Všechny je upřímně milujeme. Ale čím to, že se někdy dusíme a musíme přemáhat vztek, když na nás promluví? Proč nám děti i partner někdy tak lezou na nervy?

Správně by otázka neměla znít PROČ, ale KDY. Kdy nám lezou na nervy a kdy přemáháme sklon vybuchnout, že už zase po nás něco chtějí? Když jsme přetažené. A to se ženám, v i domácnosti, stává často. Jen si to nechceme přiznat.

Přitom právě to bychom měly udělat. Jinak se stavem vnitřního vyhoření, protože o ten vlastně jde, těžko něco uděláme.

Cesta do pekla

Na počátku vyhoření jsou ty nejlepší úmysly, chceme být dokonalými manželkami a matkami, chceme všechno dělat mnohem lépe než naše vlastní matka. Nejsilnější bývají tyto představy před narozením prvního potomka.

Malujeme si v duchu, že budeme mateřství zvládat bez stresu, výchovu bez křiku, domácnost bez sebezapření a hlavně si nezapomeneme udělat volný čas pro sebe, najdeme si chvilku na kadeřníka i na kosmetičku.

Srážka s realitou

Ta přichází záhy. Najednou zjistíte, proč vaše matka uprostřed klidu a míru rodinného večera tropila scény, kdy jste na ni i s otcem koukali celí zkoprnělí, a proč se jí nechtělo vyrazit s kamarádkami, když už měla někdy příležitost.

Stejně jako ona zjistíte, že život utíká zničujícím tempem a vy ještě dnes doděláváte úkoly, které jste si pro sebe naplánovala na předvčerejšek. Jste na sebe naštvaná a rozladěná ze své neschopnosti zvládnout tak snadnou věc jako chod domácnosti a rodiny.

Dospíváte k názoru, že ne vy, ale ostatní matky zvládají všechno rychleji a lépe než vy.

Dusno v domácí ponorce

Nespokojenost se hromadí a dříve nebo později vede k těžko zvladatelnému vnitřnímu přetlaku. Ten si pak přirozeně hledá ventil.

Dobře skrývaná agresivita pak buď občas vzkypí ve zjevnou vůči okolí, nebo se nenápadně ničíte vnitřně, někdy se oba způsoby doplňují.

Od ponorky k depresi

Vývoj situace přitom bývá pozvolný, až zpět si mnohdy uvědomíme, že jsme nespokojení už pěkně dlouho. Pak už ale nemíváme sílu situaci smysluplně řešit. Co by nás mělo varovat? Zkuste, jestli se poznáte v následujících životních situacích:

– Máte pocit, že se ze začarovaného kruhu dítě – domácnost – dítě nikdy nedostanete. Propadáte střídavě apatii a skrytému vzteku. Při pohledu na své hrající si dítě cítíte zvláštní odpor.

Ten se ještě stupňuje, když dítě vyvede něco, co by nemělo, nebo se jen umaže. Agresivita, která ve vás delší dobu narůstala, se již přesouvá na nové cíle v okolí, a to nejvíce na „pachatele“ toho všeho – na vaše dítě.

– Jste již totálně zhroucená z toho, jakou špatnou matkou jste a máte pocit, že by si vaše dítě zasloužilo jinou, mnohem lepší matku. Jste velmi plačtivá a nemáte se ráda. Svůj vztek již neobracíte vůči dítěti, ale spíše vůči dalším příbuzným.

– Hodláte se napravit, být lepší manželkou a matkou než dosud. Kvůli tomu se vrháte do sebezničujícího kolotoče zvýšené aktivity. Na dítě mluvíte sladce, vše mu odpustíte a nikdy ho nedovedete za nic potrestat.

To vše vede k další a další frustraci a novým pocitům viny – protože přes veškerou snahu stále nejste dokonalá.

– Vaše averze se přesouvá na manžela a jeho rodinu. Nemůže si vnitřně připustit, že jste naštvaná na své vlastní dítě, které navíc za nic nemůže, tak vztek cílíte na špatné geny otce.

Pokud je problémovým dítětem chlapeček, říkáte, jak moc byste si přála malou hodnou holčičku. A naopak. Dítě celou situaci samozřejmě vnímá a trpí jí. Neví ale, jak by se mohlo napravit, abyste ho měla raději.

Co vám hrozí

– Mánie

Je to spíše krátkodobý stav, ale je velmi intenzivní, takže dříve nebo později padnete vyčerpáním. Máte dojem, že musíte dělat stále víc a víc (a také to děláte).

Bez domluvy s partnerem se vrhnete do úprav bydlení, sama se pokoušíte malovat, rekultivovat zahradu, opravovat střechu. Nikoho z okolí neposloucháte a jste k nezastavení.

– Pocit otupění

Je následkem dlouhotrvajícího stresu a pocitu vyčerpání. Jste zkrátka na dně – nic vás nebaví, nic nechcete, máte pocit, že jste naprosto příšerná. Zdají se vám děsivé sny v noci.

Když se podíváte na partnera a své děti, tak necítíte nic než chlad a pocit odcizení.

Změna přináší úlevu

Zkuste se zastavit a podívat se na svou situaci cizíma očima, bez bouřlivých emocí, které při úvahách o svém životě obvykle cítíte. Můžete si vzít kus papíru a nakreslit si svůj den, jako byste ho chtěla vysvětlit cizímu dítěti.

Pak se totiž soustředíme na podstatné věci. Cizí dítě by asi na obrázku vidělo „tetu“, která je na roztrhání a nemá čas se smát a hrát si. Nakreslete si stejně členy své rodiny a velmi dobře tak přijdete na řešení, jak si život v rodině přeorganizovat.