Hraje v několika divadlech, napsala divadelní hru, režíruje. Bydlí s dcerami a jejich rodinami na „remundím“ hradě a moc si to pochvaluje. „Vnuk Vincent má vyvěšený můj ferman a říká: Ivuško, Ivuško, měla bys víc odpočívat…“

Krista v dramatu Kočár do Vídně, jedna ze sester-„přeslic“ ve Sňatcích z rozumu, nezapomenutelná kolečkobruslařka v silvestrovském duetu s Jiřím Hrzánem, Zuzana alias paní doktor v trezorových Světácích, neodolatelná Waldemara Krapsatá v seriálu Fantom operety, sestra Huňková v Nemocnici na kraji města, královna Karolína I. v Princezně, která ráčkovala, pokladní v kině ve nesmrtelné scénce s Felixem Holzmanem Včera, dnes a zítra…

Ve Stavovském divadle je neustále vyprodaná „ její“ Audience u královny, v Kalichu má už za sebou stou reprízu představení Božská Sarah. Iva Janžurová o sobě nedávno řekla, že chytla, co se divadla týče, druhý dech, a tak je pořád nač se těšit!

Z Žirovnice do Národního

Z jihočeské Žirovnice, kde se v kantorské rodině narodila, přes pedagogickou školu Českých Budějovicích, pražskou Divadelní akademii múzických umění, angažmá v divadle v Liberci a v Praze na Vinohradech se v roce 1988 stala členkou činoherního souboru pražského Národního divadla.

A je jí dodnes, i když zároveň hraje i v Divadle Kalich a ve Studiu DVA.

Pod jednou střechou

Třípodlažní vilu v pražských Střešovicích koupila před lety se svým mužem, hercem a režisérem Stanislavem Remundou, s nímž žila čtyřiačtyřicet let. Každé patro je uzpůsobeno jako samostatná jednotka.

„Dům jsme přestavovali tak, aby nám všem vyhovoval a měli jsme v něm oddělené bydlení. Vídáme se, jen když chceme.“ Její muž, za něhož se mimochodem nikdy neprovdala, před šesti lety zemřel, a tak paní Iva nyní obývá přízemí sama.

Nad ní bydlí s rodinou mladší dcera Theodora a v podkroví, v bytě s báječným výhledem na všechny strany, žije rodina Sabiny Remundové. „Vnoučata dost trpí tím, že na ně mám málo času.

Na druhou stranu jsme v jednom domě, a tak mám pocit, že jsme pořád spolu, takže nemám tolik výčitek.“

Ivuška, Sláveček a …

Žijí všichni spolu a skutečně se oslovují, v případě pana Remundy bohužel oslovovali, tak jak je uvedeno v titulku. Dcery, zeťové, ale i vnoučata, říkají Ivě Janžurové většinou Ivo nebo Ivuško. „Mami nebo babi mi řeknou jen výjimečně.

A naopak já se výjimečně podepisuji máma. To jen pod zprávy, esemesky, které mají nějak důležitý, výchovný obsah.“

Druhý domov na Orlíku

Chalupu, bývalou hájovnu „na samotě u lesa“ si pořídila s mužem před více než třiceti lety a jezdí tam moc ráda dodnes. A nejen ona. „Když mám čas, jsem nejraději tam. Já hrozně ráda řídím, takže když mám volný čas, třeba jen den a půl, jedu na chalupu.

Se Slávkem jsme to tam vždy měli moc rádi.“ A tak jako v Praze, i tady, procházkou čtvrthodinku od břehu přehradní nádrže Orlík, bývá rodina pohromadě. Soukromí, velká zahrada a všude okolo lesy, řeka – co víc si lze k odpočinku přát?

Jedna dcera, druhá, třetí

„Jako matka i babička jsem člověk, který dětem a vnukům strašně fandí a vidí je v tom lepším světle. Ale oni to potřebují. Mít někoho, kdo jim vždycky opravdu ze srdce upřímně fandí.“ Měla a má prý problém své dcery nebo vnoučata kritizovat. To neumí.

„Svým způsobem jsem asi byla špatná matka, co se týče výchovy. K dcerám jsem byla, jak bych to řekla… Nekritická není správné slovo. Bála jsem se je zarazit nějakým odsudkem. Dodneška si dávám velký pozor.

Ale vychovala jsem je velmi prozřetelně – aby mohly nade mnou vždy cítit příjemnou nadřazenost.

