Drobná, energická herečka. Vyrostla na vesnici a na téže vesnici, byť dnes už součásti hlavního města, i dnes se svými pejsky žije. Je ráda babičkou a vnoučata „jsou s ní spokojená“.

Pochází ze statku v Kolodějích, z 370 let starého stavení s metrovými zdmi. A bydlí tam i dnes. „Moje rodina tu žije po generace.“ Když byla malá, byla to prý zapomenutá vesnička, teď je to okraj Prahy a vyhledávaná lokalita.

„Vyrůstala jsem na vsi, jako kluk. Lezla jsem po stromech, hrála fotbal, v zimě jsem jezdila na bobech. Sbírala jsem opuštěná zvířátka, pořád jsem měla pod bundou nějakou kočku… U rybníka v kolodějské oboře jsme na černo rybařili.

Úžasné dětství!“ V Praze bydlela pár let, ale zase se vrátila „domů“. „Myslím, že sem patřím. Pracuji v Praze, ale večer se vracím a celou zátěž města nechám za sebou. Je to až fyzická úleva…“

Přes básničky k divadlu

Oba rodiče byli ochotníci, měla tedy k divadlu blízko. Přesto nebyla po základní škole rozhodnuta, kam dál. Bavila ji gymnastika, cvičila v YMCE u paní Bosákové, někdejší olympioničky, bavily ji jazyky. A tak šla na gymnázium.

„Tehdy jsem se v sobě moc nevyznala. Ventilem se pro mě stala poezie. Znala jsem ji a hodně ji četla. Pan profesor mě vzal do recitačního kroužku a já začala vyhrávat soutěže.“ Udělala konkurz do recitačního studia Violy.

A pak se přihlásila na DAMU. A ono to vyšlo. Rodiče ji prý ve všem podporovali.

Když se rozhodovala, zda jít na filozofii na jazyky, nebo na DAMU, navrhli, ať si tedy to herectví zkusí. A jí se otočil život naruby. „Nemůžu říct, že bych se dříve úplně bála lidí, ale byla jsem dost uzavřená, až bojácná, málo spontánní.

Divadlo mi pomohlo to změnit. První ročník na DAMU byl pro mě šok. Ale v Disku, což je studentské divadlo, jsem se už cítila dobře.“

Ve Městských je dobře

Herecké ostruhy získala na Kladně a v Mladé Boleslavi. Nyní je členkou souboru Městských divadel pražských. Už od roku 1997! „Jsem tu už tak trochu inventář! Neumím být někde, kde mi není příjemně, takže to, že tu setrvávám, znamená, že je to tu hezký…“

Holky ze Slunečné jsou na chatu!

Co se filmů týče, hrála například Janu, manželku hlavního hrdiny Víti, ve filmu Vrať se do hrobu!, švadlenu Jindřišku v Četnických humoreskách nebo ráznou prodavačku Marcelku ve svérázném seriálu Comeback.

Minulé dva roky však byla pro televizní diváky především Lídou Vackovou ze seriálu Slunečná, akční manželkou starosty stejnojmenné obce, která manipulovala všemi okolo. „S holkami, nejen ,drbnami‘, ze Slunečné, se dodnes scházíme.

Chodíme na večeře, kafíčko, na různé akce. Máme dokonce společný chat. Pořád jsme v kontaktu, což není obvyklé. Zpravidla práci odevzdáte a hotovo. Tady to bylo jiné a snad to bylo i na obrazovkách znát.“

Doma na statku

S někdejším manželem Davidem Prachařem bydlela zpočátku v Praze, ale pak postupně zrekonstruovali rodinný statek a přestěhovali se s dětmi tam. A za pár měsíců vyhořeli!

„Spali jsme, utíkali oknem, šestiletou Mariánku jsme házeli z okna na zahradu!“ Zůstaly jen obvodové zdi. „Jako mávnutím proutku zmizela minulost, spousta niterných drobností, které mě k ní vázaly, a spousta dalších nenahraditelných věcí.

Zbyly jen vzpomínky.“ Začali znovu rekonstruovat, jenže přišel rozvod. Dana Batulková opravy dokončila a v domě, jak sama říká „v domečku“, je šťastná.

