Popularita ho „postihla“ až po pětačtyřicítce, zato plnou silou. Jednu dobu bylo překleplováno. Dnes, kdy se mu blíží šedesátka, vyprodává sály s one man show. Prý zvolňuje. A na důchod plánuje kariéru velvyslance v Jerevanu.
Původ herce Bohumila Klepla je hodně nadnárodní.
Narodil se v Moskvě Čechu Bohumilovi, studentu strojního inženýrství z východočeských Mlázovic, a Arménce Natalii, studentce letecké navigace, jejíž rodina žila v Tbilisi v Gruzii, tehdy Gruzínské sovětské socialistické republice, součásti všeobjímajícího Sovětského svazu.
V Moskvě pak pobýval s rodiči do svých šesti let. Ale i poté byl stále občanem Sovětského svazu, zatímco jeho matka už byla občankou Československa! Jako chlapce ho SSSR nechtěl pustit, aby ho případně mohl povolat do armády.
„Až v rámci událostí kolem roku 68 se tátovi podařilo udělat ze mě československého občana.“
Z Bohouše se stal Bob
Na základní škole a pak na gymnáziu neměl jednoduché. „Hrozně jsem se za to, že jsem se narodil v Moskvě, styděl…“ Navíc neuměl správně mluvit. „U nás se mluvilo jako u kolotočářů.
Neuměl jsem dobře ani česky, ani rusky, ani gruzínsky, ani arménsky…“ Chtěl být filmovým režisérem, na gymplu si točil filmy, ale nakonec „drzost nad jazykovými nedostatky zvítězila“ a on se přihlásil ke studiu činoherního herectví. Byl přijat.
Učil ho pan Miloš Nedbal a jeho spolužáky se stali např. Dana Batulková nebo Jiří Hromada. „Dědek Nedbal, jak jsme mu říkali, byl tvrdý, drsný, ale stálo to za to.
Hodně nás naučil a s láskou na něj vzpomínám.“ Někdy v té době se z Bohouše stal Bob – vymyslela to prý další spolužačka, Jaroslava Kretschmerová, aby jeho jméno znělo světově.
„Mysleli jsme si, že jsme národní umělci, chodili po vinárnách, neustále mudrovali o umění a odsuzovali starší kolegy. A pak lup a skončil jsem u chebského divadla…“
Z jeviště k loutkám…
Jednou, to byl ještě student, mu řekl Vlastimil Brodský: „Když ti to do 33 let nevyjde, tak jdi od toho…“ A Miloš Nedbal mu prý krátce před smrtí napsal: „Ty nejsi herec na velké divadlo, založ si malinké divadýlko…“ Bohumil Klepl dal na oba.
Začalo to tím, že sehnal pro manželku Alšovo loutkové divadlo. A když pak neměl moc herecké práce, začal v tom divadýlku se starými loutkami vytvářet zcela „neloutkové“ inscenace.
„Realizoval jsem si své činoherní sny – třeba West Side Story, úderně, na sedm minut! Pak Hallo, Dolly. Fausta. Revizora. Macbetha. Nebo Márqeuezovu Kroniku ohlášené smrti…
Vždycky hlavně krátce a výstižně.“ Zpočátku hrál se svou ženou a se sestrou Natašou, jmenovali se Kleplovo rodinné loutkové divadlo. Mimochodem, i jeho sestra je absolventkou Divadelní akademie múzických umění, vystudovala rozhlasové a alternativní herectví.
… od loutek na jeviště
Později se dal se dohromady s Petrem a Matějem Formanovými. „Ti mě brali jako maskota. V 90. letech jsme sjezdili s loutkami velký kus světa – Spojené státy, Latinskou Ameriku, Mexiko, Evropu.
Hrál jsem vždy v jazyce země, kde jsme vystupovali.“ Hráli v divadlech pro tisíce lidí, hráli pro královské rodiny a hlavy států, hráli také pro Jacka Nicolsona a další americké herce.
