Většinou nehrál velké role, ale velmi často role zapamatovatelné – jen si vzpomeňte na úžasného pana Wasserbauera, který ve filmu Vratné láhve chodí na hodiny němčiny k manželce hlavního hrdiny, ačkoli německy plynně hovoří…

„Na dětství si vzpomínám jako na něco úžasného, sladkého. Ono to asi nebylo všechno takové idylické. Byla 50. léta. Ale já byl vesnický kluk.“ Už jako caparta ho uchvátilo divadlo.

Ve Vrdech-Bučicích, kde rodina Vlasákových žila, fungoval v té době ochotnický spolek a malý Jan se jednoho dne ocitl v sále místní hospody na zkoušce. „Jak jsem se tam dostal, si nepamatuju, ale to prostředí ano. Plátěný portál, na sudech prkna coby jeviště.

Ale pro mě to bylo tak úchvatné, že jsem byl ztracený. Spousta vůní, lidé se proměňovali, známý kostelník byl najednou sedlák! Baštil jsem to všechno s otevřenou pusou.“

Divadlo pod kůží

Nadšení pro hraní a pro komedianty už Jana Vlasáka nepustilo. Kde to jen minimálně zavonělo divadlem, tam byl. „Už jako malý kluk jsem začal s našimi ochotníky hrát, ve škole jsme také nacvičovali divadýlka.

To bylo nadšení, když jsme si vymýšleli a sháněli kostýmy.“ Co na jeho zálibu říkali rodiče? „Moje maminka byl velký speciál. Byla duchovně zakotvena v 19. století, měla ráda romantickou hudbu. Postupně ze mě chtěla mít zpěváka, klavíristu a nevím, co ještě.

Takže měla pochopení i pro moje hraní. Ale táta ne. Byl strojní inženýr a chtěl, aby byl inženýr i ze mě.“

Šel za svým snem

Po gymnáziu se Jan Vlasák přihlásil ke zkouškám na pražskou Divadelní akademii múzických umění, ale nebyl přijat. Tak pracoval jako pomocný dělník, ve chvílích volna cvičil na piano a napřesrok šel ke zkouškám znovu. Zase neúspěšně.

Další rok strávil coby kulisák v kolínském divadle a napotřetí to zkusil v Brně na Janáčkově akademii múzických umění. Uspěl. „Na studentské Brno ale nevzpomínám rád.

Byl jsem asi nějaký zapšklý postpuberťák, a jak jsem vkládal do té školy velké naděje, tak pak mě to, co nás tam učili, nebavilo. Vnímal jsem to jako pres a nudu, navíc jsem se cítil opuštěný.

Až ve čtvrtém ročníku přišel režisér brněnského Státního divadla a ten mi konečně otevřel oči, co také divadlo může být. To bylo zjevení!“

Doopravdy hercem

Na scéně tehdejšího brněnského Státního divadla si vyzkoušel v menších úlohách stále ještě student Jan Vlasák hraní doopravdy. Po absolutoriu pak zamířil do svého prvního angažmá, do Slováckého divadla v Uherském Hradišti.

To už byl ženatý, s dvěma malými dětmi. Přišel rok 1968. „Uvažovali jsme se ženou i o tom, že bychom prchli, že to tu balíme. Jenže já mám moc rád českou krajinu. Představa, že už bych neviděl třeba Železné hory… Jsem trochu pecivál.

Navíc jsem pořádně neuměl žádný jazyk.“ A tak zůstal. V následujícím roce pak odešel s rodinou do Ostravy, kde přijal angažmá v Divadle Petra Bezruče. A časem přestoupil do tamního Státního divadla.

Sešel se tam např. s Jitkou Smutnou, s níž hraje dodnes, s Tomášem Töpferem, nynějším vinohradským principálem, a hlavně s režisérem Janem Kačerem. „Mojí vysněnou rolí byl odjakživa Cyrano z Bergeracu.

Jako kluk jsem od šéfa našeho ochotnického souboru dostal staré salátové vydání Cyrana a opatroval jsem ho jako oko v hlavě, do dneška ho mám schované. Četl jsem tu hru a zamiloval se do ní, byla pro mě nesplnitelným snem.

Později jsem se Cyrana učil i k přijímacím zkouškám na vysokou. A najednou přišel v Ostravě Kačer a obsadil mě do něj! Já se do toho snažil dát maximum, ale zároveň, jak jsem byl přemotivovaný, dostal jsem strach… Ale nakonec to bylo krásné představení.“

Tvrdé kůrky v Národním

Následovaly další a další divadelní štace, až se v roce 1990 stal Jan Vlasák členem souboru pražského Národního divadla. „Léta jsem toužil, stejně jako mnoho herců mé generace, dostat se do Národního.

Pak jsem tam byl a zjistil jsem, že je to chleba o dvou kůrkách a že té tvrdší, té k nepřekousnutí, tam je pro mě víc. Nedařilo se mi tam, nebyl jsem spokojený. A tak jsem to za čas vzdal a odešel jsem.“

Devět let učitelem

V době svého angažmá ve Zlaté kapličce se Jan Vlasák dal i na kantořinu. Devět let působil jako pedagog na soukromé herecké škole v Praze-Michli. „Zkoušel jsem být učitelem, ale asi jsem byl špatný učitel.

Střídal jsem spolukantorky a nakonec jsem zjistil, že jsem já ten nejslabší článek toho týmu. Asi mi nebylo dáno nějak poutavě předávat. Vyžadoval jsem plnění té své představy, a to je špatně.

