Mám-li tuhle skvělou herečku charakterizovat třemi slovy, bylo by to: nejistý optimistický nadšenec. Nehraje si na hvězdu, neoplývá suverenitou. Doma má Lva i Thálie, a přesto jezdí „do práce“ tramvají. Raduje se z maličkostí a v televizi ji baví fotbal!

Nerada pouští kohokoli do soukromí svého a své rodiny, zato o divadle vykládá s nadšením a opravdovým zaujetím. Je to její život. „Lidi jsou schopní během života dokázat spoustu věcí, něco velkého vymyslet nebo obeplout svět, a já pořád hraju divadlo.

A pořád mě to baví! Je to i tím, že naplňuju neuskutečněný sen dvou generací. Maminka, i babička by byly bývaly divadlo rády hrály.“

Slovenské kořeny

Oba rodiče Taťjany Medvecké pocházejí ze Slovenska. Otec v Praze za první republiky studoval, pak žil ve Vídni a po válce se do Prahy vrátil a pracoval v advokátní kanceláři. „Maminku, která tu byla poprvé na sokolském sletu v roce 1938, Praha okouzlila.

Když skončila válka, přijela do Prahy na střeše vlaku.“ Seznámili se v roce 1952. „V manželství mých rodičů se spojili dva naprosto odlišné světy – maminka měla za sebou tvrdý život, od patnácti pomáhala živit rodinu.

Naopak tatínek měl v patnácti zakázáno vstoupit do kuchyně, protože se to na mladého pána neslušelo!“ V jednom rozhovoru na toto téma ještě dodala: „Já jsem květem jejich pozdní lásky…“

Sen o taneční kariéře

Jako malá prý pořád tancovala, vzpomíná, že to byla její nejoblíbenější činnost.

V jednom rozhovoru vyprávěla, jak chodila jsem do baletu a v asi pěti letech měla v dejvické sokolovně se souborem první vystoupení. Snila o tom, že bude baletkou, jenže pak dělala zkoušku do přípravky baletu a tam jí řekli, že je moc veliká.

„A navíc měli nemístnou poznámku k velikosti mého pozadí!“ Pro radost sice tancovala dál, ale s taneční budoucností byl konec.

„Hrozně jsem to oplakala, byl to můj největší dětskej žal…“ K tanci ve větší míře se málem vrátila v roce 2010, kdy se měla zúčastnit StarDance, ale zradilo ji koleno a z oblíbené taneční soutěže musela odstoupit už ve stadiu tréninků.

O osudu rozhodl dramaťák

Když byla v páté třídě, začala chodit do dramatického souboru při Lidové škole umění ve Voršilské ulici, to je kousek od Národního, a bylo rozhodnuto. Soubor vedla herečka Jiřina Stránská, která hrála u E. F. Buriana a byla matkou herečky Kláry Jernekové.

„Otevřela mi úplně jiný svět.

Určitě jsem nebyla sama, kdo to takhle pociťoval…“ Tímto „dramaťákem“ prošli ve své době také např. Jaromír Hanzlík, Petr Štěpánek, Jana Hartl, Jana Paulová, Kateřina Macháčková, Vladimír Beneš, David Vejražka, Naďa Konvalinková a spousta dalších později výborných a známých herců.

Na „vejšku“ bez matury

Když už Taťjana studovala druhý rok na gymnáziu, řekla jí paní Stránská:

„Pozor, Táničko, abys na tu herečku nebyla moc stará!“ Rodiče na ukončení středoškolského vzdělání maturitou netrvali, a tak se Taťjana přihlásila ke zkouškám na DAMU. Udělala je a byla přijata!

Bez maturity se dostala na vysokou školu, i když jí ještě nebylo ani osmnáct. Z ročníku byla nejmladší. Také prý také zapálená, pečlivá, zodpovědná, všechno brala velmi vážně. „Tánička-studentka, smáli se mi.

