Hraje divadlo. Maluje obrázky plné klidu a lásky a starých časů. Sbírá babičkovské rady. Pečuje o zahradu. Raduje se z rozrůstající se rodiny. Pro spoustu televizních diváků je však díky seriálu Ordinace v růžové zahradě hlavně bezdomovkyní Jolanou Lepařovou.

Je rozená Pražačka. Její rodiče se záhy rozvedli a ona pak žila u babičky a dědečka a k rodičům, jednomu či druhému, chodila na návštěvy. „Babička Karolína byla typická babička – malá, silnější, s drdůlkem bílých vlasů a moc hodná.

Skvěle vařila, hlavně z brambor, protože to bylo nejlevnější. Dělala je na všechny způsoby, placky, škubánky, nastavovanou kaši… Mrzí mě, že jsem tenkrát nedávala pozor, jak se to dělá.

Moji výchovu nijak zvlášť neřešila, ale byla přísná na to, abych se dobře učila a vymezila mi mantinely. Děda býval policajt.“ K otcovým rodičům do jižních Čech jezdívala na prázdniny.

Celý život s Babičkou

Jako školačka chodila do dramatického kroužku, zkoušeli Babičku Boženy Němcové a Iva hrála Barunku.

„Zamilovala jsem se tam nejen do divadla, ale i do Boženy Němcové a do téhle knížky, ke které se celý život vracím.“ Po základní škole šla na přání otce na gymnázium, ale neexcelovala. „Chodila jsem za školu, propadala jsem. Vůbec mě to tam nebavilo.

Měla jsem první lásku a všechno se mi zdálo mnohem zajímavější než biologie a chemie.“ Nakonec ji kvůli špatnému chování ze školy vyloučili. Naštěstí se pak vzpamatovala a přihlásila se ke zkouškám na divadelní akademii. Vzali ji.

„Mým profesorem herectví byl Ota Sklenčka, skvělý herec i člověk, který mi hodně pomohl a patří k důležitým lidem mého života.“

Cena za Pepina

První její štací po absolutoriu bylo divadlo v Karlových Varech. Začala tam s profesionálním divadlem, vdala se.

A také tam začala malovat! „ Krásné divadlo, skvělá parta, můj první muž Ivan Rajmont, narodil se mi tam syn…Malovat jsem začala právě na mateřské.“ S mužem se sice po pár letech rozešli, ale přáteli zůstali, až do jeho nedávné smrti. Později v Praze byl její asi nejvyhlášenější rolí ukřičený strýc Pepin z Hrabalových Postřižin inscenovaných v Rubínu.

Získala za ni roku 1978 cenu na festivalu Divadelní mládí v Českých Budějovicích.

Začala od babičky

S malířskými pokusy sice začala až v době, kdy už kvůli těhotenství nemohla na jeviště, ale lákalo ji mnohem dřív.

„Vždycky jsem ráda malovala, jako holka jsem si třeba malovala módu.“ A během studii na DAMU bydlela na stejné koleji jako její budoucí kolega Jan Kanyza. „Měl na pokoji malířský stojan a já mu chodila koukat přes rameno.

Moc se mi to líbilo.“ Dlouho nevěděla, jaký styl je pro ni ten pravý. „To je nejtěžší, nesmí se švindlovat. Kdysi jsem třeba namalovala obrázek podobný tomu, co dělal Salvátor Dalí. Ale vůbec jsem nevěděla proč.

Až časem jsem přišla na to, že nejvíc mě těší malovat věci, o kterých přemýšlím, které znám. A začala jsem obrázkem mojí babičky v kuchyni.“ Pochvaluje si, že ji malování naučilo trpělivosti a soustředění.

„Každý den, když přijdu domů, sednu si alespoň na pět minut k malování. Báječně to uklidní…“

Pepin jí přinesl štěstí

Díky už zmíněnému Pepinovi poznala svého druhého muže, s nímž žije dosud, přes 30 let!

V roce 1981 zaujalo inženýra Petra Mändla tohle představení, a hlavně Ivin výkon natolik, že přišel třikrát za sebou!

