Říkávalo se jí Hanička-Písnička. Dnes dává ona sama přednost pojmenování Zagorka. Zpěvačka, herečka, textařka, moderátorka… Neměla to v životě jednoduché, a přesto – nebo možná právě proto – dovede dodnes rozdávat lidem radost…

Krásné dětství venkovské holky, tak popisuje svá nejranější léta. Pochází ze Slezska, z Petřkovic u Ostravy. Z domu se zahradou a spoustou zvířat. „Já jsem se narodila do té nejlepší rodiny na světě! Měla jsem strašně hodné rodiče.

Také byli velmi společenští, rádi pořádali večírky. A na těch já jsem se předváděla. Tvrdila jsem, že půjdu k cirkusu!“ Tatínek Josef, stavební inženýr a bývalý německý voják, z nadšení malé Haničky velkou radost neměl.

„Byl praktický a chtěl mě vést technickým směrem.“ To maminka Edeltruda, která měla před válkou v Německu gymnastickou školu, věřila, že bude mít mladší dcera sklony po ní.

„Stepovala, krásně zpívala a pískala a mě a sestru učila písničky.“ Mimochodem – když si tato umělecky založená dáma uvědomila, že její dcery asi nebudou mít ten správný dělnický původ a těžko se budou dostávat na střední školu, šla na pět let pracovat jako jeřábnice!

Začalo to oběšencem

„Jako malá jsem stála před každým zrcadlem a pořád jsem si něco předváděla, něco jsem si přitom vykládala… Maminka, kterou už to rozčilovalo, mi řekla: Víš co, Haničko, sedni si a napiš to.

A já jsem napsala první básničku – o oběšenci!“ O dva roky později už dostala Hanka diplom za svoji první básnickou sbírku. Začala chodit do dramatického kroužku. Milovala školní besídky a dětská divadelní představení, v nichž brzy hrála hlavní role.

„To byl jeden z momentů, kdy člověk zakusil ten pocit důležitosti, to opojení z úspěchu! Večer v postýlce jsem si pak říkala: Tohle chci! Chci, abych mohla lidem udělat radost a aby mi tleskali…“

Start na plné pecky

Maminčina obětavost přinesla ovoce, obě sestry mohly studovat. Když se pak Haniny spolužačky přihlásily do amatérské pěvecké soutěže Hledáme nové talenty a vyzvaly ji, ať netrhá partu, přihlásila se také. A byla druhá!

Vzápětí ji oslovili z ostravského rozhlasu a ona začala ještě před maturitou nahrávat písničky. Ale to až poté, co za pomoci logopeda zapracovala na své mluvě.

„Až ve studiu mi řekli, že mám vadu řeči a že se mé sykavky s mikrofonem nekamarádí.“ Když pak stála před přijímací komisí na Janáčkovu akademii múzických umění a oni jí prý řekli:

Zagorová, vy mluvíte jako prase!, zachránilo ji, když mohla říct, že už na odstranění vady pracuje. Pro nesporný talent byla přijata a v osmnácti se stěhovala do Brna na kolej. „Rodiče byli překvapení, když jsem pak vzala život hodně hopem.

To, že jsem onemocněla, určitě zavinilo i to, že jsem v tom nadšení najednou měla pocit, že nemusím jíst, pak že nemusím ani spát – to je spolehlivá cesta do pekel.“

Stopka od osudu

Studovala. Začala natáčet v televizi. Navíc ji a kolegyni Vlastu Peterkovou režiséři od 1. ročníku obsazovali do malých rolí ve Státním divadle v Brně, v Mahenově činohře.

Za představení dívky dostávaly 50 korun, tím patřily mezi nejbohatší studentky a žily bouřlivým životem. Zvaly kolegy na večeře, do baru… „Vedli jsme intelektuální debaty.

Herectví mě naplňovalo a já byla nadšená.“ A pak přišel zdvižený prst v podobě tuberkulózy a půlročního pobytu v nemocnici. „Když dostanete najednou stopku od osudu nebo od Boha, zastavíte se v tom šíleném tempu kariéry, tak máte pocit, že je to omyl.

