Poprvé mi utkvěl jako zarputilý, vzteklý majitel gruntu v jednom z dílů Četnických humoresek. Rád hraje negativní role, postavy se složitým vnitřním světem, na čemž má možná podíl jeho láska k ruské literatuře s jejími běsy.
Narodil se jako druhorozený, ale vyrostl jako jedináček. Jeho starší bratr totiž podlehl v devíti letech rakovině. „Já jsem ho nepoznal.
Až postupně jsem se dozvídal, kdo je to na té fotografii, která visela u nás doma v každé místnosti.“ Navíc má z tatínkova prvního manželství ještě dva nevlastní bratry, tatínek je ale tajil.
„Bráchové se ozvali až po jeho smrti a viděli jsme se jen krátce, asi dvakrát v životě.“ Maminku měl moc rád. „Byla trošinku nervově labilnější. Každý můj neúspěch považovala za konec života.
Já jsem přinesl dvě pětky za sebou a ona začala plakat.“ Pořád má v Olomouci dům po rodičích. „Mám ho v záloze. Jako místo, kam se můžu vrátit, kdyby se stalo cokoliv.“
Lákala ho zoo
Bavila ho zvířata, příroda. V Olomouci na Svatém kopečku je zoologická zahrada a Igor chtěl v takové zahradě pracovat, pokud možno s exotickými zvířaty. Přihlásil se proto na čtyřletou střední odbornou zemědělsko-technickou školu, obor chovatel.
„Jsem zootechnik s maturitou. Když jsem ale v zoo absolvoval krátkodobou brigádu, zjistil jsem, že mě ta exotika zas tak nebaví.“ To už se zabýval také amatérským divadlem a historickým šermem. A rozhodl se zkusit to na Janáčkově akademii v Brně.
Škola na dně sklenky
„Že se budu živit herectvím, to jsem v dětství v hlavě neměl, i když jsem jako malý viděl v olomouckém divadle hru O myších a lidech a chtěl jsem si to na jevišti také vyzkoušet.“ Na JAMU ho vzali hned napoprvé.
„Já byl kluk, který byl doma držený velmi zkrátka, takže když jsem přišel na JAMU, chtěl jsem to všechno rychle dohnat.“ Škola ho nebavila, přátel moc neměl, a tak se skamarádil s alkoholem. „Neměl jsem všechny zápočty a zkoušky.
Sám jsem se rozhodl, že nastoupím do léčebny.“ Bylo mu dvacet let. Ve škole propadl. Naštěstí ale do ročníku, který vedl Stanislav Moša, pedagog, který mu dal důvěru a umožnil mu částečný úvazek v Divadle bratří Mrštíků.
„Takže já jsem první půlku studia propil a druhou prohrál.“ Po absolutoriu pak hned nastoupil „k Mrštíkům“ do angažmá. Mimochodem – po letech pak dostal nabídku učit na brněnské konzervatoři i na Janáčkově akademii. „V mém případě by to ale vůbec nešlo.
Jednak nemám pedagogické minimum, jednak nemám podobné ambice. Já bych budoucím hercům nemohl vysvětlovat, jak se má hrát.“
Život s limity
Krátce po třicítce začal mít Igor Bareš zdravotní problémy – diagnostikovali mu Crohnovu nemoc, což je zánětlivé onemocnění střev provázené silnými průjmy, přičemž se záněty mohou rozšiřovat i do dalších částí organismu.
„Uvažoval jsem o tom, co všechno musím omezit, aby mě to moc neomezilo.“ Začal dodržovat dietu a nemoc ho nechala devět let na pokoji. Pak se však vrátila a pravidelně se ozývá. Nedávno absolvoval herec i operační zákrok, pravidelně chodí na infuze… „Ale dá se s ní zatím žít.“
Ve zlaté kapličce
V Brně vystřídal postupně tři divadla, až v roce 2005 dostal angažmá v Národním divadle. „Za to jsem vděčný, protože to byl samozřejmě můj sen. V tomhle jsem staromódní.
Takže když odtud přišla už třetí nabídka, řekl jsem si, že je čas ten krok udělat.“ Dlouho pendloval mezi Prahou, Brnem a rodnou Olomoucí, dnes už je doma v hlavním městě. „Večerní cesty Prahou bývají nejhezčí, beru je jako odměnu za pracovní den.
Nějakou dobu mi trvá, než z divadla dorazím do Šárky. Dřív jsem své běsy řešil poměrně zásadními večírky, což si jako člověk, který má třiadvacet představení do měsíce, dovolit nemůžu. Pravda je, že si energii z jeviště v sobě vždy ještě chvilku nesu.“
Osudová žena
S někdejší partnerkou, herečkou Monikou Kobrovou (nyní mj. Divadlo na Fidlovačce) má Igor Bareš dospívající dceru Sonju. „Se Sonjou nežiju, ale rozumíme si dobře.