„Pak jsme zjistili, že máme podobný smysl pro humor a zajímají nás stejné věci.“ Nedávno paní Iva humor svého muže specifikovala na příkladu: „Jela jsem v Třeboni z kopce na kole a zastavili mě policajti.

Že jsem překročila v místě povolenou rychlost!!! Pak se ukázalo, že chvilku přede mnou jel můj muž a přemluvil je k tomu…“

Dům za chalupu

Kdysi zdědila po babičce byt na Letné. „Byt to byl mizerný, vodovod i záchod byly jen na chodbě.

Ale podařilo se mi ho vyměnit za byt kousek od Divoké Šárky.“ Nejprve měli jen maličký družstevní byt, ale postupně ho rozšiřovali a přikupovali další části domu, až získali jednopatrový dům celý. „Prodali jsme kvůli tomu i chalupu, ale nelituju!

Dnes si myslím, že ta výměna patřila k nejšťastnějším okamžikům mého života. Už si nedovedu představit, že by mě něco donutilo opustit tenhle kout Prahy. Tady je člověk vlastně skutečně v přírodě.“

Stromy jsou základ…

Když jim dům a přilehlý dvorek začaly říkat pane, dali se do budování zahrady. „Dřina mi nevadí.

Naopak, je to nejlepší relaxace a fitcentrum na světě.“ Dnes jsou na zahradě jezírka s rybkami a lekníny, umělý potok, velké balvany, posezení pod pergolou, spousta květin a hlavně stromy. „Květiny jsou úžasné, ale správně založená zahrada je o stromech.

Ty zůstávají, rostou a najít pro ně ideální místo je věda. Až moji vnuci posoudí, jestli je babička tenkrát zasadila správně.“

Založením sběratelka

Kdysi prý začala nevinně sbíráním autogramů. A dostala se do stadia, že měla půdě regály plné krabic s kdečím. „Já jsem šílený sběratel. Sbírám všechno, co je pro mne hezké nebo zajímavé, a hlavně staré.

Zajímají mne věci do roku 1938, před druhou světovou válkou. Úplně největší část mé sbírky zabírá staré prádlo, výšivky, krajky, dětské oblečky…“ A protože je pořádná, tak má pořádek i v krabicích: dečky výstavní, dečky obyčejné, dečky blbé.

Ale i ty blbé jí bylo líto vyhodit: „Vždyť to muselo dát strašnou práci!“ Dnes má stálou výstavu své sbírky na zámku Chyše a tvrdí, že sbírání omezuje: „Musím, už se to nikam nevejde…“

Ten umí to a ta zas tohle…

Paní Iva přiznává, že vaření nikdy nebyla její parketa. Až teď, v pokročilejším věku se prý trochu rozvařila, i díky cestování – v Norsku třeba pro sebe objevila ryby. „Buchty vnukům neupeču, to neumím, ale o hladu je nenechám.

Mají rádi třeba můj buřtguláš. Často ale dáme přednost restauraci, kde si každý vybere. Každý umí něco jiného, já třeba mnohem raději uklízím, než vařím.“ V jednom rozhovoru také zavzpomínala na jeden z receptů své babičky, tzv.

grenadýrmarš, který sama občas připraví: uvaří asi pět velkých brambor a rozmačká je. Vedle si uvaří čtvrt kila širokých nudlí. Na cibulce podusí nakrájenou malou hlávku bílého zelí a pak to smíchá všechno dohromady.

Osolí, opepří, okmínuje a na talíři polije uškvařenou slaninou. „Tohle jídlo moc často nevařím, protože vařit na všech hořácích současně je nervák. Ale stojí to za to!“

Kamarádi nade vše

Co dělá pro dobrou kondici a veselou mysl? „Zahrada je lepší než fitko, ale asi nejvíc mi prospívají každodenní dlouhé procházky se psem. A baví mě jízda na kole. Myslím, že je strašně důležité potkávat se s lidmi.

Zachovat si svou partu, kamarády z mládí, pracovat na tom. Zavolat si, sejít se. Na skleničku, na procházku. Udělat si kolem sebe mírový prostor a být obklopený lidmi, co vás mají rádi, a také přírodou.“

Foto: TV Nova, Herminapress, Nextfoto