Jak by se vám mohlo něco takového stát, když vám všechno tak úžasně jde a všichni vás chtějí… Myslím, že jsem si utřídila myšlenky, utřídila hodnoty.“

Výhybka zpět k mikrofonu

Kvůli nemoci musela na rok přerušit studium, a tak měla po propuštění z nemocnice více času na zpívání: „… a najednou jsem byla pátá ve Slavíku!“ Když o rok později končila absolventským představením školu, byla už díky muzice napůl zabydlená v Praze.

Co bylo dál, je všeobecně známo – Hana si při volbě mezi zpíváním a hraním zvolila písničky.

„Každá písnička může být malé divadelní představení sevřené do pár minut…“ Co všeobecně známo není, je skutečnost, že i po propuštění z nemocnice musela polykat hromadu prášků denně a že to mělo nejspíš vliv na rozjezd další choroby, při níž se jí rychleji rozkládaly červené krvinky.

Většinu svého života pak byla přibližně každých devět týdnů odkázána na transfúze. „Bylo těžké se s tou nemocí skamarádit, ale jiné řešení není…“

Štefana jí předpověděl jasnovidec

Jednou, to jí bylo asi 28, přišel prý na její koncert jasnovidec, hádal jí z ruky a řekl, že největší lásku pozná, až jí bude 46. „A já si říkala: K čemu mi bude v šestačtyřiceti láska?!

Vždyť to už budu stará!“ Ve čtyřiceti se vdala poprvé, za tanečníka Vlastimila Harapese. Vlastní děti mít kvůli nemoci nemohla a adopce, o niž se s manželem snažili, nevyšla. Přišla únava.

Začala mít pocit, že už všechno zazpívala, že už ji nic nečeká… „Bylo mi šestačtyřicet a osud mi poslal Štefana. Byli jsme prostě spolu, já nemusela nikam odjíždět, měli jsme čas všechno si říct.

Po svatbě jsem na několik let přestala zpívat. Každý můj předchozí vztah strádal tím, že jsem měla moc práce a neměla jsem čas se partnerství věnovat.

Tentokrát jsem si to chtěla užít se vším všudy a zatraceně mi ten Štefan stál a stojí dodnes za to.“ Manželé jsou už pětadvacet let!

Domov kousek pod nebem…

Léta bydlela v podkroví na Vinohradech, kousek od náměstí Míru. Před deseti lety se však s mužem přestěhovali do Podolí. Velký dvoupatrový byt, terasy, výhled na vltavské údolí. „Je to vysoko.

Musím mít rozhled a vidět na nebe.“ Byt prý zařizovali společně, dost moderně, mají hodně podobný vkus. „Důležité pro mě jsou i barvy. Dnes se obklopuju hlavně bílou a černou.

Z materiálů dávám přednost přírodním, ale mám ráda v přiměřeném poměru i sklo, kůži a kov. A dbám hodně na drobné doplňky. Nemám ráda sterilní domácnost, byt se má zabydlet a zútulnit detaily.“ Na terasách mají spoustu zeleně v květináčích.

„Mám na terase zahrádku, ale že bych byla zapálená zahradnice, to nejsem. Mám truhlíky s bylinkami, to je moje chlouba. Od máty přes libeček po rozmarýn. Čerstvé jsou do jídla k nezaplacení.“

… a nad mořem

S manželem si pořídili také dům ve Španělsku, v Malaze, na pobřeží Středozemního moře. „Andalusie je přenádherná. Nikdo tam neví, že jsem v Česku známá tvář, mám klid a soukromí. Z terasy našeho domu se zdá, že kolem neexistuje nic než moře.

Stačí jen sedět a koukat na jeho nekonečné vlnění. Kochat se. I to umím.“ V jednom rozhovoru Hana Zagorová říkala, že k tomu, aby se cítila uvolněně, kolem sebe potřebuje blízké lidi a správné vibrace daného místa. „Oželím luxus.

