Narodil se na zlatou neděli a porodní babička mu prý tehdy předpověděla: Hošíčku, ty budeš mít v životě štěstí. „Musím říct, že mě štěstí v životě provází. Jen někdy bylo třeba trošku mu pomoct…“

Vyrůstal v pražském Braníku a to bylo tenkrát předměstí, skoro venkov. „Měl jsem knížku, v níž byly vzdálenosti českých měst od Prahy, a tam bylo uvedeno: Braník–Praha 6 km.“ První roky prožil za války.

„Pamatuju si pobyt v krytu a oblohu se stříbrnými hvězdičkami, jak Američani vyhazovali lesklé papírky na rušení příjmu.

Taky jsem během Pražského povstání pomáhal stavět barikádu a potom jel s mámou, která hrála v orchestru na housle, na nákladním autě sovětské armády zahrát zraněným do vojenské nemocnice.“

Začal u ochotníků

Bydleli kousek od branického divadla, ve kterém sídlil i ochotnický soubor. Hráli v něm oba rodiče i starší sestra a do divadla brali i malého Jaroslava. Brzy také vystupoval, ale po několika letech, asi ve dvanácti, začal mít trému. Styděl se.

To se zlomilo, až když se mohl uplatnit jako klavírista – zaskočil za dívku, která představení hudebně doprovázela. To se mu zalíbilo a pak improvizoval k dalším představením, hlavně k pohádkám. „Přes klavír jsem se pak dostal zpátky na prkna. V roli pohádkového hloupého Honzy.“

Málem opravoval auta

„Měl jsem rád divadlo, ale hlavně jsem miloval auťáky. Chtěl jsem se stát automechanikem.“ Jenže ke konci základní školy nastydl, marodil se zánětem ledvin a lékaři mu autoopraváře zakázali. Prý musí být v teple.

A tak dostal na výběr – pekař, chemik, a nebo rytec. „Tři roky jsem se pak učil rytcem v družstvu Znak a bylo to moc pěkné.“

Studoval ve skvělé společnosti

Pořád hrál ochotnické divadlo. Jeden z režisérů ho pak nasměroval na DAMU. Přijímačky dělal ještě před vyučením a byl přijat. Jako rytec pracoval sotva měsíc a šel na divadelní akademii studovat herectví.

Dostal se do ročníku, který vedl Vítězslav Vejražka a jeho spolužáky byli např. Petr Kostka, Jiří Kodet, Jiří Zahajský, Jiří Hrzán, Růžena Merunková… S odstupem času – skvělá společnost! Po škole hned absolvoval vojnu a pak získal angažmá na Kladně. „Tam jsem strávil tři krásné roky.“

Doma na Vinohradech

V roce 1966 se stal členem souboru Divadla na Vinohradech. „To byl pro mě veliký svátek! Z Kladna do první ligy! Půl roku jsem chodil v předklonu a pořád jsem zdravil – tam byla jedna osobnost vedle druhé. Páni Herci!

A já jsem měl veliké štěstí, že jsem se dostal do šatny, kde byl pan Brodský, pan Pleskot, Jára Hanzlík a inspicienti. Dodneška jsem šťastný, že tu jsem.

Zahrál jsem si za ta léta dost a dost, přiměřeně talentu…“ Někdejší dramaturgyně Vinohradského divadla Helena Šimáčková mu jednou v rozhlasovém rozhovoru řekla: „Já si vás nesmírně vážím. Vy jste výborný, talentovaný herec. Velice inteligentní herec. Ale jste tak skromnej, že je to k vaší nevýhodě…“

Vojtěch Vont i Honza Hamr

Co se filmové a televizní kariéry týče, zahrál si Jaroslav Satoranský například hlavní roli cyklisty ve filmu Poslední etapa, spravedlivého Vojtěcha Vonta, který stmelil stínadelské chlapce, v seriálu Záhada hlavolamu nebo plachého strážného vězenkyň-„kopečkářek“ ve skvělých Skřiváncích na niti.

A také Jana Hamra v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, seriálu, který mj. vyzdvihoval pozitiva zemědělských družstev… „Měl jsem tu smůlu, že role nekompromisních mladíků šly výborně k mému hereckému naturelu i celkové vizáži.

Nemohl jsem ve své mladické naivitě tušit, co ta role Honzy Hamra udělá s mou pozdější hereckou kariérou…“

Anče, Kubo, hajnej!

Generacemi milované Krkonošské pohádky, kratičké večerníčkové příběhy o chamtivém Trautenbergovi, čeledínovi Kubovi, krásné služce Ance, hajném a Krakonošovi, který každou kartu obrátí vždycky tou spravedlivou stranou vzhůru.

