Tenhle skoro dvoumetrový blonďák před lety prorazil rolí plachého potápěče, který na dovolené ke štěstí přišel, v povedené filmové komedii Účastníci zájezdu. „Dodnes za sebou na ulici slýchám: To je ten úchyl! Kde má šnorchl?!“ komentoval to jednou…

Jako kluk hrával sedm osm let fotbal za pražskou Lokomotivu. „Tam bývala nejjemnější škvára v Praze. Ještě ji mám v kolenou…“ Čím chtěl být? „Co vám připadá jako klučičí povolání, tak tím jsem chtěl být.

Střídalo se to někdy za týden, něco mně drželo tak čtrnáct dnů, něco vydrželo i déle, jako třeba popelář. Opravdu jsem chtěl být vším možným.“ Vyrostl na Letné, spoustu času strávil ve Stromovce. „Jsem Husákovo dítě, ale dětství jsem měl hezké.

Bylo mi patnáct, když přišel Listopad, ale je fakt, že do té doby mi mnoho věcí přišlo normálních. Třeba učit se, kdy byly sjezdy a jak se jmenují různí soudruzi. Po škole jsem obvykle sedl na kolo a vyjel ven.

Co moje paměť sahá, nevzpomínám si, že bych nějak inklinoval k herectví a k divadlu…“

Strojařem z nerozhodnosti

Po základní škole šel na strojní průmyslovku. Jednou vzpomínal, že to bylo vykročení do neznáma. „Po základce je dost těžké, když se ve čtrnácti letech musíte rozhodnout, co dál. Vím, že právě u té průmyslovky byla velká naděje, že mě vezmou bez přijímaček.

Tak jsem se na ni přihlásil a s oběma odřenýma ušima, spíš s odřeným úplně vším, jsem tu školu dodělal.“ Prý musel některým profesorům slíbit, že se oboru dál věnovat nebude.

V televizi na zkušené

Po maturitě Martin zase nevěděl, kam dál. A kamarád, který už tehdy pracoval v České televizi, mu řekl, že tam někoho hledají. Následující tři roky pak byl Martin Pechlát mikrofonistou, tedy pomocníkem zvukaře.

„Dělali jsme všechno, od sportovních přenosů přes záznamy koncertů až po televizní inscenace.“ Při natáčení inscenací tzv. držel bambus, jak se říká v tamějším žargonu.

Znamená to, že držel tyč, na níž byl připevněný mikrofon, nad hlavami herců, a to tak šikovně, že nebyl vidět v záběru.

„Pro svoji výšku a štíhlost jsem byl vyhledávaný.“ Přitom měl možnost sledovat při práci známé herce a herectví ho začalo víc a víc zajímat.

Divadlo do šuplíku

Jednou vysvětloval, že se vlastně k herectví dostal přes přátelství. „Bylo nás víc, kteří nevěděli, co se sebou, tak jsme začali něco psát a zkoušet, hry, písničky. Nikdy jsme to nedodělali, ale tvorba do šuplíku nám šla báječně. Až mě přivedla k divadlu.

Začal jsem se víc zajímat o umění a chodit do divadla. Tak nějak to asi začalo…“ Přitom prý v rodině neměl, co se hraní týče, na koho navazovat, ani jeho starší sestra neměla umělecké sklony. „Jsem první ve svém rodu, úplný unikát.“

Hercem díky budoucímu tchánovi

Rozhodl se, že zkusí zkoušky na divadelní akademii, na činoherní herectví.

„A tam mi řekli, že jsem úplně mizernej herec, že vůbec nevědí, proč se na tu školu hlásím.“ Naštěstí prý se ale v tomtéž roce otevíral ročník i na katedře alternativního a loutkového herectví, který vedl Miroslav Krobot, a tam už Martin Pechlát přijat byl.

„Škola pro mne, co se divadla týče, znamenala zrání, nabírání vzdělání. Hrát, hrát permanentně.“ Miroslav Krobot šéfoval v té době Dejvickému divadlo, a tak tam záhy bral své studenty na hostování.

„Vlastně po celou dobu studia jsem hostoval v Dejvickém. Moc mě to bavilo. A bavily mě také osobnosti, se kterými jsem se na škole potkal.“ Mimochodem – ještě coby mikrofonista potkal svou budoucí ženu Andreu, tehdy ještě Švehlíkovou.

Když se potkali poprvé, vůbec prý netušil, že je dcerou herce Aloise Švehlíka. „Seznámili jsme se přes kamarády.

Když jsem se to dozvěděl, tak jsem ji požádal, jestli by mě její tatínek nemohl připravit na ty mé druhé přijímačky na DAMU. Skutečně mě připravil.“

Z Prahy do Hradce Králové. A zpět!

První angažmá po škole získal v Klicperově divadle v Hradci Králové. „To už jsem byl ženatý, první dcera byla na cestě. Pendloval jsem tři roky mezi Hradcem, kde jsem hrál, a Prahou, kde jsem měl rodinu.

Dneska si to skoro neumím představit.“ Když se stal otcem podruhé, z hradeckého divadla sám odešel. „Já už chtěl být s nimi, na dálku to nešlo. Neměl jsem ale žádné lano, a tak jsem obcházel divadla, jestli by mě někde nepotřebovali… To bylo zoufalství.

Vůbec nechápu, jak jsem to mohl udělat. Napřed mi všude řekli, že ne, ale pak si na mě vzpomněli a najednou bylo práce plno.“

Sranda u moře

Před filmovou kamerou si poprvé zahrál ve snímku Nuda v Brně. Pak už přišli Účastníci zájezdu. V autobuse, v němž řidiči Karel a Karel vezli na dovolenou k Jadranu spoustu roztodivných figur a figurek, seděl také Vladimír, samotář, podivín a potápěč.

Tuhle roli už Martinu Pechlátovi nikdo neodpáře!

„Byla sranda, bylo moře – i když v říjnu studené – a myslím, že z této kombinace vznikl dobrý film.“ Do třetice lze vyzdvihnout třeba Pechlátova lékaře a zároveň exzeťáka Zdeňka Svěráka ve snivé komedii Vratné lahve.

A do „čtvrtice“ také jeho fotbalového rozhodčího, který nesnáší sprostá slova a razí heslo Slušnost nadevše!, v Okresním přeboru! „Jakákoli ptákovina mě tam napadla, tak ji režisér kvitoval s povděkem!“

Pěšky i na lyžích

Jak už napsáno, herec od dětství sportoval. I dnes se snaží, aby mu na jeho záliby vždy nějaký čas zbyl. Třeba moc rád lyžuje:

„Lyžování mě hodně baví, i když mě chytlo až v trochu pokročilém věku, až moje žena mě to naučila.“ Také rád čte, chodí do kina nebo se dívá na filmy v televizi. „Rád si zajdu také na procházku nebo vyrážím na výlety do okolí Prahy.

Mám to moc rád u Berounky, na Karlštejnsku… Tam jsou moc krásná místa, kam se vždycky rád vydávám.