Pohodu vyzařující herečka Bára Munzarová zbožňuje pohyb a ráda se směje.
I když původně tak úplně nechtěla, profesně pokračuje ve šlépějích svých rodičů a také s nimi spolu se svou dcerou Aničkou i současným přítelem, hercem Martinem Trnavským, žije pod jednou střechou.
Jak vám funguje dvougenerační bydlení?
Moc dobře, protože se umíme vzájemně respektovat. U nás se totiž vždy klepe na dveře, a to i u dětských pokojíčků, takže žijeme v úžasné symbióze, za což jsem velmi vděčná. Rodiče obývají samostatné patro, které si před pár lety vybudovali na střeše naší vily.
Máme oddělené domácnosti, spojuje nás záchranné schodiště nebo výtah. Když nechceme, nemusíme se potkat třeba týden a naopak je otázkou půlminuty vyběhnout schodiště nebo zvednout domácí telefon. Naše oblíbené ohlášení do domácí linky je:
„Restaurace U Nudle!“, což znamená: horní nebo spodní patro navařilo, pojďte se k nám naobědvat.
Sestru už tak po ruce nemáte…
Terezka se stará o své hospodářství v Onomyšli, kousek od Kutné Hory. Její přítel je mimo jiné kynolog, který díky své přirozené autoritě dokáže napravit i nezvladatelné psí povahy, takže mají pochopitelně spoustu psů, ale i třeba pštrosa a samozřejmě koně.
Teď už sestra jezdí spíš za námi, ale dřív jsem využila každou volnou chvilku a vyjížděla jsem za ní někam ke koním.
Vaši rodiče byli pracovně velmi vytížení, kdo vás hlídal?
Naši mě naštěstí nedali do normalizačních jeslí ani jiných „nápravných“ zařízení. Měli jsme se sestrou úžasnou hlídací paní Růženku Landovskou, která se stala neodmyslitelnou součástí mého života.
Byla s ní velká legrace, ale byla zároveň i velmi důsledná a spravedlivě přísná.
Jako malá jsem se ani na chvilku nezastavila – to po mně zdědila i Anička, jsme takové duracelky – a jediná teta Landovská mě dokázala po obědě zahnat na chvilku na kuchyňskou lavici a vyprávěla mi pohádky. To byl svátek, na který si pamatuju dodnes.
Jak seděla, zlatá moje, zmožená po dopolední práci, vycházce, obědě, padala jí hlava, a přesto statečně vyprávěla. Když byla moje dcera Anička malá, stávalo se mi totéž, ale říkala jsem si: Vydrž, Landovička taky vždycky vydržela. Pokračuj! Spát budeš až večer…
Vaše dcera chodí do školy, kde se vyučuje pedagogickým stylem Montessori…
V návaznosti na Montessori školku rozjela moje nejlepší kamarádka Jana Sokolová před několika lety tady v Modřanech první stupeň základní školy, takže moje rozhodnutí bylo nasnadě. Když jsem se šla na styl výuky podívat, byla jsem nadšená.
Pracuje se s individualitou jedince. Princip výuky je vlastně cesta, kdy si za poznáním jdou děti samy, za pomoci Montessori učitele. Chyba je chtěný faktor a člověk se přece chybami učí. Motto Montessori pedagogiky zní:
„Pomoz mi, abych to mohl udělat sám.“ To myslím hovoří za vše. Vlastně se to od Aničky i trochu učím.
Co spolu s Aničkou rády podnikáte?
Všechno. Mimo jiné chodí Anička také na výtvarný kroužek, v rámci něhož jezdí každé léto na čtyřdenní soustředění, kam se občas přifařím jako výpomoc a vděčně se nechám pohltit nádherně tvůrčí atmosférou. Naposledy byly stěžejním tématem barvy.
Vše bylo tak báječně intenzívní. Ne nadarmo se barvy používají i k léčbě – fototerapie jako součást dne……
Takže jsem doma dokoupila štětce, plátna a o prázdninách jsme se s Aničkou a jejími kamarádkami ponořily do malování.
Rozložily jsme si improvizovaný ateliér na zahradě, holčičky neťukaly do I-padů a dopřávaly jsme si nádherné tvůrčí chvilky. Anička už maluje krásné obrázky, já se zatím vyžívám při prostém patlání barev na sebe. Ale ta radost!!!
A když je vám zahrada malá?
Vyrážíme i s Martinem proti proudu Vltavy či Berounky na výlety na kole. Jsme velcí labužníci, takže většinou směřujeme zároveň i za dobrým jídlem. Zkrátka sportování s „dobrým“ cílem.
Vždycky si slíbíme, že to s jídlem nepřeženeme, protože je také potřeba se ještě odvalit zpátky. Když je nejhůř, pár stanic vláčkem to jistí…(smích). Jsme fajnšmekři: umíme si život užít, sportujeme pro radost a s mírou.
Už jsem zaplaťbůh vyrostla z věku splňování limitů na FTVS za každou cenu, kdy jsem nebyla spokojená, dokud ze mě při sportu nestříkal pot a pomalu i krev (smích).
Máte hezkou sbírku andělíčků…
Říká se, že andělíčci mají být darovaní…. a oni ke mně začali přicházet tak nějak samovolně. Prvního, namalovaného na skle, mi dala Anička, ten to nějak spustil a teď už jich mám hezkou řádku. A dělají mi radost.
Já totiž obecně beru věci především tak, aby sloužily. Mít z věcí i radost je pro mě tak trochu nová kapitola.
Odpočinete si při uklízení, nebo je to nutná povinnost?
Tak tuhle otázku mám už zhruba dva roky vyřešenou. Po delším vnitřním boji se mi podařilo zbavit se předsudků a uklízet mi tedy chodí jedna moc šikovná paní, se kterou se vždy domluvím kdy, kde, co a jak.
Čas, který bych normálně strávila uklízením, tak můžu věnovat Aničce a péči o rodiče a to je dar, naplnění a radost. Takže úvodní lehké pocity viny nahrazuje radost ze společně tráveného volného času.
Co děláte pro své zdraví?
Poslouchám se. Všeho s mírou… Když se totiž umíte vnímat, tělo si řekne. Ještě se musím naučit více odpočívat. Pokud přijde nějaký impuls, například pracovní, dostanu se do kondice poměrně snadno.
Poslední dobou si zajdu i na masáže, kosmetiku, což je pro mě díky předešlému pracovnímu nasazení poměrně nové, ale o to báječnější… A taky se krapet starám o svoji duši. A to je bez diskuze ta nejúchvatnější cesta ke zdraví.
Ve zkratce
Narodila se 28. prosince 1971 v Praze hercům Janě Hlaváčové a Luďku Munzarovi. Její o osm let starší sestra Tereza pracuje jako policistka.
Z manželství s hercem Jiřím Dvořákem má dvanáctiletou dceru Annu. Jejím současným přítelem je herec a principál Martin Trnavský.
Miluje pohyb a sport, proto po studiu na gymnáziu poslala první přihlášku na FTVS, DAMU byla až na druhém místě.
Text: Andrea Primusová, foto: Dan Zahrádka, foto s motorkou: archiv Báry Munzarové