Mluví o tom, že bude novinářkou.“ Jeho druhou ženou je rovněž kolegyně, herečka Antonie Talacková, kterou poznal už v Brně, ale vzali se v roce 2008 v Praze. „Ona je po všech stránkách ideální partnerka. Setkání s ní bylo pro mě nejzásadnější v životě.
Neumím si představit, že bych našel jinou ženu, která by s tou mojí stávající byla srovnatelná. Ona je mou osudovou ženou.“ Mají spolu tříletou Toničku a další dítě je na cestě. „Žena je o jedenáct let mladší a o dcerku se moc hezky stará.
Rád se na to dívám.“ Na otázku, jaký je táta, před časem odpověděl: „Starý. V tomhle jsem zopakoval model svého otce, kterému bylo, když jsem se narodil, pětačtyřicet. A hlavně jsme byli druhá otcova rodina a takhle je to i v mém případě.
Byl bych rád, kdyby byla pravda, že herci zůstávají dlouho mladí, i když vím, že mnohé už svoji dcerušku nenaučím. Především to, co nenaučil otec mě. Lyžovat, bruslit, chytat ryby… Do života chci dcerku připravit spíš duchovně. Můžu jí vysvětlit, co je dobře a co ne.“
Staromilec a cestovatel
Igoru Barešovi by vyhovovalo žít někdy před sto lety. I proto má rád staré věci. „Dřív se žilo pomaleji, klidněji. Současnost je moc hektická.“ Je výletník. Nemá řidičák, a tak jezdí většinou vlakem, má rád menší města a místa.
„Když do některého nevede trať, tak poprosím manželku, ona nastartuje naše auto a doveze mě tam.“ Od mládí, kdy jezdíval na vandry, ho to táhlo na zajímavá místa, hlavně ke hradním zříceninám.
„Vždy mě oslovil duch místa.“ Tehdy začal schraňovat „kousky“ míst, která navštívil. „Mám například vodu z jezírka, které inspirovalo Antonína Dvořáka k napsání Rusalky, prsť z bojiště u Hradce Králové a stovky šutrů z nejrůznějších zřícenin…“
Igor Bareš (48) ve zkratce:
• Narodil se 15. dubna 1966 v Olomouci.
• Vystudoval střední zemědělsko-technickou školu.
• 1989 absolvent Janáčkovy akademie múzických umění
• Divadlo bratří Mrštíků – během studií hostoval, pak v angažmá
• Mahenovo divadlo
• 1991-2003 Národní divadlo Brno
• 2005 Národní divadlo Praha
• Filmy: např. Sluneční stát (2004), Krev zmizelého (2005), Post Bellum (2008), Hořící keř (2012)
• Seriály: např. Zdivočelá země (1997), Četnické humoresky (1997), Horákovi (2005), Znamení koně ( 2010), Sanitka 2 (2012), Případy 1. oddělení, Fair play (2014)
• Dcera Sonja (s bývalou partnerkou herečkou Monikou Kobrovou)
• S herečkou Antonií Talackovou se oženil v červnu 2008, dcera Antonie (3), druhé dítě se narodí v létě.
• V Divadle v Rytířské je od jara na programu hra Jenom život, v níž hrají jen Igor Bareš a Antonie Talacková.
Co řekl o …:
… o dětství: „V dětství jsem se nejvíc těšil, až budu dospělý. Teď toho hořce lituju a vzpomínám na dětství.“
… o sobě: „Nejsem soutěživý typ, ani karty hrát pořádně neumím… Čím jsem starší, tím jsem větší pecivál. Jsem starý člověk a nerad se učím nové věci, takže už to takhle nějak doklepu.“
… o hraní: „Prožívání už na jevišti moc nepodléhám. Když člověk hraje často, tak nutně musí tento způsob hraní opustit. Fázi prožívání jsem nahradil fází předstírání. Pokud je předstírání herecky podáno tak, že je divák nepozná, je to skvěle odvedená práce.“
… o vztazích: „Vztah muže a ženy musí vzniknout na základě nějakých sympatií, souznění, nikdo by v něm neměl být dominantní. Možná, že některá žena je masochistka, je ráda podřízená, ale o tu já bych nestál.“
… o alkoholu: „Mám v sobě vnitřní kázeň, že když pracuju, tak nepiju, a protože pracuju hodně, piju málo.“
… o smrti: „Čím jsem starší, tak na ni myslím víc a často si ji představuji v těch nejživějších barvách.“
Text: Helena Leitlová; foto: Národní divadlo Praha, inscenaci Les fotil Martin Špalda, další foto jsou Herminapress
