cesty hejtmana Šejtročka (1995)
Ocenění: např. Český lev (2011), Cena Thálie (1997, 2001), Cena Thálie za celoživotní mistrovství (2013)
Rodina: manželka Alena
Foto: Herminapress, Česká televize, CSFD, FS Barrandov, Bioscop
