Život není černobílý. Někdo nám ublížil… Ale i my jsme někomu někdy ublížili. Někdo nás zranil… Ale i my jsme někdy někoho zranili. Všichni děláme chyby. A všichni potřebujeme, aby nám někdy někdo odpustil.

Jenže – ono se to řekne: odpustit! Ale tak snadné to přece jen není. Alespoň ne vždycky. Ale akt odpuštění vůbec nemusí být namířen k osobě, která vám ublížila. Směřujte ho k osobě, která se ničím neprovinila, a proto nemá co trpět. K vám samotným.

Odpuštění neznamená prominout tomu, kdo vám ublížil, pochopit ho nebo snad vyjádřit, že s ním souhlasíte, že schvalujete jeho chování. Odpuštění zkrátka nemá s tím druhým nic společného.

Škola odpouštění

Zde je sedm kroků, které nakonec pomohou otevřít vaše zraněné srdce, uvolnit emoční jed a osvobodit vás z bolestivé minulosti, kde jste uvízli a kvůli tomu se v přítomnosti trápíte.

Začněte s úplně cizími lidmi

Řidič si počkal, až doběhnete na peron, těsně před vámi zavřel dveře a ujel vám? Někdo vám šlápl v tramvaji na nohu? Ta brýlatá paní vás předběhla ve frontě u pokladny? Odpusťte jim. Vědomě. Prostě už se na ně nezlobte.

Vychutnejte si tu lehkost, s jakou nad situací mávnete rukou. I tu radost, jak se vám to povedlo. Je to tak snadné…

Sousedé a známí

Tady už to bude horší. To jsou lidé, které znáte, setkáváte se s nimi a máte k nim vztah. A teď vás někdo z nich zranil. Odpuštění do vztahů patří, bez něj se nedá žít. Řekněte si:

stalo se, pojďme dál… Odpusťte celým srdcem, osvobodí vás to od tíživé role uraženého. Koneckonců, nikde není psáno, že ten, kdo vás zradil, musí zůstat mezi vašimi nejlepšími přáteli. Přesto uznejte, že i on má své dobré stránky. Dejte si za úkol najít alespoň tři.

Rodina

Narušené vztahy s vašimi nejbližšími bývají jedním z nejtěžších oříšků. Přesto, anebo právě proto svým příbuzným odpusťte. Ne proto, že si to zaslouží, ale proto, abyste vy netrpěli, když si vzpomenete, co vám provedli.

Ostatně – naučili jsme se trpět, abychom ty, kteří nám ublížili, trestali. Bez ohledu na to, co provedli. Pocit křivdy je nůž, který otevírá rány v citovém těle. Hněv je jen zamaskovaný strach. Pryč s nimi! Jdeme na to:

Práce se zrcadlem

Nespěchejte, dejte si čas. Vyzkoušejte metodu zrcadla. Do zrcadla můžete pozvat různé osoby – matku, otce, děti, manžela, milence… Vždy ale po jednom. Oslovte tu osobu, které chcete odpustit. Vyslovte všechno, co vás tíží.

Vyříkejte svá trápení, bolesti, všechno, čím se na vás provinila. A po každé větě řekněte: „Odpouštím ti.“ To provádějte tak dlouho, až ucítíte zklidnění a pocit smíru. A nakonec „zrcadlovému“ společníkovi poděkujte za to, že vás má rád. Protože přesně po tomhle skutečně toužíte.

Vizualizace

Vytvářením představ se pusťte do řešení svých úplně nejtěžších situací. Někdo je má s matkou, jiný s otcem nebo s partnerem či s dětmi. Tato ublížení zanechávají zvlášť hluboké a bolestivé rány.

Zavřete oči a představujte si svou matku (nebo toho, kdo vám hodně ublížil) jako malou, bezbrannou holčičku. Stojí před vámi, dívá se na vás a bojí se. Vezměte ji do náruče a pohlaďte ji. Usmějte se na ni. Obejměte ji. Pohoupejte.

A teď se vám před očima zmenšuje, až je tak malinká, že se vejde do vašeho srdce. Uschovejte si ji tam, abyste jí byli vždy nablízku a mohli ji kdykoli obejmout a pohladit.

Přijměte odpuštění

Nejen odpustit, ale také od druhého odpuštění přijmout bývá někdy těžké. Dokonce mnohdy těžší. Protože ta osoba, která vám plně odpustila, se tímto aktem od vás odpoutává. Stává se svobodnou. Přestává se cítit vázána k tomu, co se stalo. A to někdy nechceme. Ale jedině tehdy, když odpuštění umíte přijmout, umíte je také dát.

Odpusťte sami sobě

Odpustit sám sobě je nejvyšší formou odpuštění. Je to zrození sebelásky. Ne egoismu, soustřednosti, ale sebelásky. To je rozdíl… Je to úplně to nejtěžší, co musíte zvládnout.

Lidé, kteří mají potíže s láskou k sobě, bývají téměř vždycky ti, kdo nedokážou odpustit ani druhým. Nikdo nemůže milovat druhé, pokud nemiluje sám sebe. Trpíte pocitem viny? Máte výčitky svědomí a věříte, že si zasloužíte trest?

Minulost nemůže být změněna, zapomenuta, vystřižena nebo smazána. Může být pouze přijata… A odpuštění může znamenat prominout neprominutelné.

7 věcí, které mezi odpuštění nepatří

Odpustit neznamená zapomenout a dělat, že se nic nestalo.

Odpustit neznamená, že vina zůstane bez trestu.

Odpustit neznamená přesvědčovat se, že ten, kdo ublížil, je dokonalý.

Odpustit neznamená nalhávat si, že to, co ublížilo, zase tak hrozné není.

Odpustit neznamená vždy zapomenout.

Odpustit neznamená začít vinit sebe.

Odpustit není o pocitu, je to projev vůle, rozhodnutí.

7 fází odpuštění

(Mezi jednotlivými fázemi může uplynout různě dlouhá doba.)

Vyjádřete své pocity

Je to zklamání, hořkost, smutek, vztek, lítost? Na své pocity máte právo. Pojmenujte je.

Rozeberte situaci

Co se vlastně stalo? Co tomu předcházelo? Nemáte na tom trochu viny i vy sami? Proč se to stalo? Je něco, čím by se dala vzniklá situace omluvit? Proč se k vám tak zachovali?

Soustřeďte se na přítomnost

Teď, když se můžete ohlédnout zpět, si uvědomte, že co se stalo, už nezměníte. Najděte si v životě radosti a přestaňte stále dokola prožívat minulost.

Rozhodněte se

Chcete opravdu odpustit? Jste-li rozhodnuti, pak své odpuštění nahlas vyslovte. Nebo napište.

Najděte si spřízněnou duši

Svěřte se někomu, komu věříte. Uvidí vše z nadhledu, povzbudí vás a pomůže.

Pusťte to

Vaším cílem je tzv. emoční odpuštění. Dostavuje se ve chvíli, když přestanete cítit bolest z toho, co se stalo.

Vezměte si ponaučení

Naučte se za rány děkovat. Jistě, už nic nebude jako dřív. Ale to je dobře. Protože všechno bude moci být takové jako nikdy.

Text: Dana Pešková, Zdroj: publikace autorů Luise L. Hay a Petra Casanova, Foto: PX Fuel