Tichý, skromný, nenápadný muž s plachým úsměvem. Zároveň velmi obsazovaný herec, nápaditý moderátor, muzikant, zpěvák, scenárista… Extrovertní introvert. Všeuměl, který říká, že „…nejlepší, jak cokoli dělat, je nechat se tím pohltit“.
Narodil se ve Frýdlantu v severních Čechách. Brzy se ale rodina přestěhovala do obce Zásada poblíž Jablonce n. N., potom do nedalekého Jirkova, a když bylo Janovi sedm, zakotvili v Brně. Často v rozhovorech vzpomíná, že hercem toužil být odmalička.
Všichni se tomu prý divili, protože byl zakřiknuté, málomluvné, červenající se dítě, bez jakékoli ambice někoho bavit nebo se předvádět.
Vnitřně klidný puberťák
Uplynulo pár let a z nesmělého školáčka byl nesmělý, červenající se pubescent. Někdy tehdy viděl Dustina Hofmana a jeho úžasného Rain Mana, byl nadšený a definitivně se utvrdil ve svém rozhodnutí pro hereckou dráhu.
A trval na něm, ačkoli mu doma líčili, jak to mají neúspěšní herci těžké… Co se vzorů týče, „… dlouho byl mým idolem krteček. Bez něj jsem nejedl, nespal, nic.
Až se to najednou zlomilo a krtečka nahradil Vinnetou.“ Jan prý dokonce vydržel několik měsíců neprojevovat emoce, měl naprosto kamennou tvář, protože se někde dočetl, že indiáni dovedou nalézt vnitřní klid.
Až si zavolali do školy rodiče, jestli neutrpěl nějaké trauma. „A já jsem to hrál. Bavilo mě to!“
V Brně se nenudil
Po gymnáziu vystudoval herectví na brněnské Janáčkově akademii, hrál v renomovaných divadlech – od brněnského Provázku po pražské Národní, tam dokonce Romea!
A pak už přišel prosťáček Standa Pichlík, plachý a „trochu pomalejší“ hrdina toužící po lásce ve snímku Nuda v Brně ozdobeném pěti Českými lvy. Sám Jan Budař získal hned dva, podílel se na scénáři a ztvárnil hlavní roli, a také se postaral hudbu k filmu.
Honza goes too Hollywood
Do mezititulku jsem si vypůjčila název „projektu“, v rámci něhož Jan Budař psal před časem pro jeden časopis reportáže o tom, kterak to je, když se český herec pokouší dobýt filmový svět. Sám rozhodně není bez šancí.
Už před několika lety ztvárnil hlavní roli ve snímku La mujer sin piano významného španělského režiséra Javiera Rebolla. Hrál Poláka žijícího ve Španělsku. „Měl jsem výhodu, že jsem mohl, dokonce měl ve své španělštině dělat chyby.“ Snímek získal kupř.
hlavní cenu Zlatou mušli coby nejlepší film na festivalu v San Sebastiánu. „Tamní diváci mají hezký zvyk – když se jim film líbí, tak vytvoří po projekci ve foyeru špalír a tleskají tvůrcům, kteří odcházejí z kina.
To bylo moc krásný…“ Hodí se dodat, jak se Jan Budař k roli v oceněném španělském filmu vůbec dostal.
Když byl předtím na festivalu v Madridu s delegací filmu Vratné láhve, ve kterém hrál Svěrákova kolegu v samoobsluze Úlisného, vzal s sebou několik DVD se sestřihem svých hereckých prací a po představení snímku oslovil publikum, zda někdo z přítomných nezná osobně režiséra Pedra Almodóvara.
„Můj sen je u něj hrát, protože se mi jeho filmy moc líbí.“ Několik lidí se přihlásilo a Jan je požádal, aby jeho dévédéčka předali. No a jedno z nich nakonec doputovalo právě k režiséru Rebollovi.
Přísloví o líné hubě v herecké praxi… „Kdybych mohl spolupracovat s vysněnými režiséry – vedle Almodóvara mám spoustu dalších – a při těch natáčeních cestovat po světě a poznávat různé kouty světa, to by se mi moc líbilo.“
Hudbu si našel sám
Budař jednou v rozhovoru prozradil, že když před lety slyšel v televizi prvně zpívat Stinga, tak ho to tak uhranulo, že se rozplakal a řekl si, že chce také hrát.
Pak našel v jednom baru jednoho muzikanta, ve druhém druhého, ve třetím kolegyni saxofonistku Elišku – a Eliščin Band byl na světě. Jiná verze vzniku kapely je ta, že chodil po Praze a rozhlašoval, že hledá spoluhráče. A oni se „nabalili“.
