Přemýšlivý. Cílevědomý. Otevřený. Nejistý. Výbušný. Vstřícný. Pokorný. Trpělivý. Tvrdohlavý. Svůj! Mladý herec, který hlavně nechce být jen synem svých rodičů. „Pro mě bylo vždycky naprosto zásadní dělat věci po svém.“

Pradědeček z máminy strany bydlel ve francouzském Camarque. Jídelnu měl prý tyčí rozdělenou na stáj pro koně a na část pro lidi, kde se jedlo. Druhý praděda byl houslista. Dědeček býval umělecký kovář a sochař, postavil dům v Marseille. Strýc námořník.

Babička malířka. Teta sochařka. Táta Bolek a matka Chantal Poullain herci. Dlouho byl Vladimírkem, co ho vždycky ukázali v tátově pořadu Manéž, aby lidé viděli, jak zase vyrostl. Pěkně ho to štvalo. „Já jsem se narodil s velkou pompou. Ale myslím, že člověk se rodí svobodný, rozhodně ne slavný…“

Ženeva–Olšany–Brno–Praha

Narodil v Ženevě. V šuplíku má francouzský pas a v kapse českou občanku. Nejútlejší dětství prožil v Olšanech u Rousínova, na farmě svého táty Boleslava Polívky. Dnes to glosuje:

„To je místo, kde se slavné dítě stalo méně slavným dospělým.“ Jezdí tam rád dodnes, i když farma už otci nepatří. Boleslav Polívka však má v Olšanech dům, Vladimír a Chantal také, schází se tam celá česká část rozvětvené rodiny.

Základní školu pak absolvoval v Brně, a když mu bylo patnáct let, stěhovali se s maminkou do Prahy, kde začal chodit na gymnázium. „V Brně jsem měl ohromně dobrou partu lidí. Navíc jsem tam byl zamilovaný.

A tak jsem zpočátku Prahu naprosto nesnášel.“ Stal se nadšeným snowboarďákem. „Nosil jsem 3XL kalhoty, mikiny a trička.

Měl jsem umaštěný vlasy, vůbec jsem si je nemyl, protože jsem byl přesvědčený, že si vlasy myjou jenom šampóni…“ Byl v tom vzdor, ale zároveň sport doopravdy miloval. „Byl pro mě osvobozením od všech předpokladů a očekávání okolí.

Při závodech to bylo buď správně, nebo špatně, ale rozhodně nikdo nemohl říct, že je to díky rodičům.“

Za rozhodnutím do světa

Vzdoroval tak intenzivně, až se několikrát pořádně polámal. A za čas si uvědomil, že z něj asi profesionální sportovec nebude, že nejspíš není tak dobrý, že chce víc. Odmaturoval a rozmýšlel, co dál.

Řekl si, že jediná cesta, jak se k tomu rozhodování postavit, je strávit nějaký čas jen sám se sebou. A vymyslel si jazykové studium v Kanadě. „Rodiče mi to umožnili a za to jsem jim moc vděčný! Bylo to to nejlepší rozhodnutí, co jsem udělal.

Osm tisíc kilometrů daleko. V osmnácti sám v garsonce.“ Za čas tam vedle jazyků začal chodit i do divadelní školy a do školy pantomimy a uvědomil si, že ho to skutečně baví.

„U divadla jsem vyrostl, ale trvalo spoustu let, než jsem našel odvahu se mu postavit. Dlouho bylo pro mě divadlo něco neuchopitelného, tak přirozené, a zároveň vzdálené…“ Po čtyřech měsících se vrátil domů a podal si přihlášku na divadelní akademii.

Dělat věci po svém

Přihlásil se na pražskou DAMU, na tzv. alternu, tj. herectví na katedře altenativního a loutkového divadla.

„Nechtěl jsem jít na činohru, protože jsem měl strach, že mě s mojí češtinou nevezmou.“ Přeci jen matka na něj mluvila odmala francouzsky, otec mluvívá hodně po moravsku…

„Vedli mě pedagogové, kteří nejsou spolupracovníky mých rodičů, a tak jsem mohl k věcem přistupovat jinak a po svém.“ Podle svých slov studiu propadl a užíval si je. Ve škole prý trávil celé dny. „Po čtyři roky tak 12 hodin denně!

Nadřel jsem se tam a nabavil. A probrečel a prosmál spoustu času.“

Doma v Dejvicích

První angažmá získal v Klicperově divadle v Hradci Králové. Během dvou let si tam zahrál krásné role. Ale pak už šel na volnou nohu.

Hostoval a hostuje v Národním divadle – aktuálně alternuje v představení Manon Lescaut jednu z hlavních rolí, rytíře des Grieux. A ačkoli vystupuje i na dalších scénách a v dalších projektech, herecký domov nyní našel v Dejvicích.

Stal se členem tamního uznávaného ansámblu a hraje už v pěti představeních! Na jevišti tak partneří s takovými hereckými esy, jako jsou Ivan Trojan, Jaroslav Plesl nebo Miroslav Krobot.

S tátou na jevišti…

Už dva roky také hraje s otcem představení Šasek a syn a moc si to užívá. Bolek coby starý král šašků přeškoluje v šaška mladého šlechtice. „To přišlo v pravý čas, že už mám za sebou nějaké své věci.

Nejenom, že je to můj táta, ale hlavně je to fantastický herec. Postavit se mu na jevišti a čelit mu v jeho improvizacích, na to už je třeba mít nějakou sebejistotu.“ Vladimír o tomto představení vypráví skutečně láskyplně:

„My si spolu hráli vždycky rádi, a tak v tom teď pokračujeme. Ta inscenace je otisk našeho vztahu. Táta mi ukazuje i to, co si myslí, že je na divadle a hraní nádherný, a chce mi to předat.

A jediný možný způsob, jak to poznat a pochopit, je si tím společně projít.“

Veterány si užil!

Co mu dělá radost? Doma na stěnách mu visí spousta obrazů, sám ostatně v dětství k výtvarnu hodně inklinoval. Také má rozsáhlou knihovnu.

„Knihy mi dávají prostor z toho světa tady trochu vypadnout…“ V koutě stojí kontrabas, na který si občas zahraje, jednu dobu dokonce hrával v džezové kapele. A také rád a prý dobře řídí.

To ostatně předvedl v seriálu První republika, byť šlo o nablýskané veterány. „To jsem si užil báječně! Majitelé těch aut nás nechali, abychom se v nich vyřádili.

Občas jsem při natáčení některých scén ujížděl štábu, abych se pěkně svezl, a oni mě museli volat vysílačkou zpátky.“ Věrným parťákem je Vladimírovi pes, německý boxer Bešamel, zkráceně Bešu. „Boxeři jsou lidský, mají rádi lidi, mají rádi společnost, rádi se usmívají, a tak je pro ně divadlo ideální prostor.

Beru ho do divadla, na natáčení, všude! Je se mnou. Jsme si podobní, jen já jsem neurotičtější. On je takovej ňouma…“

Text: Helena Leitlová; foto: Herminapress, Česká televize, Národní divadlo