Praprapradědeček hrával u J. K. Tyla, prapradědeček získal koncesi na vlastní divadelní spolek. Po několik generací žili Janovi předkové divadlem. Principálové a pricipálky, herci, herečky. Jeho otec Rudolf pak byl jedním neuznávanějších herců minulých let…
To, že bude hercem, bylo nasnadě odjakživa. Tradice je tradice. „Užíval jsem si, že když jsem přišel ze školy domů, tak v obýváku seděl např. tátův velký přítel Josef Kemr, nebo Jan Werich, nebo spisovatel Vratislav Blažek… S tátou si povídali, vyprávěli anebo hráli mariáš. Když Kemr s tátou vzpomínali na divadelní společnost, kde oba začínali, tak to pro mě byla divadelní akademie.“
Herectví v genech
Rudolf Hrušínský si přál, aby se jeho synové stali herci. „Můj otec se za jevištěm narodil, já jsem na něm vyrostl. Táta nás obklopil nás vším, co divadlo a film představuje a čím okouzluje. Pro nás to doslova byla prkna, která představují svět.“ Jan navštěvoval dramatický kroužku Lidové školy umění a také už jako malý hrál na skutečném divadle. Když mu bylo asi osm let, dostal od táty první roli. Díky tomu se setkal s vynikajícími herci, jako byli třeba Karel Höger, Jiřina Schejbalová, Vlasta Fabiánová, Jan Tříska a řada dalších. To ovlivnilo jeho vztah k divadlu na celý život.
Začátky se Saxanou
Po základní škole byl přijat na hudebně-dramatické oddělení pražské konzervatoře. Vstupoval do světa divadla a filmu v době, kdy se zrovna uzavíral. V té době všechno, co mělo nakročeno ke svobodě, k nádherné tvorbě 60. let, končilo. Během jeho prvního roku na škole se vyměnili všichni profesoři – ti, co studenty přijímali, byli vyhozeni, a přišli tzv. kádři. Sedmdesátá léta asi pro umělce nebyla nejšťastnějším obdobím, Jan měl ale to štěstí, že natočil film, který přežil dodnes – Dívku na koštěti. Syn ředitele zoo a Saxanin ochránce Honza alias Jan Hrušínský zdobil v té době stěnu nejednoho dívčího pokojíku…
V Ústí hledej ženu
Hned po konzervatoři se Jan dostal do Činoherní studia v Ústí na Labem, což byla tehdy vyhlášená scéna. Rád na to vzpomíná. „Ústí bylo skvělé divadlo, skvělí kamarádi, krásný čas v ohavné době.“ Navíc se tam sešel v angažmá s Miluší Šplechtovou, padli si do oka, ona se rozvedla a záhy byla svatba. Do Prahy do Realistického už pak šli společně. Realistické divadlo bylo v těch letech vlaštovkou mezi pražskými scénami. V době kolem revoluce a asi dva roky před ní bylo Realistické divadlo jakýmsi kulturním centrem odporu proti komunismu. Pro Jana to byly nádherné demonstrace jednoty a soudržnosti.
Radost na Jezerce
„Je příjemné, když člověk ví, že se nevynořil z neznáma, že někam patřil a že zná tváře svých předků.“ I na to asi Jan Hrušínský myslel, když se v roce 2002 rozhodl založit divadelní společnost. Prvá představení hráli v pár lidech na různých scénách, až získali v r. 2004 do pronájmu někdejší usedlost Jezerka ležící v krásném nuselském parku. „Na začátku jsme byli malá lodička, která plula na klidné hladině. Teď je Divadlo na Jezerce veliká loď, která pluje na rozbouřené hladině české kultury a těší mě, že tady má práci přes 130 lidí.“ Jan Hrušínský sice o sobě říká, že je skeptik, ale je přesvědčený, že divadlo má lidem dávat radost ze života. Říká, že ukazovat, že je život těžký, není žádné umění ani objev. Mnohem lepší je dávat naději. Vždyť radost a štěstí je se zdravím a se svobodou tím nejcennějším, co v životě můžeme mít. Tomu odpovídá i zdejší motto – Divadlo, které vás zbaví blbé nálady!
