Říká se, že žijeme v sobecké době, kdy je běžné prosazovat jen své zájmy. Ne však pro každého. Jsou lidé, často ženy, které mají úplně opačný problém.
Začíná to už v dětství, kdy se jako hodné holky naučíme na otázku „Prosím tě, můžeš…“ automaticky odpovědět „Jasně, není problém…“, ačkoli si tím vědomě komplikujeme život. Úslužnost se nám propojila s pocitem, že nás okolí přijímá. A vytvořila mocnou bariéru: Když nebudu pomáhat, bude mě mít někdo rád? Nezůstanu sama?
Právě tato naučená obava se ve skutečnosti skrývá za naší převelkou ochotou: Myslíme si, že naše přijetí závisí na tom, kolik toho uděláme pro své blízké.
Ne, přestanou vás mít rádi
Samozřejmě že je to domněnka mylná, náklonnost má mnohem hlubší kořeny, blízký vztah se službami vybudovat nedá. Vzpomeňte si na své školní roky, přísní a autoritativní učitelé byli vždy milovanější než ti benevolentní. Nároční rodiče neztratili lásku svých dětí, spíše naopak.
Přirozeně milujeme spíš ty, k nimž vzhlížíme, než ty, kteří kdykoli přiskočí pomoci.
Jak to změnit?
Pokud patříte k lidem, kteří nedokážou odříct svým bližším službu, pak si nejprve sami sebe představte ve své budoucí roli rozhodné, ale laskavé osobnosti. Cílem totiž není přechod od bezbřehé ochoty k sobectví, ale moudré zvažování, kdy můžete své síly a svůj čas věnovat ostatním a kdy si mohou docela dobře pomoci i bez vás.
K tomu je třeba najít vnitřní rovnováhu a schopnost posoudit situaci nestranně.
Tip: Můžete si svůj život zkusmo představit jako román. Jak by asi moudrý autor s vaší postavou pokračoval? Určitě by chtěl, aby se stala osobností obdivovanou pro své vlastnosti. Jak by se pak ve vaší momentální situaci zachovala?
Vyjít vstříc kus cesty
Ochota pomoci ostatním by tedy měla připomínat správné vedení dětí – ano, trochu ti podám ruku, ale zbytek už zvládneš sám. Nikoli: Ale počkej, udělám to za tebe. Moudrý přístup samozřejmě vyžaduje také posouzení momentální situace, co žadatel skutečně potřebuje a nakolik se můžete jeho přání přizpůsobit.
Nechte si čas na rozmyšlenou…
I to je dobrá metoda, jak se naučit říkat ne, když vás kvůli odmítnutí trápí pocity viny. Řekněte žadateli, že teď momentálně nevíte a že se ozvete. Získáte tím nutný čas, abyste si mohli srovnat v hlavě svoje preference. O to vám skutečně jde. A zda zvládnete nepříjemnou odpověď bez toho, abyste se cítili být zahnáni do kouta. Budete si reakci moci nejen promyslet, ale i nacvičit.
Zde je několik inspirací, jak postupovat.
„Že mi vyměníš ten zip?“ Pro žadatele snadno vyřešený problém, pro vás sousta piplavé práce. Co teď? Na podobně náročných činnostech by se měl žadatel přiměřenou částí podílet. Takže uvažte, co zvládne, a podle toho navrhněte: „Dobrá, ale nejdřív si vypárej ten starý. A kup nitě odpovídající barvy.“
„Půjčíš mi do divadla ty tvoje nádherné náušnice?“ Ouha, jsou to vaše oblíbené a nechcete, aby se s nimi něco stalo. Totéž se může týkat i jiných osobních věcí. Odmítněte, ale s vysvětlením: „Promiň, mají pro mě osobní hodnotu, nedokážu je půjčit.“ A víc o věci nediskutujte.
„Nechceš jít v pátek do kina?“ zeptá se kamarádka. Vy víte, že kromě vás nejspíš nikoho jiného nesežene. Jenže po celém týdnu máte chuť spíš zalézt k televizi nebo do postele. Jak odmítnout a nezranit? Především nabídku oceňte: „To je skvělý nápad.“ Pak odmítněte a přidejte nový návrh: „Jenže si na to netroufnu, tohle byl hrozný týden, jsem příšerně unavená.
Co to posunout na jindy?“
„Mami, půjčíš mi auto?“ S tím máte bohužel špatné zkušenosti, takže důvody nemusíte ani vysvětlovat. „Nepůjčím, zlatíčko.“ „Ale mami, jen na pár hodin…“ Vytrvejte a opakujte klidně totéž: „Je mi líto, holčičko, nepůjčím.“
„Ahoj Jani, jedeme na dovolenou, a tak mě napadlo, nepostarala by ses nám na týden o psa?“ To je dost velký závazek, takže si můžete vyžádat čas na rozmyšlenou: „Moc ráda bych ti pomohla, ale musím to promyslet a taky probrat doma. Pak ti řeknu.“ Už tím si vytvoříte prostor, kdy rozhodnutí bude záležet na vašem uvážení, nikoli na naléhání kamarádky.
A nebude tak těžké jí pak oznámit: „Je mi líto, že ti nepomůžu, ale jsme v tom týdnu hodně vytížení, takže bychom se o psa nestíhali starat.“
Text: Lenka Korandová, foto: PX FUEL
Komentáře