Jeden z nejoblíbenějších a také nejoceňovanějších českých herců původně pomýšlel na kariéru profesionálního sportovce. Jenže dost nevyrostl. Pro nás diváky naštěstí.

Vyrůstal v době, kdy byl jeho otec nejmladším Potůčkem ze slavných Tří chlapů v chalupě. Seriál i jeho protagonisté (vedle Ladislava Trojana to byli Lubomír Lipský a Jan Skopeček) byli velmi populární a právě ta popularita Ivana od hraní odrazovala.

„Tátu pořád někdo zdravil a on mě pořád někomu představoval…“ Byl živé dítě a jeho velkou vášní byl sport. „Na co jsem sáhnul, to mi šlo.“ Po pláccích hrával fotbal a v minibasketbalu se stal dokonce mistrem republiky.

Po základní škole proto studoval na sportovním gymnáziu a plánoval jít na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Dnes to komentuje lapidárně: „Kdybych měl o deset centimetrů víc, nebyl bych hercem, ale basketbalistou.“

Přece jen na jevišti

Sportovní kariéře tedy nedorostl, a tak se přece jen vydal ve stopách svého otce. Už před maturitou měl v kapse dopis o přijetí na DAMU. Jeho spolužáky pak byli například Lukáš Hlavica a nebo Jan Šťastný.

Hned po škole se stal členem souboru pražského Realistického divadla (dnes Švandovo). „To bylo moje vysněné divadlo. Hráli tam např. Honza Hartl, Zdeněk Žák, Marta Vančurová … I oni byli vlastně jedním z důvodů, proč jsem chtěl divadlo dělat.

A chtěl jsem právě do tohohle angažmá.“ Přitom dostal hned po absolvování DAMU nabídku jít hrát do pražského Národního divadla, ale odmítl ji. „Dal jsem přednost srdci před rozumem.“

Zelená odyssea

Realistické si ale užil jen krátce a byl povolán „do zbraně“.

Sloužil nejprve v Armádním uměleckém souboru, ale protože v roce 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení a poté i Několik vět, pohodová vojna skončila a on byl už za dva dny v Humenném (nejvýchodnější cíp Slovenska).

„Byl strašný pocit, když jsem tam vyšel z nádraží a viděl nad jedním obchodem ceduli ve dvou jazycích – MLIEKO a МОЛОКО! Řekl jsem si: Tak to je teda konec!“ V Humenném pak působil jako zdravotník.

Naštěstí přišla sametová revoluce a on se záhy do Prahy a do AUS vrátil. S kolegy pak hned nacvičil pásmo s autory, kteří byli do té doby zakázaní. „Vrátil jsem se jako vítěz.“

Druhé NE Národnímu

Po návratu do civilu dostal Trojan opět nabídku z Národního.

„Nastoupil jsem tam, byl jsem na třech zkouškách na první roli, ale pak mi zavolala paní Jirásková a já jsem se v Národním omluvil, že půjdu radši na Vinohrady.“ Ve Vinohradském divadle to první léta neměl jednoduché, trvalo dlouho, než se prosadil.

Nakonec zůstal sedm sezon, rád vzpomíná a skvělé představení Brouk v hlavě, v němž partneří s Viktorem Preissem, tam hraje jako host dodnes. „Odchod z Vinohradského divadla byl dramatický a smutný.

Paradoxně jsem odcházel v době, kdy už krásné velké role přišly a paní ředitelka Jiráskové mě velmi přemlouvala. Jenže moje rozhodnutí nebylo o tom, jestli hraju velké nebo malé role, bylo o tom, jaké chci dělat divadlo.

A mě bylo třiatřicet a věděl jsem, že je to jen tak tak na to, abych mohl ještě riskovat.“

Svěží dejvický vítr

Rozhodl se pro Dejvické divadlo, v té době ještě neznámé a rodící se, a bylo to pro něj po všech stránkách jiné a osvěžující. „Občas jsme i stavěli scénu, připravovali jsme si rekvizity. Dodnes se sám líčím, starám se o kostým.

Připadá mi to poctivější, je to podobné studentským začátkům.“ Ivan Trojan hraje i dnes, kdy je velmi využívaným filmovým hercem, spoustu představení. Pro příklad: na lednovém programu Dejvického divadla je 22 představení.

Z toho je Ivan Trojan na jevišti dvanáctkrát. Komentuje to stručně: „Divadlo je grunt. Jsem v divadle, které mám rád a které jsme si stvořili.“

Začalo to veselým četníkem

Do povědomí širší, i nedivadelní veřejnosti se Ivan Trojan dostal asi nejvíc díky Četnickým humoreskám, televiznímu seriálu z prostředí prvorepublikového četnictva, konkrétně brněnské „pátračky“.

Často právě jeho postava štábního strážmistra Bedřicha Jarého vnášela do děje úsměvné okamžiky – schválně, zkuste si při některé příští repríze Četníků všimnout, kolika různými způsoby dokáže Trojan alias Béďa nasednout na „motokolo“ a nebo spadnout ze židle!

