Šarmantní, vždy elegantní dáma používající češtinu s originální ekvilibristikou. Hraje divadlo, se svou nadací zdětšťuje dětská oddělení nemocnic a nezaměnitelným hlubokým hlasem báječně zpívá francouzské šansony.
„Když přijíždím do Marseille, něco se ve mně probudí, je cítit, že kořeny tam jsou. Přitom tam nežiju už strašně dlouho.“ Narodila ve slavném středomořském přístavu, moře a lodě miluje.
A také francouzský kraj Camargue, kde trávila v dětství hodně času s dědou, který choval koně. A koně miluje dodnes. „Všechno, co vím o koních, mě naučil on. Posadil si mě k sobě do sedla už jako batole.“
Bála se nejistoty
Pochází z převážně umělecké rodiny – jeden dědeček byl houslista, maminka sochařka a malířka a otec sochař a umělecký kovář. Takové geny asi nelze zapřít.
Chantal chtěla být nejprve baletka, tančila 12 let. „Ale pak jsem si uvědomila, že nechci žít život umělce.
Měla jsem strach z nejistoty, bála jsem se.“ Kreslila, zajímala ji architektura, také chtěla dělat medicínu. „Zároveň mě ale pořád něco táhlo k tomu umění… Říkala jsem si – budeš studovat a uvidíme.“ Pak začala hrát ve školním divadle.
„A všichni – učitelé i kamarádi – mi říkali, hele, ty musíš dělat divadlo!“
Bolek vyhrál na New Yorkem
V Ženevě, kam se po rozvodu s otcem maminka s ní dvěma jejími sestrami přestěhovala, vystudovala Chantal Divadelní akademii, měla nabídky na angažmá, měla filmové role a měla už koupenou letenku do New Yorku, kde chtěla sbírat herecké zkušenosti.
Jenže náhodou potkala dlouhého hubeného klauna odněkud z komunistického Československa. Bylo jí dva a dvacet, beznadějně se zamilovala a tu letenku prý roztrhala. „Nepřestěhovala jsem se hned.
Nejdříve jsem jen přijížděla a odjížděla, byly to jen takové návštěvy, až do revoluce jsem vždycky dostala vízum. Po listopadu 1989 jsem získala trvalé bydliště jako cizinka. Dvacet let jsme bydleli v Brně a cestovali a hráli všude po světě.“
I Vladimír propadl umění
Když měl v létě roku 1989 přijít na svět syn Vladimír, odjela rodit do Ženevy. „Bolek zrovna točil a já jsem nechtěla obtěžovat. Tak jsem pak už přivezla malinké miminko.“ Vždycky prý doufala, že „Vladimír nepropadne do uměleckých sfér“, ale marně.
Od dětství prý dělá krásné sochy – jak by ne, zase ty geny. Ostatně kromě francouzských prarodičů je sochařkou a malířkou i jeho teta a mladší sestra Chantal, Beatrice. V roce 2002 se Polívkovi rozvedli a Chantal se s Vladimírem časem přestěhovala do Prahy.
Syn vystudoval alternativní herectví a dnes vystupuje mimo jiné se svým otcem v představení Šašek a syn. „Vladimír je Čech jak poleno! A já jsem ráda, že jsem mu ponechala jeho českou rodinu.“
U jídla se nesmí spěchat
Francie je synonymem vyhlášené kuchyně. Jaký vztah k vaření má Chantal Poullain? „Miluji vařit pro lidi, které mám ráda.“ Zdůrazňuje, že v životě nejde jen o to „krmit se“, ale mít z jídla radost a k vaření i jídlu přistupovat s láskou.
„Když přijedu do Francie, okamžitě cítím všechny vůně, chuť vína i prostředí – mám hned pusu plnou chutí. Je to jako afrodiziakum…“ Má ráda, když je velký stůl a kolem rodina, přátelé, debatuje se, probírají se zážitky, směje se a přitom se jí.
A nikdo nikam nespěchá. „Z české kuchyně umím pár receptů na jídla, která miluju – jako první, když jsem sem přijela, jsem se naučila svíčkovou, guláš a bramborový salát od Bolkovy maminky.
Ten jsem trefila až napotřetí… A moc ráda mám španělské ptáčky nebo koprovou omáčku s vajíčkem.“ Ale většinou prý vaří něco z francouzské kuchyně, která je jí přece jenom bližší, a z italské. „Dávám přednost lehkým jídlům a malým porcím.“
S Archou má život smysl
Založení nadace Archa Chantal iniciovala herečka v roce 1993. Může za to její syn. Chantal s Bolkem hráli tehdy hodně ve světě a malý cestoval s nimi.
A tak samozřejmě navštívil občas i tamní dětská zdravotnická zařízení, která byla barevná a plná hraček, takže děti zapomínaly, kde vlastně jsou. Pak se Vladimír se jednou ocitl v české nemocnici a řekl prý: Mami, proč je to tu tak smutný?
