Herec, komik, přemýšlivý a noblesní džentlmen. S jevištním partnerem Júliem Satinským rozdávali smích přes čtyřicet let. Od jeho odchodu je na to sám.

Narodil se ve slovenském Zvolenu. Když mu bylo deset, rodiče se rozvedli. „Odráželo se to na mně tak, že když jsem byl večer sám doma, bál jsem se, že už se nevrátí. Hlavně máma.“

Bohužel, stalo se. Matka si našla přítele a Milan byl od ní přestěhován k otci. „Vzdala se mě, což bylo tehdy netradiční.

Dítě rozvedených rodičů běžně zůstávalo u matky, ale ona asi realisticky usoudila, že u otce mi bude nejlépe.“ Pak se o malého Milana vedle otce, který se znovu oženil, starala i teta.

Na hraní si netroufal

Od mládí byl plachý, nesmělý. Lákalo ho studium herectví, ale neměl na ně odvahu. Tak se přihlásil na divadelní dramaturgii. „Tam jsem měl mnoho času a možností věnovat se tomu, co mě skutečně bavilo, a ne tomu, co by mi předepisovali učitelé herectví.“

Už během studií se seznámil se svým budoucím souputníkem Júliem Satinským a začali spolu vystupovat. „Začal jsem velmi mladý, bylo mi devatenáct, s Julem, který byl ještě o rok a půl mladší než já.“

Rozuměli si beze slov

Poprvé vystoupili před diváky v bratislavském kabaretu Tatra revue. „Začínali jsme psát tak, že každý střídavě vymyslel jednu větu. Ale to bylo náročné. Další způsob byl, že jsme spolu vybrali téma, jeden z nás dialog napsal a druhý k tomu přidal to svoje.“

Po několika letech je režisér Ján Roháč a herec a komik Miroslav Horníček pozvali do Prahy, do tehdy velmi populárních Hovorů H. „Měli jsme štěstí, že jsme se tam tehdy zjevili s dialogem, který se podařil.

Když jsme prorazili v Praze, tak nás začali uznávat i v Bratislavě.“

Taková byla doba

Tvorbu Lasici a Satinského zbrzdil v 70. letech zákaz shora. „Proč jsme měli zákaz? Nevím. Někdy mám pocit, že nás vinili z toho obrodného procesu v 68. Že jsme to my dva Julem zavinili. Případně ještě Dubček…“ Celých patnáct let nemohli uvést vlastní hru.

„Nejsem ukřivděný, to je riziko podnikání. Taková byla doba. A my jsme nebyli ochotní dělat nic, co by tomu režimu vyhovovalo.“

Celý život na jedné scéně

V roce 1982 vzniklo Štúdio S (ono „S“ bylo odvozeno od agentury Slovkoncert), tamtéž, kde L+S začínali, v sále bratislavského hotelu Tatra. Lasica se stal uměleckým šéfem této scény a je tam doma dodnes.

Na konci 90. let divadlo spolu s několika dalšími v privatizaci koupil a přejmenoval na Štúdio L+S.

„S Julem jsme se navzájem inspirovali. Byli jsme dost rozdílní, ale přitom jsme si velmi dobře rozuměli.“ Báječný herec a komik Július Satinský zemřel už v roce 2002. Bylo mu teprve 61 let. Milan Lasica hraje v několika představeních svého divadla, režíruje. Často zajíždí s divadlem i do Česka.

Já jsem byl NDR…

V roce 1969 natočil Milan Lasica s režisérem Jurajem Herzem film Sladké hry minulého léta, ve snímku hrál i Satinský. Nikdo z nich ale netušil, že jejich dílo zůstane pro diváky dlouho tabu. „Děj byl prostý – pět kamarádů nadbíhá stejné dívce. Film se dokončil, odevzdal.

A pak řekli na Ústředním výboru strany, že těch pět mužů, to jsou jako země Varšavské smlouvy a to děvče… Napřed jsme z toho měli srandu, hned jsme si to rozdělili, já jsem byl NDR, Juľo Maďarsko. Ale pak nám bylo smutno, protože film zakázali. Byl to asi nejlepší film, ve kterém jsem hrál.“

Milan Lasica si naštěstí zahrál v mnoha dalších filmech – nezapomenutelný je například jeho celník ve Třech veteránech, inženýr Fišer, zaměstnaný v továrně na sanitární keramiku, ve Vážení přátele, ano a v neposlední řadě skvělý doktor Vlach v Saturninovi.

