Celým jménem se jmenuje Jiří Jan Jaroslav Martin Otto Štěpnička, rozený Samec. Je synem prvorepublikové herecké hvězdy Jiřiny Štěpničkové.

V dětství to měl těžké, o maminku na 10 let přišel… Přesto jde v jejích stopách, už pře 40 let je oporou souboru naší první scény.

Když už maminka, herečka Jiřina Štěpničková, kvůli vysokému stupni těhotenství nemohla vystupovat na jevišti, řekla si, že získané volno využije. Odjela do Londýna na herecký studijní pobyt – a Jiří se tam narodil.

„Londýn, hrabství Harrow, okres Middlesex.“ Za pár měsíců, to už se psal rok 1948, se se synkem vrátila domů do Prahy, na Zbraslav, kde vlastnila honosnou vilu. „Tehdy se od nás dalo projít přímo k řece.

Tam byla oblázková pláž, chodili jsme se koupat, a hlavně: když projely parníky, dělaly se vlny! Do těch jsme skákali. To bylo žrádlo!“ Jiřího otcem byl akademický malíř Jiří Samec, manželství ale nevydrželo a záhy bylo rozvedeno.

Batole v polepšovně

V roce 1951 se pokusila Jiřina Štěpničková se synem nelegálně přejít státní hranici na Západ. To se ale nepodařilo, stala se obětí léčky StB. Herečka dostala 15 let a malého, třiapůlletého Jirku drželi šest měsíců v dětském domově.

„Já tomu říkám polepšovna pro batolata. Bylo to v Praze, pod uzamčením, ti opatrovatelé měli pistole…“ Teprve pak si ho mohl jeho otec odvézt. Dalších léta pak bydlel Jiří u něj v Karlových Varech.

Zpočátku žili sami, pak si otec našel přítelkyni Varvaru. „Byla to vlastně moje macecha, ale měl jsem ji moc rád…“ Maminku mohl vídat jen jednou za tři měsíce, s tetou za ní jezdil do věznice v Pardubicích.

Jiřina Štěpničková byla propuštěna na amnestii v roce 1960, Jiřímu už bylo třináct!

Jedna místnost na schodech

Jiří se s maminkou vrátil do Prahy. S vilou byl konec, mohli bydlet v jedné místnosti na Zámeckých schodech. „Začal jsem se ale pohybovat mezi těmi nejlepšími osobnostmi té doby. To není vytahování, já si to tehdy ani neuvědomoval, prostě to tak bylo.

Jan Werich, Mac Frič, Jan Zrzavý, Jan Bauch pro mě byli strejdové, Jiřina Šejbalová teta…“ Jiří studoval na gymnáziu Jana Nerudy a svou budoucnost dlouho viděl v oblasti ve výtvarného umění.

A pak se to, ačkoli ho máma od herectví odrazovala, jak mohla, přehouplo k divadlu.

Přes čtyřicet let v Národě

Po studiu na DAMU a po dvouletých zastávkách v Divadle Vítězného února v Hradci Králové (dnes Klicperovo divadlo) a pak ve Státním divadle v Brně se Jiří stal členem činoherního souboru Národního divadla.

„Pro mě to byla a je meka českého divadelnictví!“ V jednom rozhovoru vyprávěl: „Když jsem tam přišel poprvé, bylo dopoledne a nehrálo se. Šel jsem přes jeviště, měl jsem čepici na hlavě a pískal jsem si.

A dostal jsem od jevištního mistra takovej pohlavek! A řekl mi: Chlapče, tady je jeviště Národního divadla!

Tady se nepíská, tady se smeká!“ Ve stejné době přišli do Zlaté kapličky Ivan Luťanský, Petr Svojtka, Táňa Medvecká, Jana Boušková, byl tam Petr Štěpánek.

„Žili jsme družným společenským divadelním životem… Staří bardi věděli o své dominantnosti a moc nás k tomu nepustili. A kdybychom jó zlobili, tak by nás vzali přes prsty.“ V šatně se sešel s pány Jiřím Sovákem a Františkem Filipovským… – co dodat?

Rodina je nejvyšší hodnota

Svou budoucí ženu Janu potkal za studií na gymnáziu, chodili do stejné třídy. „Ona byla takový zvláštní šprt – pod lavicí měla Tichý Don a četla, a přitom se neustále hlásila. A když ji nějaký profesor vyvolal, tak znala odpověď.

Pak už ji ani nevyvolávali…“ Začali spolu chodit v roce 1965, brali se o sedm let později, když už byl na cestě první potomek. „Nemyslím, že jsem byl moc dobrý otec.