„Tehdy jsem si uvědomil, že se můžu zklidnit, protože nikdy nedosáhnu těch hvězdných výšek a nikdy nebudu doopravdy slavnej.“ Dnes má loutky uložené v kufru. „Ale počítám, že až přijde krize, opráším je a budu za pětikačku hrát u nás v Třebonicích v hasičárně.
Až bude všechno překomercionalizované a ve všech hrách se budou herci muset svlíkat, tak věřím, že když vytáhnu loutky a zahraju Dona Šajna, tak že na to lidi budou čumět a říkat – Hele, to je, panečku, něco…!“ A pak dostal nabídku na angažmá v Divadle Na zábradlí.
Zůstal šestnáct sezon. „Tam jsem pod vedením režiséra Petra Lébla hrál poprvé a naposledy velké role klasického repertoáru.“
Úklid pod křídly Studia DVA
Dnes považuje za své domovské divadlo pražské Studio DVA. V něm připravil i své představení Vysavač, s nímž nyní vyprodává divadla. V textech pořadatelů se uvádí:
Zamilovaný uklízeč z nákupního centra v jedinečné komediální one man show, která je plná vtipných eskapád, neuvěřitelných hrdinských kousků, trapných nárazů na držku a snění. „Jsem tam sám za sebe a dávám sám sebe.
Před iks lety jsem měl problémy s alkoholem, byl jsem léčen – za to se nestydím, je to nemoc jako každá druhá –, a svou psychiatrickou zprávu jsem půjčil režiséru Patriku Hartlovi.
A on na jejím základě napsal tuhle úžasnou hru.“ Bob Klepl skutečně stejně jako jeho hrdina denně doma luxuje. Přiznává, že ho to „vyklidňuje“. Dokonce prý někdy schválně rozsype zrnkovou kávu: „Ten zvuk, jak skáčou zrnka při vysávání trubicí, to je pro mě Labutí jezero!“
„Tady leží vorvaň!“
Největší vlnu popularity přinesla Kleplovi nepochybně role ve filmu Účastníci zájezdu. Jeho figura nezaměstnaného manžela, který tuto skutečnost tají před manželkou Evou Holubovou, která to samozřejmě dávno ví, je nezapomenutelná. Stejně jako Evina replika:
„Ležel tam jak vyvrženej vorvaň!“, jíž komentuje fakt, že její manžel spal ráno na pláži. „Mám Účastníky zájezdu rád, mám je jako Libuška Šafránková Tři oříšky – tím mě všichni znají. Vzpomínám na to s láskou, protože to byl můj první větší film.
Dodnes k Jadranu jezdím a vozím tam i svou maminku. Ležíme na pláži a vždycky nějaký kolemjdoucí pronese: Hele, tady je vyvrženej vorvaň! A maminka se hned ohradí: Co si to dovolujete k Bohouškovi, vždyť to je můj syn a slavný herec!
Ale když si mě nějakou dobu nikdo nevšímá, sama se vztyčí a pronese: Tady leží vyvržený vorvaň a vy si ho nevšímáte!“
Dcera ho hlídala
Kleplovou první a dosud jedinou manželkou byla loutkářka Veronika Kleplová, rozená Szoke, Maďarka z Košic. Ženil se ve 23 letech a manželé byli šestnáct let. „Jako bývalá loutkoherečka mě přivedla k loutkám, loutky k cestování a cestování k rozvodu.
Ale jsem rád, že jsem se rozvedl. Teď máme solidní vztahy. A taky jsem rád, že jsem se už neoženil.“ V jednom rozhovoru připustil, že to s ním jeho děti neměly lehké. „Po rozvodu jsem je seznamoval s novými ženskými. Říkal jsem dětem: „To je vaše nová maminka“.