Já sám nemám rád, když na mě někdo tlačí.“ Učit prý začal i proto, aby si připomněl své začátky. „Kdysi jsem neměl žádnou sebedůvěru. Získal jsem ji až jako starej chlap.“

Smutno člověku samotnému

Dnes je Jan Vlasák členem souboru Městských divadel pražských. Několik let zkoušel být i na volné noze, ale zjistil, že to není pro něj. „Je velmi smutno člověku samotnému, bez angažmá. Já jsem byl vychován v ansámblovém typu divadla.“

Rádio mám rád

Charismatický herec se vedle divadelní práce často věnuje i dabingu a také natáčení v rozhlasovém studiu. „Při práci v rádiu se potkám s básničkami, s četbami. Moc mě to baví.

Na rozdíl od jeviště je to klidná práce, může se to vrátit, může se to přetočit, opravit.“ Před dvěma lety načetl Jan Vlasák knihu švédského autora Fredrika Backmana s názvem Muž jménem Ove.

Jde o prostý příběh, popis každodennosti starého muže, mrzutého penzisty. „Je to napsané velmi půvabně. Když jsem knížku dostal, přečetl jsem ji jedním dechem.“ Nahrávka se stala audioknihou roku 2014!

Hostel plný hororu

Zajímavou kapitolou v tvorbě Jana Vlasáka je spolupráce se zahraničními produkcemi, např. na filmu Duna a hlavně na hororu Hostel. „Měl jsem tu drzost, že jsem chodil na castingy amerických produkcí, které u nás točily.

A jednou mi nějaký člověk dal do ruky celkem nevinný text. Tak jsem to odříkal a on řekl: Hele, tebe já chci!“ Pak poslali Janu Vlasákovi připravovaný scénář. „Já to čtu a říkám si, pro Kristovy rány, v tomhle já hrát nebudu, to je hrůza!

Ale pak jsem si řekl, no co…“ Horor Hostel měl ve světě velký úspěch. „Režisér mi pak řekl: Chceš točit v Americe? Tak pojeď! Já ti to zařídím.

Ale já to odmítl, byl jsem línej.“ Hostel se dočkal pokračování, ale už bez Jana Vlasáka, jeho postava prvý díl nepřežila. „V Praze jsem pak potkal partu Američanů, kteří mě ihned poznali: Ty jsi hrál toho lumpa v Hostelu? To bylo úžasné! Nechápu, že taková ptákovina může někoho bavit…“

Muž, který sází stromy

Jan Vlasák se stále vrací do vesnice svého dětství. „Máme tam domek se zahradou, moc rádi tam trávíme prázdniny. Jezdím tam za kamarády a především za sestrou.“ Jak herec odpočívá? „Hraju si na piano, jdu na procházku se psem, rýpu se v zahrádce.

Kutím rád, ale kutil jsem mizerný.“ Dlužno dodat, že Jan Vlasák také rád sází stromy, byť je to trochu z nouze ctnost. „V kraji naší vesnice vede úžasná cesta k baroknímu mlýnu, jako dítě jsem ji měl moc rád. Jenže kousek od ní je teď betonárna.

A tak se snažím podél té cesty vysázet stromy, aby nebylo na továrnu vidět. Jsou tam topoly, břízy, lípy…“

Jako každý mladý herec kdysi chtěl ztvárnit velké role, být slavný, hrát v Národním. „To všechno mě později potkalo. Ale nabyl jsem dojmu, že to není to, co je opravdu důležité. Důležité je potkat dobré, zajímavé lidi, důležité je něco poznat.

A to se mně podařilo. Nejsem nespokojený.“

Jan Vlasák (72) ve zkratce:

• Narozen 3. února 1943 v Čáslavi

• 1965-68 angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti

• 1968-72 Divadlo Petra Bezruče v Ostravě

• 1972-79 Státní divadlo v Ostravě

• 1979-80 Divadlo E. F. Buriana v Praze

• 1980-84 Státní divadlo v Brně

• 1984-90 Realistické divadlo v Praze

• 1990-2000 pražské Národní divadlo

• 2000-04 Městská divadla pražská

od 2006 dosud Městská divadla pražská

• Filmy a TV: např. Mistr Kampanus (1993), Hodina tance a lásky (2003), Hostel (2005), Vratné láhve (2006), Normal (2009)

• Seriály: např. Dispečer (1971), Malý pitaval z velkého města (1982), Duna (2000), Cirkus Bukowsky (2013), První republika (2014)

• Rodina: manželka Eliška (psycholožka, spisovatelka), syn Jan, dcery Barbora a Anna, pět vnoučat.

Kde ho můžete vidět: www.i-divadlo.cz/profily/jan-vlasak/.

Co řekl o …:

…o povaze: Je lepší se smát, než plakat. Když člověk bere věci z lepší stránky, tak se tolik netrápí, nemá deprese a i díky tomu je v lepší kondici.

… o riskování: Největší věc, kterou člověk může udělat, je mít odvahu riskovat, odvahu skočit do něčeho nového. Musím říct, že risk byl pro mě vždycky zisk.

… o rolích: Nikdy jsem nehrál prince, milence nebo podobné role. Jako každý mladý jsem je chtěl hrát, ale asi jsem na to nebyl udělaný. Spíš jsem hrál zákeřňáky, padouchy…

… o herectví: Je to řemeslo jako každé jiné, dá se naučit. Talent, ten naděluje ten seshora.

… o partnerských vztazích: Člověk se hodně soustředí na výhody, na braní a získávání, ale že taky musí něco odevzdávat a obětovat, to se dneska málo ctí a málo nosí. Myslím, že je to trošku chyba, protože to k životu patří. Člověk nemůže jenom lízat smetanu.