Bral si herečky

Poprvé se oženil už ve dvaadvaceti letech, vzal si zpěvačku a herečku Zoru Kolínskou. Manželství vydrželo osm let. Jeho druhou ženou se pak stala tehdejší herecká hvězda Magda Vášáryová – stačí připomenout dvě její velké role: Markétu Lazarovou a krásnou paní sládkovou v Postřižinách.

„Kdo koho sbalil? No, já ji, to je jasné.“ „Milan tvrdí, že mi nadbíhal, ale já jsem si toho bohužel nevšimla,“ komentovala to jednou s úsměvem paní Magda. Narodily se jim dvě dcery, Hana a Žofie.

Po roce 89 Magda Vášáryová, absolventka filozofické fakulty Univerzity Komenského a dáma hovořící plynně německy, anglicky, francouzsky, rusky, polsky a srbochorvatsky herectví opustila.

Na svých internetových stránkách ke své kariéře podotkla:

„Neznám příznivější prostředí, ve kterém by dalo bez velkých úrazů zajímavě přežít temné období komunistické normalizace, než je umělecký svět.“ Stala se velvyslankyní ve Vídni, pak ve Varšavě a později političkou, dnes je poslankyní Národní rady Slovenska.

„Být v důchodu a nedělat nic? Já si umím představit, že bych nedělal nic, moje žena si to představit nedokáže. Stále má plány.“

Nostalgie i nadhled

Celoživotní láskou Milana Lasici je hudba. Nejen že napsal spoustu písňových textů, ale také velmi rád zpívá. „Mám slabost pro staré písničky z 30., 40. let, poslouchal jsem je jako malý kluk. Zpíval je František Krištof Veselý, to je takový slovenský R. A. Dvorský.

Je v tom směs nostalgie a humorného nadhledu.“ Občas vystupuje s orchestrem Bratislava Hot Serenaders, s nímž evergreeny také nahrál, vyšly už na třech CD i na DVD. V jedné z písní Lasica zpívá:

Ja som optimista, viem to dozajista, že ten svet zle nevyzerá, keď člověk naň nepozerá…

Milan Lasica (75) ve zkratce:

• Narodil se 3. února 1940 ve Zvolenu, Slovenský stát

• 1957-62 vystudoval dramaturgii a divadelní vědu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě

• Od studií vystupoval ve dvojici s Júliem Satinským

• 1964–67 dramaturgem Československé televize

• 1967–71 angažmá v Divadle Na korze v Bratislavě

• 1971–72 členem souboru divadla Večerní Brno

• 1972–78 členem souboru zpěvohry Nové scény v Bratislavě

• Od r. 1982 uměleckým šéfem bratislavského Štúdia S, od r. 1999 Štúdio L+S, nyní ředitelem a spolumajitelem

• Filmy a tv: např. Sladké hry minulého léta (1969), Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), Tři veteráni (1983), Vážení přátelé, ano (1988), Saturnin (1994), Obsluhoval jsem anglického krále (2006)

• Rodina: manželka Magda Vášáryová (67 – politička), dcery Hana (35 – spisovatelka, autorka knihy o M. Lasicovi Všechno o mém otci) a Žofie (33), dvě vnučky

• Kde ho můžete vidět: www.i-divadlo.cz/profily/milan-lasica

Co řekl o…

… o stárnutí: „S tím stárnutím je to zvláštní. Já si to vůbec neuvědomuju, mám stejné pocity, jaké jsem měl ve čtyřiceti, ve třiceti. Než se pokusím vstát ze židle…“

… o kavárnách: „Jsem kavárenský povaleč a myslím, že už u toho zůstanu. V kavárně se cítím dobře, zajdu tam prakticky každý den. Nejraději mám, když tam preluduje klavírista.“

… o psaní: „Mám k psaní hroznou averzi. Přesněji k začátku psaní. Začátek je nejtěžší, pak už to jde. Ale dostat se k tomu začátku, to je pro mě někdy nepřekonatelné.

Dokážu si vymyslet mnoho a mnoho činností, které bych nikdy nedělal, kdybych nemusel začít psát.“

… o českém a slovenském humoru: „Pro Čechy je typické, že si dovedou ze všeho udělat srandu. To je na Češích pěkné, ale zároveň je v tom nebezpečí, že nic nebudou brát vážně. My Slováci máme věci, které jsou nedotknutelné.“

… o štěstí a spokojenosti: „Štěstí je jen chvilková záležitost, nevydrží dlouho. Spokojenost je mnohem důležitější. Štěstí je něco jako vášeň – ani ta netrvá roky, jen pár vteřin. Já čím jsem starší, tím jsem spokojenější. Za takových dvacet let to samou spokojeností nebudu moct vydržet…“

Text: Helena Leitlová; Foto: Hermina press, Shutterstock, ČT, CSFD, FSB