Ostatně muzika ho provází od dětství. „Nejdéle hraju na klavír, tam jsem si nejjistější. A pak také na kytaru.
A zobcové flétny, harmoniky, ale to moc nepočítám, to jsou spíš pokusy.“ Začalo to tak, že kdysi sám poprosil maminku, která na klavír hraje, aby mu objasnila, jak na to.
„Ona mi vysvětlila, jak najdu akord, a já jsem si pak už hledal sám… Kdyby mě někdo nutil, tak mi to možná znechutil.“ Už tehdy začal také skládat písně, ale netroufal jsem si někomu je hrát.
Sedí na mnoha židlích
Jan Budař si profesní pestrost pochvaluje. „Coby herec má člověk vlny práce – a já mám tu výhodu, když nemám moc herecké práce, tak mám kapelu, se kterou můžu koncertovat nebo natáčet, a to mě moc baví.“ V muzice rád zkouší, střídá a propojuje žánry.
Také vymyslel pořad Seznamme se – s kapelou koncertoval pro nezadané, ale nejen pro ně. Vyzýval návštěvníky představení, aby se vybavili červeným doplňkem, pokud se chtějí seznámit, a nebo růžovým, pokud jsou zadaní a chtějí se seznámit…
„Věřím, že ve vzduchu bude permanentní čekání na zázrak seznamování a lásky…,“ říkal, když program plánoval. Zároveň občas velmi originálně moderuje, píše scénáře, režíruje…
Pohádkáři vnuk a děd
V roce 2013 vyšla knížka Největší tajemství Leopolda Bumbáce a Pohádka z Pekla pod Sudem, s krásnými ilustracemi, v pevné vazbě. Autorem první pohádky je sám Jan, druhou ručně sepsal a navíc opatřil obrázky jeho tehdy 90letý dědeček Antonín.
„Myslím, že je to světová rarita, aby spolu vnuk a děda vydali pohádky. Mám z toho velikou radost a je to i dárek dědovi.“
Bude princem Mamánkem
Nyní připravuje Jan Budař svůj první velký film. Vymyslel pohádkový příběh prince, který visí rodičům (Josef Abrhám a Libuše Šafránková) na krku a ne a ne se oženit. Nikdy neopustil rodné království, neumí šermovat, bojí se kdečeho – prostě mamánek.
„Tak dlouho jsem čekal na roli prince, až jsem si ji musel napsat sám.“
Jan Budař (39) ve zkratce:
Narodil se 31. července 1977 ve Frýdlantu
Maturita na gymnáziu v Brně
2000 absolvoval herectví na JAMU
Hrál v Klicperově divadle v Hradci Králové, v brněnském Divadle Husa na provázku, v pražském Divadle Na zábradlí i v pražském Národním divadle
Filmy:
např. Nuda v Brně (2003), Mistři (2004), Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005), Vratné láhve (2006), Václav (2007), Protektor (2009), Odcházení (2011), Lidice (2011), Czech Made Man (2011), Všechno, nebo nic (2016), Tenkrát v ráji (2016), Anthropoid (2016)
Seriály: např. Vyprávěj (2009), Sanitka 2 (2013)
Ocenění: Český lev 2003 (Nuda v Brně – nejlepší scénář a hlavní herec), ČL 2004 (Mistři – vedlejší herec), ČL 2007 (Václav – vedlejší herec); Cena Alfréda Radoka 2004 – nejlepší herec
Scenárista, režisér, autor filmové hudby, reportér, moderátor
Zpěvák, hráč na piano, na kytaru a autor hudby i textů v kapele Eliščin band
Je spoluautorem knihy Největší tajemství Leopolda Bumbáce & Pohádka z Pekla pod Sudem
Rád cestuje, např. absolvoval v Himálaji pouť k posvátnému jezeru Gosaikunda a psal z ní reportáže.
Rodina: mladší sestra Jana (lékařka, jogínka, astroložka a malířka)
Co řekl o …:
… o radách do života: „Nejlepší rada, kterou jsem kdy dostal? Buď svůj, stejně ti nic jiného nezbývá.“
… o herectví: „Víc než divadlo mě baví film, přijde mi praktičtější ve všech směrech. Např. je výhodné, že ho jednou natočíte a pak už ten výrobek dál pracuje za vás. Divadlo je každý večer znovu psychicky vyčerpávající.“
… o filmech: „Mám rád filmy, díky nimž zažiju katarzi a odnáším si z kina silný zážitek.“
… o bytí: „Bytí je každodenní zázrak. Kdyby nás za to, že žijeme, denně někdo pochválil, byli bychom veselejší.“
… o sobě: Nejvíc se cítím být hercem, protože jsem to vystudoval. Ale jinak jsem nadšený amatér… Do všeho…“
Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, ČT, Nova, CSFD