„On se do té nemocnice těšil a byl zklamaný…“ Slíbila mu, že udělá vše pro to, aby se i do místních nemocnic děti těšily. A tak vznikla Archa Chantal. „Zpočátku to byl velký boj. Lékaři říkali – výrazné barvy? Blázníte?“
Léčit nejen tělo
Nakonec se ale záměr povedlo naplnit. Nadace Archa Chantal utváří vždycky celé prostředí, aby vypadalo jako dětský svět.
Jednou je to džungle, jindy divadlo, pak loď, zoologická zahrada, farma zvířat, pláž, ostrov pokladů, rozkvetlá louka… „Důvod, proč o tohle všechno usiluji je prostý – v nemocnici by se nemělo léčit pouze tělo, ale i obolavělá duše.
Pohoda a harmonie jsou přece základním předpokladem fyzického zdraví.“ Prvním projektem byla kdysi úprava dětského oddělení ve Fakultní nemocnici s poliklinikou v Brně-Běrkově. Tam tehdy začala „vládnout“ pohádková zvířátka.
Dnes už je za nadací na čtyřicet realizovaných projektů, další jsou ve stadiu příprav. Dříve nudná dětská nemocniční oddělení se díky nadaci změnila k nepoznání.
Fotky těch úžasně veselých interiérů si lze prohlédnout na stránkách nadace – určitě se při prohlížení budete usmívat! „Tahle práce je pro mě velmi důležitá. Mám pocit, že můj život má větší smysl.“
Žít na plný pecky
Před sedmi lety musela Chantal čelit diagnóze rakovina prsu. Už podruhé – poprvé to bylo krátce po seznámení Bolkem. Tehdy i teď to dopadlo dobře. ,,Nemoc zřejmě přišla, aby mi udělila lekci. Aby mně řekla, že si mám vážit života a štěstí, které mám.
Myslím, že mě to mělo přimět vnímat víc samu sebe. Já jsem opak hypochondra, vůbec se nešetřím.“ Spousta kamarádů prý jí radila jak dál žít, co jíst… „A já jim řekla, že budu papat, co chci, a že budu žít na plný pecky. Chci žít, ne přežívat!“
Chantal Poullain-Polívková ve zkratce
Narodila se 17. srpna 1956 v Marseille ve Francii, vystudovala Divadelní akademii v Ženevě ve Švýcarsku, poté studovala v Anglii
1978 setkání s Bolkem Polívkou – následovala ho do Československa
Hrála v Divadle Na Provázku, v Divadle Ungelt
Dnes vystupuje pod hlavičkou Divadla Bolka Polívky
Filmy: např. Šašek a královna (1987), Kopytem sem, kopytem tam (1988), Král Ubu (1996), Na zámku (2000), seriály: např. Dokonalý svět (2010)
Zpívá francouzské šansony, natočila album Chantal Chansons
Už 24 let je prezidentkou Nadace Archa Chantal (www. archa-chantal.cz)
Rodina: S bývalým manželem, hercem Boleslavem Polívkou má syna Vladimíra (28, herec)
Kde ji lze vidět: https://www.i-divadlo.cz/profily/chantal-poullain
Co řekla o…
… o výchově: Dostalo se nám přísné katolické výchovy, já jsem studovala v klášterní škole u salesiánských sester ve Švýcarsku, a dnes mohu říct, že to nebylo tak špatné, protože mi to dalo určité životní hodnoty. Máma nám ponechala možnost volby.
Vždycky říkala, že nejdůležitější je svoboda myšlení, najít si vlastní víru, v níž najdeme svou cestu.
… o vyzařování: „Šarm a elegance nejsou jen věcí toho, jak člověk vypadá navenek, ale spíš věcí vnitřního pocitu. Toho, co člověk vyzařuje.“
… o vzpomínání: „Některé odžité a prožité věci je lepší nechat zavřené. Jde o minulost. Předaná zkušenost ale může pomoci, potom má význam.“
… o instinktu: „Naše životní mapa je složená tak, že neprocházíme jedinou velkou cestou, ale když tu mapu pomalu otevíráme, vidíme spoustu menších nových cest, ze kterých si můžeme vybrat. Při tom výběru jsem vždy poslechla svůj instinkt. Nikdy mne nezklamal.“
… o strachu z davu: „Jsem klaustrofob a mám děs z davů na koncertech, hysterie se bojím. Proto chodím jen na intimní koncerty. To mám, i když je třeba náměstí plné lidí – já musím utéct, mám pocit, že se zadusím…“
… o svém hlase: „Celý život jsem měla kvůli hlasu komplex. Byla jsem malá holčička, roztomilá blondýnka a už tehdy jsem měla hluboký hlas. Promluvila jsem a lidi, kteří tu blondýnku obdivovali, se lekli.“
… o hraní: „Hraní mě hrozně baví, asi nejvíc, když se zkouší. Baví mě to hledání… Ale nikdy jsem neměla pocit, že bych bez divadla nemohla žít. Myslím, že můžu dělat spoustu věcí.“
Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, Nexfoto