A dcera Klárka mi vždycky řekla: „Bobíčku, uklidni se! Tohle ne! To jsi se zbláznil, to domů nepůjde!“ Takhle na mě byla přísná.“ Dnes má herec přítelkyni, se kterou sice nebydlí, ale i tak s ní tráví hodně času.
„Jsem solitér a žít se mnou je těžké, ale jezdíme spolu na dovolené a trávíme společně víkendy.“
Bude žít v Jerevanu?
„Stal se ze mě abstinent, protože to je podmínka, abych mohl být v pozdějších dobách velvyslancem v Jerevanu.“ To není vtip, Bohumil Klepl by skutečně rád byl zástupcem České republiky v Arménii. „Náš pan ministr zahraničí ani pan prezident na to moc neslyší.
Zato všichni potentáti v Arménii by si přáli, abych tam na důchod velvyslancem byl.“ Před pár lety slíbil svým již dospělým dětem, že jim ukáže, odkud mají kořeny. Pomohl jim arménský kněz působící v Praze a zorganizoval jim dovolenou v Arménii.
„Byli jsme nadšení. Co se týče krajiny, přírody, lidí i náboženství. Ta země má pro mě podobný naturel jako Izrael. To jsou vyvolené země.
Vřele doporučuji se tam jednou v životě podívat.“ Na druhé straně – jeho tatínek mu prý občas říká, aby už šel s tou Asií do Prčic, je přece Bohouš z Pardubic!
Bohumil Klepl (59) ve zkratce
Narodil se 31. března 1958 v Moskvě v Sovětském svazu
Maturoval na gymnáziu v Pardubicích
1981 absolvoval herectví na DAMU
Hrál postupně v Západočeském divadle v Chebu, v divadle v Kolíně, v Městských divadlech pražských
V 90. letech jezdil po světě jako loutkář
Angažmá v Divadle Na zábradlí
Nyní hraje ve Studiu Dva v Praze
Filmy: např. Báječná léta pro psa (1997), Všichni moji blízcí (1998), Pupendo (2003), Účastníci zájezdu (2006), Doktor od jezera hrochů (2010), Perfect Days (2011)
Seriály: např. To jsem z toho jelen (2000), Letiště (2006), Cirkus Bukowsky (2014), Přístav (2016)
Rodina: Dcera Klára, syn Tomáš, rodiče Bohumil a Natalia, sestra Nataša.
Kde ho můžete vidět: https://www.i-divadlo.cz/profily/bohumil-klepl
Co řekl o …
… o humoru: „V soukromém životě jsem vyhaslej klaun… Kdybych hrál sám sebe, tak bych jenom mlčel, tupě zíral do zdi a byl tichým nerudným bláznem.“
… o druhém manželství: „Učinil jsem v minulosti pokus o druhý o sňatek. Ale představa, že bych se nedožil maturity svého dítěte, byla natolik silná, že se slečna odstěhovala z mého domu a nejspíš dožiju jako starý mládenec.“
… o sobě: „Já jdu pořád dopředu a nejsem moc příznivcem setkávání po letech. Na třídních srazech člověk vidí spolužáky jako babičky a dědečky… Jsem rád, že hraju s mladejma, baví mě to a nechci se dívat dozadu.“
… o hraní: „Seriály jsou pro obživu a divadlo je z lásky…
… o divadle: „Odešla generace bardů, teď se divadlo dělá trošku jinak. Nechci to bagatelizovat, ale Hamlet se hraje ve vířivce, Othello se hraje v pračce.
Podle mě by divadla placená státem nebo magistrátem měla mít v repertoáru nějakou klasiku a hlavně herci by se to měli naučit. Nyní používáme tzv. seriálové herectví. A to je špatně, lidé netvoří figury, postavy, všichni to mastíme.
Málokdo umí hrát – jako hrát! To mě na divadle někdy štve.“
Text: Helena Leitlová; foto: ČT, CSFD, Hermianpress, Studio dva