Rodinu nesmírně ctím, je to pro mě ta největší hodnota, ale že bych se nějak aktivně zapojoval do výchovy, tak to ne. Rodičovské ambice jsem neměl.“

Na řemeslníky je ras

Říká o sobě, že je rukodělný člověk, který má rád řemesla a rád vidí za sebou výsledek svého snažení.

„Divadlo je nehmatatelné, potřebuji tedy rukama udělat něco hmatatelného, třeba kamennou zeď nebo dřevěná vrata, opravit stodolu, prostě něco, na co si můžu sáhnout.“ Před třiceti lety koupili s manželkou v malé vesničce na Šumavě staré stavení, bývalý statek.

Na jednom trámu ve stodole prý našli letopočet 1789! Herec opravil pec („kachel po kachlu bylo potřeba oddělat, zbudovat nový vnitřek ze šamotových cihel“), opravil dveře (nebo vyrobil podle původních nové), obložil koupelnu, postavil plot… „Já každého řemeslníka brzy vyhodím. Když vidím, že neodvádí pořádnou práci, raději si to udělám sám.“

Ježíšek chodí Šumavou…

Dnes bydlí Jiří Štěpnička zase pod Hradem, ve starém pavlačovém domě. „Bydlí se tu čím dál hůř.

Samé hotely, samé turistické atrakce, a rohlík tu nekoupíte…“ Ale štědrodenní Malou Stranu si pochvaluje – to je prý jak za starých časů, zas je to na okamžik ta stará „vesnice“, co patří jen místním.

Většinou ale o tu radost přijde, protože o svátcích bývá s rodinou na své šumavské chaloupce.

Jiří Štěpnička ve zkratce

Narodil se 10. dubna 1947 v Londýně ve Velké Británii

Maturita na gymnáziu Jana Nerudy v Praze

1969 ukončil studium na DAMU

První angažmá v Divadle Vítězného února v Hradci Králové

1972–75 Státní divadlo Brno

Od 1975 dosud pražské Národní divadlo

Filmy: např. Křehké vztahy (1979), Strach má velké oči (1980), Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Tři životy (2007), Ve stínu (2012)

Seriály: např. Gottwald (1986), Vyprávěj (2009-2013), Labyrint (2017), Modrý kód (2017)

Dabing: jeho hlasem často mluví např. Harrison Ford nebo Michael Douglas

Ocenění: např. Cena Frant. Filipovského za dabing (2002), Cena Thálie za výkon v představení Blackbird (2010)

Rodina: manželka Jana, syn (lékař), dcera (právnička), čtyři vnoučata

Co řekl o…

… o dabingu: „Dabing mám rád, je to pro mě škola. Učím se od těch, co je namlouvám – ať je to Harrison Ford, ať je to Brandauer, ať je to Michael Douglas.“

… o roli Gottwalda v seriálu: „Zvažoval jsem pro a proti, když to odmítnu. Určitě by mě nezastřelili, byla by to jen smrt profesionální. Rozhodl jsem se tehdy, jak jsem se rozhodl, a rozhodl jsem se blbě. Díky tomu jsem se ale naučil říkat ne.“

… o mamince: „Nechtěl jsem, aby máma chodila na moje premiéry, protože mě to znervózňovalo. Ona na ně však vždycky přišla tajně. A uvaděčky mi samozřejmě hned hlásily: Pane Štěpnička, maminka je tady! Byla velmi nekompromisní a dovedla tnout do živého.

Obstát v jejích očích bylo takřka nemožné. Věděl jsem ale, že je dokonalá profesionálka a že jakákoli její připomínka sedí.“

… o sobě: „S představením, které večer hraju, se ráno probudím a celý den ho nosím v hlavě. Nosím si ho, s odpuštěním, i na záchod. Je to možná i tím, že mi chybí schopnost něco ošidit.

Proto mi hrozně vadí ta tendence všechno zjednodušit, s ničím se moc nepárat, všechno obejít nebo aspoň ošulit.“

… o svém rodišti: „Byl jsem na Londýn zvědavý, ale dlouho to nešlo, tak jsem se tím netrápil. No, ono to mohlo jít, ale to bych musel požádat o britské občanství, na které mám ještě pořád nárok. Ale to bych zase nemohl žít tady. A já jsem tady chtěl zůstat.“

… o životě: „Tátova maminka byla velmi vzdělaná ženská a ta mi vždycky říkala: Víš Jiříčku, co tě nezabije, to tě posílí… A já jsem se tím celý život řídil.“