„Moje kořeny jsou zde pevně ukotvené. Jsem zvyklá na prostor, mám velkou zahradu a od dubna trávím většinu času venku. Říkám tomu čtvrtý rozměr.“ Nechává všechno růst divoce, přírodu prý jen lehce reguluje. „Jsem po předcích statkářka, ale statkářské geny nemám.“

Nechala vztah plynout…

Při práci v divadle se před časem sblížila s režisérem Ondřejem Zajícem, který je o dvanáct let mladší než ona. „Chtěla jsem se s ním rozejít, abych neblokovala jeho život, ale on mi řekl, že je tam, kde chce být.

Tak jsem to nechala plynout.“ Nejdůležitější pro ni je, že je její partner spolehlivý a že si rozumí s jejími dětmi. Zároveň si uvědomuje, že: „… je pro děti určitě úlevné, že mám někoho, s kým jsem spokojená.“

Vnoučata jsou spokojená

Jednou prohlásila, že skloubit herectví s rodinou není jednoduché, že je to takový dvojbalíček. „Ale stojí to za to, nikdy bych rodinu kariéře neobětovala.“ Dnes už je díky synovi Jakubu Prachařovi hlavně spokojenou babičkou, a to jak pro Kryšpína, syna Jakubovy již bývalé manželky Agáty Hanychové, tak pro Miu, jejich společnou dcerku… „Jsem ta nejlepší babička!

Jistě, nejsem typická babička hlídací. Ale dost jsem hlídala, i Kryšpínka. Byl mu rok, když jsem ho poznala. Máme se rádi, voláme si, jezdíme spolu na ryby. A Mia se mnou chodí do divadla. Myslím, že jsou se mnou vnoučátka spokojená.“

S dcerou do světa…

S dcerou Marianou Dana Batulková ráda cestuje. „Náš vztah je moc hezký a jsem za to vděčná. Ne, že bychom se nepohádaly, to taky umíme. Jsme neustále v kontaktu, často spolu někam jdeme nebo cestujeme.

Děláme si takové radosti, abychom pořád měly společné zážitky.“ V zimě jezdí, nebo přesněji létá, herečka ráda za teplem. „Říkám tomu výmaz, jako když se čistí počítač. Nic nedělám a na nic pokud možno nemyslím. Všechno je daleko. Moře, slunce, světlo a jsem dokonale šťastná.“

Vánoce s rodinou

Ve vzduchu už voní Vánoce. Dana Batulková prý má ráda klasiku, ráda dodržuje tradice.

„Stromeček, na Štědrý den kapr a bramborový salát, šupina pod talíř pro štěstí, předávání dárků… Pro mě je důležité, že se sejdeme jako rodina a hlavně ve zdraví.“

… o Karlu Gottovi: „Na jeho osmdesátinách jsem mu říkala, že je jediný muž, kterému jsem byla celý život věrná. A je to pravda. Je moje láska od mých čtyř let a zůstane jí navždycky.“

… o zvířatech: „Psi jsou mazlíčkové. Na výcvik nejsem dost přísná. Když byl Kuba malý, bydleli jsme paneláku a tam jsem pejska nechtěla. Jinak jsem mu ale dovolila, na co si vzpomněl.

Měli jsme rybičky, strašilky, želvu, dokonce gutátu-užovku… Zpětně si myslím, že to, že neměl psa, byla chyba. Když dítě vyrůstá se psem, naučí se přijímat a chápat tu lásku, přátelství. To jiné zvíře nemůže nahradit.“

… o strachu: „Děti jsem učila, že největší náš nepřítel je strach. Nejlepší rada, kterou jsem dostala? Kdo se bojí, sere v síni!“

… o kutilství: „Baví mě chlapské práce. Hodně jsem se naučila od tatínka. Měla jsem období rekonstrukce starého nábytku. Brousila jsem, natírala a opět obrušovala. Nádhera!“

… zralém věku: „Má výhody, když to přijmete a srovnáte se s tím, že jinak to už nebude.

Musíte se naučit žít s tím zvláštním rozporem, že nějak vnímáte samu sebe, že je ve vás pořád ta energická holka, ale že okolí vás vnímá jako zralou ženu – paní. A taky už neřešíte milostné průšvihy a trapasy jako v mládí.“