Ale byli na mě moc hodní.“ A zatímco ostatní si užívali veselý studentský život, ona se učila, mimojiné i jazyky. „Jsem vysokoškolák s červeným diplomem bez maturity, tak jsem si udělala státnice z angličtiny a z ruštiny, abych měla alespoň nějaký papír! Pocit nedovzdělání je moje celoživotní trauma, mám pocit, že nic nevím…“

Život s Národním

Na DAMU ji učil známý herec Ota Sklenčka. Vzpomíná, že to byl velmi laskavý člověk, který skoro otcovsky staral i o další profesního růst studentů. Právě on na Medveckou upozornil, a tak se dostala do Městských divadel pražských.

Předtím už si ale zahrála i v Divadle na zábradlí. A hned po absolutoriu získala angažmá v Národním divadle! Prý tam přišla s rozklepanýma nohama a teprve postupně jí docházelo, že musí dokázat, že tam není omylem.

Do souboru naší první scény přišla ve stejné době jako např. Jana Boušková, Jiří Štěpnička nebo Petr Svojtka a na chodbách potkávala Danu Medřickou, Josefa Kemra, Radovana Lukavského, Luďka Munzara či Janu Hlaváčovou…

„Velmi mě ovlivnilo to, jakým způsobem se chovali a jací to byli lidé…“ V pražském Národním divadle hraje Taťjana Medvecká dodnes, už 43. sezonu!

Já to prostě musím umět

Bývala pečlivá a zodpovědná ve škole a takovou zůstala. „Nikdy jsem se nenaučila učit se text tak, že by mně někdo text nahazoval.

Já se tak strašně stydím, že to prostě musím umět!“ A tak si opisuje texty svých rolí rukou do sešitů a pak se prochází třeba po Divoké Šárce, kterou má z domova kousíček, a učí se. „Šárka, to je dar, jsem za ni vděčná, je tam krásně.

Znám místa, kde kvetou fialky, kde poprvé vykouknou kopřivy, kde rostou babky a kde pravé hřiby! V Šárce je klid. Vím, na kterém místě jsem se učila Klytaimnéstřin úvodní monolog a kde jsem zpola zavátá recitovala Schillera…“

„Jsem hypertolerantní maminka“

Říkává, že je hrdou občankou Prahy 6. Žila tam jako malá, bydlí tam se svým mužem, vyrostly tam jejich dcery.

S manželem, dnes scenáristou a pedagogem FAMU Jiřím Dufkem, se seznámila už za studií, vzali se v roce 1979. „V rámci své vzornosti jsem nebyla do vztahů tak úplně hrrr. Jednou jsem se spálila a pak jsem byla dlouho opatrná.

Až jsem potkala Dufka a to dopadlo dobře.“ Když se jí narodily Kateřina a Kristina, scházela v divadle vždy jen pár měsíců. „Musím vzdát hold své mamince své tchyni – byly báječné a strašně mi s holkami pomáhaly.

A také svému úžasně hodnému a tolerantnímu manželovi.“ V jednom rozhovoru říkala, že její dcery měly pocit, že je přísná a málo je chválí. Jenže – každý opakuje to, co zažil v mládí. „Moje maminka byla báječná, ale velmi přísná.

Mě začala chválit až tak od svých 80 nahoru. Ve srovnání s ní jsem já hypertolerantní a chválící maminka.“ A jindy dodala: „Svým dcerám jsem do výběru partnera nebo třeba školy nikdy nemluvila, nechala jsem to na nich.“

Fotbal to je hra

Nejezdí na kole, neřídí auto, byť řidičký průkaz má, dopravuje se MHD. Ráda cestuje, vyhledává památky. A v zahraničí se nejraději dorozumívá místním jazykem. „I studium cizích jazyků beru jako roli.

Baví mě mluvit tak, jak mluví ten národ, kam jedu, a to včetně výrazu, typické gestiky.“ Jak odpočívá mimo prázdniny? Zatímco manžel rád zahradničí, ona jde raději na procházku, a nebo si pustí televizi. „Detektivku nikdy!

Bojím se u ní, všechno prožívám. Ani zombie, upíry a podobné potvory si do života nepouštím.“ Zato fotbal, to je něco jiného! „Když je náhodou čtvrtfinále, semifinále Ligy mistrů, televize patří mně! Na českou ligu se nedívám, tolik času nemám.

Hledám líbivý fotbal, rychlou hru plnou šancí. Načnu si pivo a ,analyzujiʻ hru. Manžel si zvykl.“

Foto: Herminapress, Nextfoto