A na rozdíl od Štefana se obejdu pár týdnů bez počítače. Zato musím mít po ruce tužku s gumou a čistý papír, abych si mohla zapisovat nápady a básničky. A dobré knížky a cédéčka…“

Hlavně být v pohodě

Pro svoji kondici prý kromě plavání nedělá skoro nic. Jeden čas chodila do posilovny, ale začala ji zlobit páteř, a od té doby ji nevyhledává. „Snažím se se nerozčilovat a nestýkat se s lidmi, kteří mě štvou, jsou hloupí a zlí.

Snažím se dost spát, hodně chodit. Myslím, že vzhled je hodně věc genetická. Jsem pro, aby žena v jistém věku využila zručných rukou plastických chirurgů, pokud jí to zvedne sebevědomí. Ovšem bez vnitřní energie není žádná plastika nic platná.“

Vánoce musí vonět

„Díky rodičům jsme mívali hrozně krásné Vánoce. Dodržovali jsme staré zvyky. A maminka, to byla kouzelnice atmosféry, náš dům vždycky úžasně voněl…“ Dnes tráví svátky už léta v Košicích.

„Sice je tím bita moje sestra, která zůstává se svou rodinou v Praze, ale Štefan má dva bratry s rodinami, takže nás přepral…“ V Košicích prý paní Hana okamžitě navléká zástěru a pouští se do zelňačky a do svíčkové. „Vždycky si vánočně zavařím!“

Hana Zagorová ve zkratce

Narodila se 6. září 1946 v Petřkovicích u Ostravy

1963 účast v soutěži Hledáme nové talenty – 2. místo; první nahrávky písniček

1964 maturita na jedenáctileté střední škole v Ostravě

1965 první samostatný televizní pořad

1968 natočila první singl; 5. místo v soutěži Zlatý slavík

1968 absolvovala herectví na JAMU

1972–1974 hrála v divadle Semafor v představení Kytice roli Bludičky

1973 začátek spolupráce s Karlem Vágnerem

1977–1985 držitelka ocenění Zlatý slavík

1989 podepsala petici Několik vět

Filmy a tv: např. Josefina (1968), Trhák (1980), Láska na inzerát (1988), Mona Lisa (2009)

Moderování: např. Hogo Fogo (2000–2004)

Knihy: např. … než to zapomenu (1996), … dřív než to zapomenu (2004), Milostně (2006)

Rodina: Od r. 1992 manžel Štefan Margita (operní zpěvák, 61), sestra Evelyn (73)

Co řekla o…

… o šikovnosti: „Mně stačí něco vymyslet. Raději budu zpívat a potah na polštář ať ušije ten, kdo to umí. I když nejsem manuální nešika. Jako holka jsem zvládala ledacos. Kamarádila jsem hlavně s kladívkem a hřebíky, určitě víc než s panenkami…“

… o sobě: „Mám takových plánů a tak mě baví přítomnost, že bych se nechtěla utíkat do minulosti. Život je tak krátkej. Snažím se neotravovat si život prkotinami, neztrácet čas.“

… o těšení se: „Asi právě proto, že jsem zažila hodně utrpení, tak se těším z každého dne. Vím, jaké to je, když máte pocit, že zítra nebude.“

… o zpívání: „Zbožňuju zpívání, zbožňuju být na jevišti a těšit se z toho, že lidi smějou, zpívají s vámi a z koncertu odcházejí rozzáření.“

… o Štefanovi: „Jsem strašně ráda, že mi osud Štefana poslal. Vztah, kde já bych byla dominantní osobou, by nevydržel. Já potřebuju ve vztahu k někomu vzhlížet.

Navíc – nejen že přijel princ na bílém koni, ale díky tomu, že má dva bratry, přivezl s sebou i velikou rodinu.“

Text: Helena Leitlová, foto: Herminapress, Nextfoto