Bývalý kulisák, a ne ledajaký! Herec. Divadelní režisér. A také nadšený motorkář, který na malém skútru drandí v zimě v létě. Otec tří dcer, které má s choreografkou Janou, co kdysi tančila v Amadeovi. „Krasavice!“ říká o ní dodnes.
Když se jeho rodiče brali, tak on se jmenoval Plecháč a ona Železníková. On už Plecháč být nechtěl, protože se mu smáli, ale přijmout příjmení po budoucí manželce, to také nechtěl.
„Nemohli se na druhu toho kovu shodnout., a tak si vymysleli, netuším proč, že budou Hanušovi.“
Originál v sáčku
Maminka byla učitelka, čeština a tělesná výchova, otec lékař, časem významný urolog. Umělecké sklony veškeré žádné, nepočítáme-li tatínkovu zálibu v muzice a hraní na kytaru.
Na gymnáziu se Miroslav odlišoval, i tím, že nosil raději sako a krátké vlasy než barevné košile a „deku do půl zad“. Rád chodil do tanečních a na plesy. Nebyl a není rebel, ale proti nespravedlnosti se neváhá ozvat. „Vyrostl jsem na foglarovkách…“
Začal od kulis
Miroslav Hanuš dal po maturitě na doporučení rodičů a začal studovat vnitřní obchod na vysoké škole ekonomické. Záhy ale poznal, že to byl omyl, a podal si přihlášku na DAMU. „Dodnes nevím, proč právě tam!
Jedno to našim určitě nebylo, ale měl jsem tak solidní rodiče, že pouze zkoprněli a byli několik let dál zkoprnělí, než jsem se na školu dostal a divadlem se skutečně uživil.
Ve chvíli, kdy jsem jim to doma u jídla oznámil, zavládlo ticho, pár vteřin se nejedlo. A pak už se zase jedlo.“ Nebyl přijat. Kam naopak přijat byl, to byla kulisácká parta Divadla na Vinohradech.
A tak ekonomku opustil a začal „dělat kariéru“ mezi kulisami. „Byl jsem dobrý kulisák. A jsem dodnes. Za ten rok jsem postoupil až na zastupujícího jevištního mistra. Na jevišti Vinohradského jsem také složil svou druhou maturitu – kulisáckou.
Ta spočívá v přenesení sedmimetrových štaflí (na výšku!) z jedné strany jeviště na druhou!“ Na druhý pokus už se pak na divadelní akademii dostal, ale na jevišti se zpočátku strašně styděl.
Divadelní začátek na Kladně
Po absolutoriu nastoupil Miroslav Hanuš do kladenského Divadla Jaroslava Průchy, později hrál ve Středočeském divadle Kladno a Mladá Boleslav a pak přešel s partou kolegů do pražského Divadla Labyrint.
To byla srdeční záležitost, protože právě tohle divadlo, ještě pod názvem Realistické, míval moc rád, chodíval sem během svých školních let.
Další – a poslední zaměstnaneckou – štací bylo před více než dvaceti lety nově vznikající Divadlo v Dlouhé. „Když nemám naspěch, rád se po představení pomalu převlékám a pomalu odličuju.
Mám v šatně gramofon, takže si pouštím nějakou klasiku, Mozarta nebo Bacha, a u toho si oddychnu.“
Rád dává věcem směr
„Jsem vystudovaný herec a režisér-samouk.“ Asistenta režie dělal už na Kladně, během své první pracovní zastávky. A od té doby hraní a divadelní režii více či méně pravidelně střídá.
Inscenuje často hudební komedie, ostatně je k nim disponován – vedle zpívání, tancování a stepování se postupně naučil hrát na klavír, saxofon, bicí, kytaru a akordeon. „K mé neradosti jsem se etabloval trochu úzce jako specialista na hudební komedii.
Ale má křídla by chtěla letět i jinam.“ Mimochodem, při režiích často spolupracuje se svou ženou, která je choreografkou.
Prstýnky korodují – no a co?
Miroslav Hanuš je se svou paní Janou je už spoustu let, manželé jsou o dost kratší dobu. „Nejsem vyloženě milovník tradic a manželství necítím jako příliš důležité. Mnohem zásadnější než svatba byl moment, kdy jsem nechal Janino jméno vyrýt na schránku.
To považuji za znamení, že patříme k sobě.“ To, že svatbě nepřikládá přehnanou váhu, lze doložit i faktem, že prý dodnes nemají zlaté prstýnky. Rozhodli se narychlo a ve zlatnictví zrovna neměli správnou velikost.
„Železářství se ukázalo pružnější než klenotnictví, měli už velikosti předvařené, tak jsme snubní prstýnky pořídili tam. Nosíme je stále, já ovšem pouze na slavnostní příležitosti.
V létě u moře nám sice trochu zreziví, ale jinak to stačí.“ Mají tři dcery, Alžbětu, Elišku a Jindřišku.
Prostřední z nich jde ve stopách rodičů – dokončuje studium alternativního a loutkového divadla na DAMU a lze ji vidět na několika pražských scénách –, a i nejmladší Jindřiška k divadlu inklinuje.
Prahou na dvou kolech
Do práce jezdí na motorce. „Auto sice mám, ale po Praze nejradši jezdím takhle.“ Na hlavu si narazí starou policajtskou helmu, obleče reflexní bundu a tradá. „Já mám takovou italskou babetu, má to jen 49 kubíků obsah. To je moje láska!
Je mým souputníkem. Jsem asi jediný, kdo má vpředu plexisklo se stěračem! Jezdím totiž i v zimě, a když padá mokrý sníh, musím stírat, abych měl výhled.
Ještě se nadechnout…
Nedávno se Miroslav Hanuš odhodlal k zásadnímu kroku: opustil angažmá v divadle a přešel na tzv. volnou nohu.
„V pětapadesáti jsem se rozhodl, že se ještě znovu nadechnu a roztáhnu křídla… Mám štěstí, že nemám hypotéku, nikomu nic nedlužím, děti se převážně živí samy. Zjištuju, že tohle je super věk:
ještě nejste omezený zdravotními hendikepy a rodina spíš pečuje o vás, než vy o ni. Nevím, jestli budu hrát, nebo režírovat, nechal jsem tomu volný průběh. Očekávám takových deset let nádhery!“
Foto: Herminapress, Divadlo v Dlouhé, ČT, CSFD