Václav se rodil v lese

Dnes je Ivan Trojan jedním z nejvytíženějších a zároveň nejuznávanějších herců. Pro diváky je jeho jméno do značné míry zárukou kvality. „Udržet si laťku je velmi obtížné a začíná to u výběru role.

Například už nevezmu roli, která je třeba hezká, ale už jsem ten podobnou hrál.“ Když měl Ivan v jednom interview zavzpomínat a vybrat postavu, která mu dala nejvíc vymýšlení, jmenoval Václava ze stejnojmenného filmu režiséra Jiřího Vejdělka.

„Bylo strašně málo času na přípravu a měl jsem hrát retardovaného člověka.

Bál jsem se, aby z toho nevznikla karikatura,“ vyprávěl s tím, že to, jak by měla postava vypadat, konzultoval i s psycholožkou. „Snažil jsem se dosadit chůzi, způsob běhu, tenze těla, mluvu.

Pak jsem odjel na chalupu, navlékl jsem na sebe staré hadry a chodil jsem po lese a Václava jsem si zkoušel.“ Nazkoušel ho výborně, za tu roli dostal jednoho z pěti svých Českých lvů.

Svatba na dovolené

„Já jsem měl, dá se říct, jen tři vážnější vztahy v životě. Bral jsem to zodpovědně a rozchodem jsem se vždycky protrápil.

Ten poslední vztah je nejlepší…“ Takzvaná jiskra mezi ním a jeho budoucí ženou Klárou Pollertovou, tehdy ještě studentkou DAMU, přeskočila na Pražském hradě, při zkoušení Snu noci svatojánské v rámci Letních shakespearovských slavností.

„Já byl tehdy zrovna ve fázi rozejití a Klára mě zachránila.“ Po třičtvrtiroce chození ji na dovolené požádal o ruku a ona souhlasila. „Koupili jsme si ve zlatnictví v Českém Krumlově laciné prstýnky a vzali jsme se. Rodičům jsme to oznámili, když jsme se z dovolené vrátili.“

V dobrém i zlém…

Dnes jsou spolu přes dvacet let a mají čtyři syny. Mají ale i svou třináctou komnatu a tou je Klářina nemoc, endogenní depresivní porucha, která ji před lety dostala téměř až na samé dno. „Vždycky jsem byla člověk, který nad vším mávl rukou:

Něco se nedařilo? No a co? To půjde. Ivanovi se tohle na mě líbilo. To on byl ten nervák. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla mít psychické problémy.

Pak ale najednou přestal být život optimistický, vytratila se radost…“ Její stav se postupně zhoršoval, až nakonec musela vyhledat lékařskou pomoc. „Myšlenka sáhnout si na život tam byla…,“ přiznala zpětně paní Klára.

Ivan Trojan dlouho nevěděl, jak jí pomoci, navíc byl neustále velmi zaměstnaný.

„Pomohl mi dialog s psychiatrem, který mi řekl, že to budu mít jako partner velmi obtížné, ale že ona na tom vždycky bude hůř.“ Trvalo velmi dlouho, léta, než se její stav zase zlepšil a stabilizoval.

„Věděl jsem, že Kláru nikdy neopustím, ale někdy bylo příšerné si připustit, že budeme žít v takové temnotě a že to může být na celý život…“

Ivan Trojan (49) ve zkratce:

Narodil se 30. června 1964 v Praze-Podolí. Maturoval na sportovním gymnáziu, 1988 absolvoval DAMU.

Angažmá: 1988 – Realistické divadlo v Praze, 1990–1997 Divadlo na Vinohradech, od 1997 dodnes Dejvické divadlo

Filmy: např. Samotáři (2000), Smradi (2002), Jedna ruka netleská (2003), Příběhy obyčejného šílenství (2005), Ve stínu (2012), Hořící keř (2013), Anděl páně (2005), Šťastný smolař (2012), Osmy (2014)

Seriály: např. Četnické humoresky (1997), Okresní přebor (2010), České století (2013), Vraždy v kruhu (2014)

Ceny: 1x Cena Thálie, 1x Cena Alfréda Radoka, 1x TýTý, 1x Zlatá nymfa pro nejlepšího herce z Mezinárodního televizního festivalu v Monte Carlu, 5x Český lev (z toho 3x za hlavní roli)

Manželka: herečka Klára Trojanová- Pollertová (42), děti: František (15), Josef (14), Antonín (5), Václav (2), příbuzní: bratr Ondřej (54), producent a režisér; švagr Lukáš Pollert (43), někdejší kanoista, olympijský vítěz, dnes lékař-anesteziolog

Co řekl o …:

… o hraní: „Každá nová práce je pro mě velký strach a ostych.“

… o ženách: „Role ženy se mění, což je v pořádku, ale někdy mám pocit, že ženy zapomínají, že tato situace je nová i pro muže.“

… o štěstí: „Měl jsem kliku na rodiče, na školu, na spolužáky, na angažmá a samozřejmě na Kláru…“

Text: Helena Leitlová; foto: čtk, Dejvické divadlo v Praze, Divadlo na Vinohradech v Praze