Peníze, peníze…
„Od začátku jsme si řekli, že budeme nadřazovat otázky umělecké těm ekonomickým. A kupodivu, nám to pořád vychází. Fungujeme dvanáctým rokem a ještě jsme nebyli v dluhu.“ Vezmeme-li v úvahu, že Jezerka nikdy nedostala – na rozdíl od mnoha jiných souborů – od města Prahy žádný grand, je to obdivu i návštěvy hodné. Samozřejmě, že by to nezvládli bez štědrých sponzorů. Reklama sama o sobě není nic špatného. Byla už ve filmech z první republiky. Vzpomeňme si na cestovní kancelář Čedok ve filmu V&W Pudr a benzin a nebo na lakonické prohlášení Vlasty Buriana ve filmu Funebrák, že „nejlepší mejdlo je Hellada!
Milovaný táta
Pokud Jan Hrušínský mluví o otci, tak vždy s úctou a láskou. „Nejlepší radou do života, jakou mi dal, bylo, když jsme s rybářskou loďkou vyjeli doprostřed řeky a on mě spustil do vody, ačkoliv jsem neuměl plavat! A tak je to i v životě – musíte plavat sami a ukázat, co ve vás je.“
Jana výchovná metoda zjevně zocelila. On i jeho žena ale také při každé příležitosti zdůrazňují, že Rudolf je stále s nimi – jak doma, tak v Divadle na Jezerce. „Táta měl obrovský dar získat okamžitě pozornost diváků a dovedl s ním úžasně zacházet. Škoda, že jsem se s ním nikdy nesešel na jevišti.“ A škoda, že se nedožil Jezerky, chce se dodat, měl by jistě radost.
Hrad rodu Hrušínských
S Miluší Šplechtovou se Jan poprve potkali už na konzervatoři, pak se sešli v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a, jak už bylo napsáno, brzy se vzali. Jan „vyženil“ syna Nikolu, spolu mají dvě dcery. Před lety bydleli všichni Hrušínští v rodinné ve vile, kterou do manželství s Janovým otcem Rudolfem přinesla maminka Eva – v přízemí Jan s manželkou, synem a dcerami, nad nimi Rudolf ml. s manželkou a se třemi syny a v podkroví Mistr Rudolf s paní Evou Hrušínkou. Dnes v tom starém krásném domě bydlí Jan s rodinou. A nad vchodem je pamětní deska se jménem jeho otce…
Jan Hrušínský (59) ve zkratce
Narodil se 9. června 1955 v Praze.
1960-1969 základní škola.
Pražská konzervatoř, hudebně-dramatický obor.
1976-1984 Činoherní studio v Ústí nad Labem
1984-1991 Realistické divadlo
1991-1994 Divadlo Na zábradlí
1994-1997 Městská divadla pražská
Od r. 1997 na volné noze
2002 zakládá Divadelní společnost Jana Hrušínského
2004 získává do pronájmu bývalou nuselskou usedlost a vzniká Divadlo na Jezerce
Filmy: např. Případ Mauritius (1970), Dívka na koštěti (1971), Jak se budí princezny (1977), Konec starých časů (1989), Ceremoniář (1996),
Seriály: např. Místo v životě (2006)
Rodina: bratr Rudolf Hrušínský ml. (herec, 68), strýc Rudolf Hrušínského nejml. (herec, 44)
manželka Miluše Šplechtová (herečka, 57), nevlastní syn Nikola (31), dcery Kristýna (herečka, 29) a Barbora ( 23)
Žije v rodinné vile v pražských Nuslích.
Co řekl…
… o skepsi: „Mám po tátovi sklon vidět věci v horším světle, než jak je tomu ve skutečnosti. Ale aspoň můžu být později příjemně překvapen.“
… o komice: „Poctivě rozesmát hlediště je neskonale těžší než diváky omráčit nějakými složitě vymýšlenými režisérskými kejkli, které často nemají nic společného s myšlenkou autora hry.“
… o herectví: „Herectví je nepřenosné a divákovi je jedno, jak slavné máte rodiče. Je to především řemeslo, a čím lepší herec, tím méně toho musí dělat. Jean Gabin se podíval do kamery, nepatrně přimhouřil oči a každý věděl, co říká. To se nedá naučit.“
… o divadelní svobodě: „Užívám si to, že mám možnost se obklopit lidmi, které mám rád, kterých si mohu vážit a se kterými můžu formovat divadlo podle svého obrazu.“
Text: Helena Leitlová, Foto: archivy divadel
Komentáře