Herečka Dana Batulková do minulosti příliš nehledí. Zastává názor, že nemá smysl se zaobírat věcmi, které se nedají změnit. Žije na rodinném statku, odkud si na několik let odskočila do paneláku.

Návratu rozhodně nelituje a bydlení v klidných Kolodějích by dneska už neměnila.

Jaké bylo vaše dětství?

Mrzí mě, že skončilo. Když jsem byla malá, byly Koloděje vlastně vesnice. Dneska už je to Praha a jako všude se i tady hodně staví, čímž to ztratilo ten původní ráz. Vyrůstala jsem vlastně u dědečka na statku.

Koně a krávy už tehdy v družstvu, ale zůstala třeba stodola, špejchar, taková ta pro dítě tajemná místa. Měli jsme partičku, lezli jsme s rukama po stromech, chodili na hřiště hrát fotbal a nesnášeli jsme, když nám tam lezli kluci z Horních Koloděj.

(smích) Když jsem byla malá, přišel do kin Vinettou, a to mojí generaci, myslím, taky hodně ovlivnilo. Pořád jsme prostě byli někde venku, rodiče ani moc nevěděli, kde přesně jsme. Dneska už se děti takhle pustit bojíte.

Jak se cítíte v roli babičky?

Kvůli časové vytíženosti nejsem moc k užitku, takže jsem spíš taková ta rozmazlovací. Taky se víc bojím. Je to jiný druh zodpovědnosti, než u vlastních dětí, takže radši všechno vzorně nachystám, abychom si pak mohli s Kryšpínkem jen hrát a užívat si.

Vyrážíme na procházky, byli jsme v divadélku. Začali jsme chodit na ryby. Za domem máme rybník, kam od dětství chodí Kuba, takže teď už i rybaříme.

Vaši pejskové jsou lovecká plemena, cvičíte je?

Kdepak, to jsou mazlíčkové. Na výcvik nejsem dost přísná. Předtím jsme měli labradora a k němu jsme chtěli ještě malého pejska pro Marjánku, tak se k nám dostal třináctikilový jezevec Hubert.

Když potom labrador umřel, byl Hubert úplně vyřízený, protože odmalička měl nějakého parťáka. Pro maďarskou ohařku jsme se rozhodli s Marjánkou především kvůli té jejich milé povaze. Když byl Kuba malý, bydleli jsme v tom paneláku a tam jsem pejska nechtěla.

Jinak jsem Kubovi dovolila, na co si vzpomněl. Měli jsme kdeco: rybičky, strašilky, želvu, dokonce gutátu-užovku… Zpátky myslím, že to byla chyba. Když dítě vyrůstá se psem, naučí se přijímat a chápat tu lásku, přátelství, to vám jiné zvíře nemůže nahradit.

Jste domácí kutil nebo si najímáte pomocníky?

Moji rodiče byli moc šikovní a spoustu věcí mě naučili. Zvládám i složitější, spíš chlapské činnosti. Ráda opravuji starý nábytek, obrousím, nalakuju. A třeba na zahradě se krumpáče rozhodně nebojím. Navíc mě to hrozně baví a pořád mám, co dělat.

Těším se vždycky na konkrétní práci. Tohle je právě to příjemné na bydlení v domě, den je těmi různorodými činnostmi vlastně rozdělený do více částí.

Vyžijete se i v kuchyni a na zahradě?

Přiznám se, že kuchyně není moje hobby. Radši bych šla do soutěže v kutilství než ve vaření. Ráda peču nebo zkusím nové recepty. Baví mě občas navařit, když přijdou děti, ale každodenní kuchtění určitě ne. Své zahradě říkám zahradě anglický park.

Nechávám všechno růst divoce, jen to zdravě reguluju. Zeleninu nepěstuju, naštěstí mám vedle maminku, která má skleník a dostačující užitkovou zahradu, tak proč bych jí konkurovala. Nemám ani květinové záhony, jen okrasné keře a pár truhlíků v oknech.

Jak vypadá váš ideální den?

Když nemusím hlídat čas, kdy vyrazit z domova nebo splnit nějaké povinnosti. Takový ten den takzvaně v pyžamu. Neumím se moc povalovat a možná to není dobře. Spíš střídám různé příjemné činnosti, v klidu si dám kafíčko na zahradě, pak třeba prohrabu šuplíky. To většinou objevím nějaké poklady, takže u něj třeba ten den strávím.

Jste společenský typ nebo spíš samotář?

Tak napůl. Občas si v nějakých chvílích říkám, jaká by byla krása bydlet na samotě na Šumavě, přitom vím, že bych po měsíci byla zoufalá. Tím, že jsem často mezi lidmi, si pak osamělé chvíle docela užívám.

Klid domova potřebuju, abych se zregenerovala, ale bez lidské společnosti dlouho nevydržím.

Sportujete?

Nijak zvlášť. V létě si občas vyjedu na kole, ale že bych byla nějaký sportovec, to určitě ne. Cvičit jsem začala až kvůli bolavým zádům, jinak dávám přednost přirozenému pohybu. Třeba procházkám s pejsky nebo vybíhání schodů.

Jakým stylem se ráda obklopujete?

Obecně mám radši věci moderní a jednoduché. Kromě kredence po babičce si nepotrpím na starožitnosti a celkově ani moc nábytku nemám. Za život se samozřejmě nastřádá spousta různých věciček, ale hromadami hovadin se neobklopuju. Myslím, že to není potřeba.

Řídíte se v životě nějakým heslem?

Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě. To je základní, čím je řečeno, že se k sobě mají lidé chovat slušně. Někdy nechápete, kolik bezohlednosti je všude kolem nás. Ale člověk v sobě nesmí pěstovat zbytečně temné stíny namísto světla naděje. Jsem celoživotní optimista a snažím se nahlížet věci z jejich lepších stránek.

Ve zkratce:

• Narodila se 16. 3. 1958 v Praze. Nejdříve uvažovala o studiu angličtiny, přemýšlela i o geodézii, nakonec se však dostala na první pokus na DAMU.

• Po rozvodu s otcem svých dětí, hercem Davidem Prachařem, se jejím partnerem stal Ondřej Zajíc, ředitel Městských divadel pražských.

• Díky synovi, herci a muzikantovi Jakubovi Prachařovi (32), se stala nevlastní babičkou čtyřletého Kryšpína. Dcera Mariana (21) studuje humanitní studia a estetiku na Univerzitě Karlově v Praze.

• V roce 2008 vyhrála třetí řadu taneční soutěže Stardance s tanečním partnerem Janem Onderem.

Text: Andrea Primusová, foto: Dan Zahrádka