Natáčelo se většinou v noci, takže herci jezdili z představení na Barrandov do ateliérů a ráno zpět rovnou do divadla na zkoušku.

„Kradli jsme chviličky spánku, jak se dalo, vyhrál ten, kdo během přestavby scény první zabral postel v dekoraci… Bylo to namáhavé natáčení, ale krásné. Obdivoval jsem mistry dekorací, co všechno dokázali v ateliéru udělat.

Tam tekl i potok a v něm byli pstruzi! Netušil jsem, že to zasáhne tolik generací. Jsem šťastný, že jsem se toho směl zúčastnit…“

U piána s Hanzlíkem…

„V mládí jsem hrál na klavír a skládal písničky.

U piana jsem strávil hodně času, ale odborně jsem to moc nestudoval, spíš jsem takovej šumař.“ Ve Vinohradském divadle se pak dali dohromady s Jaromírem Hanzlíkem a začali psát a zpívat písničky pro děti – Satoranský dodával muziku a Hanzlík psal texty.

„Měl jsem tehdy malou dceru, která je ráda zpívala. Ale skládali jsme i muziku pro divadlo.“ Jaký je muzikant dnes? „Teď mám doma klávesy. Toho využívá i moje dcera, která je učitelkou ve školce.

Když potřebuje připravit cédéčko s muzikou k nějakému dětskému vystoupení, natočíme hudební podklad spolu.“

Léta „za katedrou“

Jaroslav Satoranský herectví spoustu let učil. Osm let na DAMU a pak osmnáct na Pražské konzervatoři. „Šestadvacet nádherných let!

Vždycky jsme byli v tandemu, zpočátku s Františkem Němcem, pak např. s Viktorem Preissem… Mezi těmi dětmi jsem se cítil hrozně fajn. Čerpal jsem od nich mládí a nadšení.“ Jeho žáky byli kupř.

Aleš Procházka, Kateřina Winterová, Linda Rybová, Jan Teplý, Jiří Racek, Matěj Hádek, Jan Potměšil, Jan Zadražil Ivana Jirešová, Filip Tomsa…

Manželka je první kritik

S paní Libuškou jsou svoji už 57 let, a to prý spolu před svatbou ještě čtyři roky chodili! Poznali se u ochotníků, když mu bylo sedmnáct a půl. Jednou o tom vyprávěl: „Do zákulisí přišly dvě dívky, jedna blond a jedna černá.

Kamarád se zeptal, kterou bych bral, tak jsem řekl, že třeba tu blondýnu. Za pár dnů jsem ji potkal v tramvaji, předstíral, že máme stejnou cestu a domluvil si s ní rande.

V loděnici jsem si pak půjčil starou kánoi, vzal si s sebou kamaráda, aby seděl na háčku a vyrazili jsme ve třech na Vltavu.“ A jindy dodal: „Je to hlavně její zásluha, že jsme vydrželi pohromadě.

Když jsme se vzali, hned jsem šel na dva roky na vojnu, pak jezdil do divadla na Kladno, takže to nebylo úplně jednoduché. Moje žena je zlatá. A velmi kritická, co se týče mé profese a já její kritiku respektuju.“

Ze sportovce chalupář

Jaroslav odmala sportoval. Jako kluk hrával na louce u Vltavy fotbálek, také jezdil na kanoi. Později nastupoval v hereckém fotbalovém týmu Amfora.

„Hrál jsem většinou někde v obraně, ale nebyl jsem nijak zvlášť spolehlivý,“ komentoval jednou svou fotbalovou kariéru. Jeho spoluhráč, moderátor Jan Rosák, o něm řekl: „Jarda Satoranský je moc hodný člověk.

Jednou dal góla a pak se soupeřovou brankáři dlouho omlouval…“ Rád hrával také nohejbal. Dnes už se prý, hlavně kvůli riziku úrazu, sportu vyhýbá a věnuje se spíše turistice.

„Řekl jsem si, že nejde, abych ohrožoval provoz divadla.“ Ale rád jezdí na chalupu, kterou mají se ženou na Českolipsku. „Když je teplo, vyrážíme – tam je vždycky plno práce. Takové docela příjemné práce. Snažím se opravovat, co se dá.

Chalupa chátrá a je třeba ji v tom chátrání udržovat. Zatím se to daří.“

Šéfem šumavské kriminálky

V posledních letech se Jaroslav Satoranský vrátil před kameru, hraje šéfa místní kriminálky v populárním seriálu Policie Modrava. „Je to pro mě velké štěstí. To, že obliba seriálu je tak velká, mi dělá obrovskou radost, ale není to moje zásluha.

Hodně dělá krásná krajina Šumavy. Já se jen svezl…“

Text: Helena Leitlová

Foto: Česká televize, TV Nova, CSFD, Herminapress