Většinou je poslouchám jako hodinky.“ Do rodiny herečka, s nadsázkou řečeno, přibrala i režisérku, s níž natočila filmy Ene bene nebo Výlet a která režírovala také divadelní představení Božská Sarah, v němž Janžurová exceluje. „Nečiní mi potíž poslouchat Alici Nellis, se kterou mne seznámily právě moje dcery.

A už od prvního natáčení mi je taky s ní trochu jako s dcerou, i když se třeba dlouho pracovně nesejdeme. Je velmi inteligentní a nadaná. I tahle dcera se mi povedla.“

Starají se…

A jak to má stále velmi zaměstnaná maminka a babička s kuchyní? „Tu a tam něco uvařím, ale to je docela málo.“ Přiznává, že dcery už vaří lépe než ona. „Teď jsem opravdu strašně vytížená, takže tuhle radost si ode mě vnoučata moc nedopřejí.

Ale dcery se starají, dokonce, a to dělají obě, mi samy nosí tu a tam jídlo – vetché stařence, která už nemůže…,“ dodala v nedávném rozhovoru se smíchem.

Iva Janžurová ve zkratce:

Narodila se 19. 5.1941 v Žirovnici u Pelhřimova, maturovala na pedagogické škole pro učitele NŠ v Českých Budějovicích, 1963 absolvovala na DAMU

Angažmá: 1963–64 Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, 1964–88 Divadlo na Vinohradech v Praze, od 1988 dosud členkou činohry pražského Národního divadla

Filmy: např. Kočár do Vídně (1966), Světáci (1969), Pane, vy jste vdova (1970), Petrolejové lampy (1971), Morgiana (1971), Drahé tety a já (1974), Páni kluci (1975), O princezně, která ráčkovala (1986), Ene bene (1999), Výlet (2002), Teorie tygra (2016)

Seriály:

např. Eliška a její rod (1967), Píseň pro Rudolfa III. (1967), Sňatky z rozumu (1968), Fantom operety (1970), Nemocnice na kraji města (1977), Zlá krev (1986), Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003), Doktoři z Počátků (2014), Ohnivé kuře (2017)

Ocenění: např. Český lev, hlavní herečka (Co chytneš v žitě, 1998, a Výlet, 2002); Cena Alfréda Radoka za herecký výkon roku 1998, Cena Thálie 1998 za hl. roli v představení Šťastné dny, Cena prezidenta MFF KV (2015), Síň slávy ND (2018)

Co řekla o…

… o sobě: „Já jsem v podstatě samotář. Ráda bych žila tak nějak sama se sebou.“

… ještě o sobě: „Nestoupá mi pýcha do hlavy, jen to, jak nezklamat. Zároveň mám v povaze nepřijímat žádné na poplašné pocity, že mi něco nejde. Vrhám se do všeho, abych se nedostala do nějaké sebepodceňovací pozice.“

… o víně: „Pravda je, že jsem se vždycky řídila takovou přirozenou chutí. Piji ráda dobrá bílá i červená vína. Byla jsem na akci s řadou degustátorů. Takový vinař amatér, jako jsem já, je neustále v nebezpečí, že podlehne svodům vinět, krásných lahví.“

… o dcerách: „Ponorku? Tento dopravní prostředek doposud nevlastníme. Je fakt, že jsme spolu méně, než bychom chtěly. Se Sabinou máme alespoň společné cesty do divadla, ale to se moc volným časem nazvat nedá.“

… o zdraví: „Mám novou srdeční chlopeň. Líp se mi chodí do kopců, do schodů, nekašlu, dokonce už nemám astma!“

… o hraní: „Ideální je, když nejdříve s režisérem vymýšlíte, jak ta postava přemýšlí, proč třeba říká něco, co si vůbec nemyslí, aby zakryla stopy toho, co si myslí, a podobně… Orientujete se v té postavě, pochopíte logiku jejího vyjadřování. Na to se pak váže pamatování textu.“

… o sebevědomí: „Je stejné jako v mých začátcích. Dovedu vyjít na jeviště, mít pocit, že to hraju blbě, a cítím se stejně, jako jsem se cítila ve stejné situaci před padesáti lety. Hluboce se trestám za každou chybu.

Jak zaslechnu, že mi lidi v divadle kašlou, hned hluboce zkoumám, proč se to děje. A občas jsem nespokojená po konci toho představení a hodně si to probírám, proč se to stalo…“

Foto: Herminapress, Nextfoto, Creative Commons